Krkonošské agitky
Nedávno televize reprízovala večerníčkový seriál Krkonošské pohádky. Přiznávám, že jsem si ho nikdy zvlášť neoblíbil: s králíky z klobouku, maxipsem Fíkem nebo Machem a Šebestovou byla sranda, kdežto zachmuřený vousáč, který za doprovodu hrozivé hudby a kotoučů dýmu překračuje horské hřebeny a pronáší při tom apodiktické banality, vzbuzoval spíše nechuť, stejně jako pachtění herců v evidentně kašírovaných kulisách. Lid je ovšem jiného názoru, jak o tom svědčí přesvědčivé vítězství tohoto opusu v anketě o nejlepší večerníček všech dob.
Teprve v naší osvícené době vyšlo najevo, že Krkonošské pohádky byly vlastně nástrojem bolševické propagandy, jehož cílem bylo zasévat do dětských duší nenávist ke šlechtě a Němcům. Učitelé dějepisu takovou věc sami neodhalí, je proto nutno je o tom patřičně poučit. A tak to chudák Krakonoš nakonec odnáší za všechny normalizátory, kteří včas stačili vstoupit do demokratických stran a založit desítky eseróček. I autorka předlohy Marie Kubátová pocítila potřebu se od seriálu v jednom rozhovoru distancovat.
Také na webu Česko-Slovenské filmové databáze, z něhož se dozvíte o filmech pramálo, ale o sebeklamech generace současných vysokoškoláků mnohé, naleznete mnoho výlevů náklonnosti k Trautenberkovi: mediálně pěstovaná servilita vůči "úspěšným" už je natolik zakořeněná, že pouhá představa hloupého, prolhaného a směšného boháče staví celý vesmír na hlavu. Snad tato identifikace souvisí s dávno překonanou představou, že dosažení vysokoškolského diplomu automaticky zajišťuje šéfovské místo (ještě že nejsem politikem, jinak by mě tento rozpor mezi očekáváními a realitou mohl do budoucna znepokojovat), a vědomí, že zaměstnávat lidi znamená nejen mít na koho řvát, ale také jistou zodpovědnost, do našich krajů nestačilo proniknout ani za celé čtvrtstoletí kapitalistických poměrů.
Ideologické třeštění kolem pohádek není nijak novým jevem: určitý typ tuzemského pisálka se vždy rád zavděčí. Z padesátých let se dochovaly negativní recenze na filmy jako Pyšná princezna nebo Byl jednou jeden král, vytýkající jim nedostatečnou uvědomělost: dobro v nich zvítězí díky osvícenému monarchovi, nikoli prostřednictvím všelidové revoluce. Nedivme se: je-li někdo natolik infantilní, aby bral ideologické floskule vážně, pak se asi nelze divit, že je mechanicky aplikuje i na příběhy určené malým dětem.
Je zajímavé, že zatímco v českém folklóru vystupuje Krakonoš jako postava vcelku kladná, německý Rübezahl, jak víme od Ottfrieda Preusslera, byl mstivý a krutý. Snad je to tím, že slovanská povaha je bezstarostnější a má blíže k přírodě, snad naši holubičí předkové Krakonoše neštvali tolik jako přemoudřelí Němci. Jenže tradiční obraz bytosti přísné, ale spravedlivé, jako sama příroda, bere v televizním zpracování za své kvůli nešťastné antropomorfizaci. Krakonošovi nemůžete fandit jako jiným pohádkovým postavám, protože nemusí dokazovat chytrost ani odvahu: díky arzenálu nadpřirozených schopností má pokaždé vítězství předem v kapse. Navíc v jednotlivých epizodách nejde o veřejné blaho, ale o Krakonošův osobní majetek, takže máme dojem, že jedna strana sporu si díky mocenské převaze hraje na soudce.
