Mrtvý komunista a živý kulturní redaktor
Člověku se sama nabízí paradoxní situace. Vedoucí kulturní
rubriky váženého časopisu Respekt a dle redakční sebeprezentace „laskavý
člověk“ vypustí v reakci na skon známého komunistického poslance do světa
sociálních sítí velké moudro: Mrtvý komunista, dobrý komunista. Svět rychlých mediálních
reakcí, kde si narcismus a primitivismus podávají ruce, je pozoruhodným
zrcadlem kvality lidských povah. Jak svůdné je podlehnout pokušení se ke všemu
s klukovskou zpupností a pistolnickou razancí vyjádřit, že? Navíc, když
dnes za to nic nehrozí – třeba postih za porušení etiky. Ale pravidlo, že do
mrtvých se nekope, zřejmě už vyšlo z módy. Před pár desetiletími by za
takový výrok na veřejnosti bylo z poněkud jiných důvodů vězení. Můj strýc
dostal za podstatně měkčí hospodské prohlášení podmínku. Pan Vitvar na tom možná
ještě dokonce vydělá, mediální vlna jej zviditelní, důvody vyšumí. To jsou ty
paradoxy svobodné doby.
Bezostyšný vedoucí kulturní rubriky není sám, internetové diskuse
jsou plné podobných razantních a nenávistných příspěvků. Přesné a slušné formulace
jako by nefungovaly, což mnohé lidi právem znervózňuje. Silná slova používá či
šíří hodně lidí, kteří mají dokonce i tituly a vzdělání. Například ty o „sráči“
premiérovi Sobotkovi. Koneckonců ani pan prezident nejde někdy pro peprné
slovíčko daleko.
Veřejný prostor se opravdu někdy začíná podobat čtvrté
cenové. Neověřené drby, urážky, šíření pomluv. Každý do všeho mluví a vypadá
to, že ta naše republika by měla být řízena nejlépe od hospodského stolu.
Akorát nevíme, od kterého. V této situaci si čím dál víc považuju premiéra
Sobotky za setrvalou a uvážlivou pozici, z níž se snaží jednat
v neobyčejně komplikované a výbušné situaci a neúnavně se vymezuje proti
radikálním a zdánlivě efektním názorům.
Přátelé, přemýšlejme. Takzvané silné výroky a hrubá slova
jsou znakem slabosti ducha. A trvám si na svém: Dobré věci nelze prosazovat
špatnými prostředky. K těm patří i slova, v nichž je skryta nenávist.