Ravensbrück: Františka Klementová vzpomíná
"Oběťmi surového režimu v táboře (násilné usmrcení, plynová komora, podvýživa, týrání, naprosto nedostatečná lékařská péče, nulové hygienické podmínky, lékařské pokusy atd.) se stalo 92 000 žen a dětí. V táboře bylo v roce 1943 zřízeno krematorium a na podzim 1944 byla vybudována plynová komora, v níž ztratilo život několik tisíc vězněných." Tolik úryvek z hesla na anglické Wikipedii, které je věnováno koncentračnímu táboru pro ženy v německém Ravensbrücku.
Do tohoto tábora se na podzim 1944 dostala i Františka Klementová z Bučovic, matka tří dětí, která se roku 1942 zapojila do protinacistického odboje. Sháněla peníze a šatstvo na podporu komunisty organizované ilegální činnosti. A to i přesto, že byla hluboce věřící křesťanka, bezpartijní a jako žena majitele restaurace spíše pravicové orientace. K této činnosti ji dovedly popravy jejích přátel v období heydrichiády. V srpnu 1943 byla spolu s dalšími ženami zatčena a tak se započalo její martyrium, které skončilo šťastně - přežitím koncentračního tábora a dobrodružnou cestou zpět do osvobozené vlasti. O této fázi jejího života - o příjezdu do lágru, přežívání v něm a dramatickém osvobození - vypráví její zápisník, který veřejnosti zpřístupnil její nejstarší syn Miloslav.
Z dojmů po příchodu do Ravensbrücku: " Konečně po tmě přijdeme na blok 27. Nikde v normálním životě není možno takový obrázek spatřiti. Domek 20-25 m dlouhý, 8 metrů široký, žilo nás tam 1 200 lidí. Spaly jsme po 2-3 osobách, 3 patra nad sebou. Tato první noc byla pro nás zoufalá, okradeny o všechny své kvalitní věci, nahé, zmrzlé, zuby i brada cvakaly, bez pokrývek, okna vytlučena, průvan, lehly jsme si a vklínily do sebe, ale nic nepomohlo, v nohy záblo, v zádech bolelo zimou a jen zrálo v nás přesvědčení, že jsme určeny, abychom do 2-3 dnů, tvrdší později, ale určitě, zahynuly zápalem plic…" - "Nečistota na bloku byla strašná - postele bez povlaků, deky hnusné, vši, denně jsme je musely hledat, v umývárně i na záchodě hnus, jen 4 klosety k používání pro takové množství lidí a ty nefungují - podvyživení lidé trpí těžkými, týdny trvajícími průjmy, tak sotva si kdo dovede ten strašný obrázek nečistoty představiti, to se v tom i chodilo. No, první dojmy pro začátečníka jsou zdrcující - myslí si, že se to ani nedá tak žít a vydržet."
Řeklo by se možná: Lokální vzpomínky, kolik jich je. Pro Bučovice možná mají nějaký smysl. Ale jednak to s vážnou myslí říci nelze, a pak - tato knížečka je neobyčejná. Její grafická úprava a celková historicko-literární čistota zpracování, jež je dílem autorčina syna Miloslava (1923), jeho rodiny a jeho přátel, ji staví velmi vysoko. Rodinní příslušníci se dokonce vydali na místa, kde maminka prožívala nejdramatičtější okamžiky svého života, a stručná zpráva z této cesty zapadá zcela přirozeně do celé stavby knihy. Dalo by se také říct: Proč připomínat pořád ty hrůzy, co byly a všichni je už znají… Na tuto námitku odpovídá jeden odstavec v závěru: "Není málo důvodů, proč zveřejňovat v současnosti znovu autentické doklady o existenci koncentračních táborů a o jejich hrůzném režimu. Několikáté generace zrozené po jejich zrušení a propuštění vězněných již ztrácejí totiž pomalu povědomí o jejich účelu a podstatě a bude tomu tak i dále a stále větší měrou."
To je, bohužel, nemilosrdná pravda, která nás na jedné straně jakoby zbavuje traumatické zátěže, jíž byly vystaveny generace našich předků, na straně druhé nám umožňuje minulost relativizovat a možná tak přispívat k založení na traumatizující události nové. Modleme se, aby tomu tak nebylo.
Ravensbrück. Františka Klementová vzpomíná. Doplnil a uspořádal Miloslav Klement. Vydal Jiří Brauner - Kartuziánské nakladatelství 2013. Náklad 300 výtisků.