Albert Camus by mohl na Trautenberka aplikovat svůj Mýtus o Sisyfovi: malý pán, který si neúnavně snaží přilepšit, je metaforou lidského osudu. Co si neukradne, to nemá, a všechny trumfy svírá v ruce protivník. Neúnavný boj s nepřízní osudu tak může vzbuzovat sympatie, podobně jako v jiném večerníčku Jen počkej! normální děti fandily spíše vlkovi než odporně vzornému a vymydlenému zajíci. Trautenberk se nakonec stává hrdinou takzvaného českého snu, pervertované varianty snu amerického, v níž kýženému zbohatnutí nepředchází práce. Pro drobného živnostníka, zvyklého optimalizovat, kde se dá, je Trautenberk hrdinou, s nímž se může identifikovat a do kterého si nakonec promítne i svůj opožděný antikomunismus.
Přitom když se na večerníček podíváme nepředpojatě, zjistíme, že jednotlivé postavy nejsou zdaleka tak černobílé. Z marxistického hlediska ovšem Krakonoš nemůže být vykořisťovatelem, protože neexistuje. Nabízí se samozřejmě otázka, kde přišel k vlastnictví tak rozsáhlých pozemků. Ostatně krkoun, který dělá hysterické scény kolem legálního sběru lesních plodů, nebyl zrovna příkladem soudružského chování. Některé jeho kousky jako výbuch dřeva v kamnech jsou vysloveně zlomyslné. A vidět v něm ochránce dělného českého lidu proti cizácké vrchnosti není moc logické: spíš se dá předpokládat, že podle osvědčeného zákona o padajícím lejnu si Trautenberk po každém svém neúspěchu o to víc zchladí žáhu na čeládce.
Pokud jde o ten nacionální obsah: odkud vlastně víme, že Trautenberk je Němec? Kleje a komanduje česky minimálně stejně dobře jako německy; a že si poněmčil jméno, to tehdy drobná šlechta obzvláště v pohraničí dělala. Ostatně dilema mezi větším pánem, který je příliš vzdálený a lhostejný, a menším pánem, na kterém jsme existenčně závislí, není jistě jen českým tématem. Pohrdání vlastním národem a pohrdání zaměstnaneckým stavem, obě velké intelektuální módy posledních let, tak nakonec odnáší Anče, Kuba a hajnej, ocejchovaní jako vzory bezcharakternosti, kousající ruku, která je milostivě krmí. Nevím, nevím: scéna, v níž se Trautenberkovi zaměstnanci spontánně vydají navzdory riziku do vánice zachraňovat milostpána, svědčí o něčem jiném; nechtěl bych tipovat, pro kolik svých chlebodárců by něco podobného udělali zaměstnanci současní.
Takže všechno je jako tradičně jinak. Kdyby se to vzalo za správný ideologický konec, daly by se Krkonošské pohádky vydávat za subverzivní dílo, které cenzuře pod nosem propašovalo odvážnou alegorii normalizační doby. Prostý lid je zastrašený a pasivní, remcá jen potichu, zatímco panstvo je stále zpupnější a nenažranější (není náhodou, že Trautenberka hrál Ilja Prachař, představitel pěkné řádky esenbáků a stranických funkcionářů). Jedinou útěchou utlačovaných je tak Krakonoš coby náboženské opium lidu, na které je režim krátký. Nepřipomínají scény, v nichž se Anče, Kuba, hajnej nebo všichni tři vydávají usmířit Krakonoše, výpravy na bohoslužby, o kterých se okresní tajemník nesměl dozvědět? Koneckonců i pointa každého dílu, v níž je Trautenberk poražen a zesměšněn, ale nijak se mu nezabrání dál škodit, připomíná současné rozpaky nad tím, kdo vlastně sametovou revoluci vyhrál a kdo prohrál.
Škoda: český antikomunismus opět doplatil na svou vrozenou krátkozrakost a sám se připravil o pěkný symbol. No a pro nás ostatní může z Krkonošských pohádek plynout třeba nadčasové poučení, že nad každým milostpánem je něco, s čím si neví rady.
Četba k tématu:
http://www.bonalingua.cz/blog/proc-nemam-rad-vecernicek-o-krakonosovi.html
