Chvála hranic
Rakouský myslitel Konrad Paul Liessmann (narozen roku 1953 ve Villachu) je známý svými nekonvenčními úvahami; ohlas vzbudila jeho kniha Teorie nevzdělanosti, v níž přesvědčivě ukázal, jak a proč je císař "vzdělanostní společnosti" nahý. V knize esejů Chvála hranic s podtitulem Kritika politické rozlišovací schopnosti (část textů vyšla česky už ve sborníku Hodnota člověka, vydaném Nadací VIZE 97) autor polemizuje s postmoderním globalizačním diskursem, založeným na módní floskuli, podle níž je jakékoli narušení hranic, ať fyzických, nebo myšlenkových, automaticky blahodárné. Jenže lidská komunikace se v principu opírá o to, že každé slovo má jasně ohraničený význam. Už v antice se rodila věda právě z potřeby orientovat se ve světě a jejím nástrojem bylo vymezování: to a to je definováno tím, že se tak a tak liší od toho a toho. Současná záliba cokoli zpochybňovat nutně ústí do chaosu a zvůle.
Tento rozpor se projevuje v pokrytecké rétorice současné Evropské unie, která si klade za nezpochybnitelný cíl odstraňovat hranice mezi svými členy, ale zároveň neprodyšně opevňuje hranici s nečlenskými státy (mezi něž ostatně dosud patří značná část evropského kontinentu). Zatímco viditelné hranice v globalizovaném světě mizí, objevují se stejně striktní bariéry uvnitř jednotlivých společností. Příkladem je oficiálně nedefinovaná, ale až příliš reálná hráz mezi mládím a stářím; kdo se za ní ocitne (a čeká nás to všechny, ač si to nedokážeme připustit), ztrácí pro své okolí veškerou cenu. Nakonec jediný, kdo má z globalizace opravdu užitek, je spekulativní kapitál: "otevírání hranic není ani tak výrazem nějakého politického programu, jako spíš účinkem jisté krize politiky."
V jednotlivých úsecích své knihy představuje Liessmann příklady hranic, které by bylo lepší zachovat - hranice mezi hlukem a tichem, mezi člověkem a zvířetem, mezi člověkem a strojem - minimálně proto, že důsledky jejich zboření naprosto nedokážeme předvídat. A odstranění politických hranic je příkladem, že na takové změny zpravidla doplácejí ti nejslabší. Jako ukázku toho, kdy se pod humanistickými hesly prosazuje dehumanizace, uvádí Liessmann narušování hranice mezi prací a volným časem. Zatímco velké civilizace minulosti pokládaly práci za nutné zlo, v současném diskursu se nutným zlem stal odpočinek. V lidech je vyvoláván pocit viny, kdykoli dělají něco "jen tak", výsledkem čehož se stal byznys organizující pro většinu lidí volný čas způsobem nerozeznatelným od pracovní doby. Liessmann konstatuje, že podle Aristotelovy definice je tak současný úspěšný manažer de facto na úrovni otroka bez nároku na soukromý život.
Konrad Paul Liessmann: Chvála hranic. Kritika politické rozlišovací schopnosti. Přeložil Milan Váňa. Academia, Praha 2014. 144 stran.
