Pořád se něco děje
Američani mají atomovou letadlovou loď, prý největší na světě. Čeští novináři se nás až dojemně snaží přesvědčit, že je to ohromný odvaz, ale většina lidí je z toho spíš nervózní. Stát, kde je čtyřicet sedm milionů lidí závislých na státní potravinové pomoci (jak píše Štěpán Steiger v Listech 5/2013), jistě neinvestuje třináct miliard dolarů jen tak pro srandu králíkům, jak říkal proslulý ministr Čepička.
U nás jsme zase učinili další krok směrem k banánové republice: máme hned dva policejní ředitele. Protože nikdo (a novináři samozřejmě ze všech nejméně) nedokáže posoudit odbornou kompetenci obou pretendentů, vede se debata zase podle stranických dresů. Aféra tak jen posílila obecné přesvědčení o demokracii jako podivné hře, v níž pravidla vždy určují mocní. Že by do funkce tak zodpovědné, jako je policejní prezident, mohl být třeba jednou dosazen někdo, kdo tam vzápětí nezpůsobí katastrofu, je v klientelistickém systému naprostá utopie.
Odposlechnutý "volevole" rozhovor členů české vlády o pohřbu Nelsona Mandely jen potvrdil, co všichni tak nějak věděli, totiž že hledat v této sestavě empatii, noblesu a zájem o jiná než úzce utilitární témata je vskutku ztrátou času. V internetových diskusích ostatně převládl názor, že Mandelu stejně k ničemu nepotřebujeme. Důvody byly tři: za prvé čistý rasismus, který se u nás bůhvíproč stává identifikačním znakem "lepších lidí", za druhé obecná nedůvěra k lidem, kteří se angažují ve věcech veřejných a nic z toho nemají, a za třetí celková neinformovanost o okolním světě, která je důsledkem dlouholeté neexistence české zahraniční politiky.
Zato kulturní život máme bohatý. Nedávno dva mladí angažovaní básníci zfackovali jednoho o něco staršího neangažovaného básníka. Jen tak. Zkrátka zbít člověka, který nesdílí vaši představu o poezii, tomu se dnes říká happening a je to velice in. V další cause célèbre zvolili uživatelé internetu nejlepší českou písní roku opus oslavující věznění, mučení a znásilňování žen s refrénem: "Ta holka v mym sklepě ani neví že ji někdo vidí že nad ní někdo honí / Ta holka v mym sklepě já miluju ji slepě / Dělám všechno pro ni ona jenom slzy roní." Sponzor se rozhodl cenu neudělit a podle české šoubyznysové elity tím porušil právo na svobodu projevu. Nic proti stavovské solidaritě, je však otázkou, zda takto pojatá svoboda nesměřuje spíše k další nesvobodě. A nymburské gymnázium dostalo nápad pojmenovat se podle Bohumila Hrabala. Studenti ale byli proti, protože nikdo z nich o Hrabalovi neslyšel. Reforma školství tak dosáhla dokonalosti: naše mládež je už tak vyspělá, že dokáže zastávat svůj názor i na otázku, o které vůbec nic neví. Ale budiž: nepochybně chtějí všichni tito bystří gymnazisté studovat vysokou školu; nepochybně chtějí po ní zastávat lukrativní místa. A tam by jim znalost Hrabala mohla být spíše na překážku. Takže neurážejme Hrabala tím, že po něm budeme pojmenovávat instituce. Gympl se může jmenovat po někom, koho jeho osazenstvo zná, třeba po Lady Gaga. Až za pár let vyjde z módy, může se název školy zase změnit.
Jak hrdina Vonnegutovy Snídaně šampionů komentuje program, který zhlédl v pornokině: "Vedeme plný život. Samá sranda."
