Jak číst romány jako profesor

Léon Bazille Perrault: Zajímavý příběh. Repro Wikimedia Commons

Zatímco v oblasti přírodních věd vychází řada úspěšných popularizačních prací, humanitně orientovaní vědci (snad kromě historiků) se spíše brání tomu, aby se o výsledky svého bádání srozumitelně podělili také se zvídavými laiky. Možná neumějí komunikovat jinak než odbornou hantýrkou, možná se bojí, aby nevyšlo najevo, že císař bývá často nahý. Jednou z výjimek je vyučující na Michiganské univerzitě Thomas C. Foster: na úspěšnou knihu Jak číst literaturu jako profesor (česky dosud nevyšla) navázal prací, která se zabývá disciplínou označovanou literárními vědci často za královskou, tedy románem.

Autor odhaluje podstatu hry, kterou romanopisec vede se svým čtenářem a díky níž dokážeme už od prvních vět fiktivní příběh vnímat jako skutečný. Názorně vysvětluje, proč jsou romány děleny na kapitoly, jak moc záleží na volbě vypravěče, na užívání různých jazykových prostředků nebo na zdánlivě bezvýznamných motivech, které prostupují knihou. Kromě tak uznávaných klasiků románu, jako je Dickens, Faulkner či Nabokov, zmiňuje Foster autory, k jejichž četbě se jen málokterý intelektuál přizná, jako je Rex Stout nebo P. G. Wodehouse, nebo také současné spisovatele, z nichž mnozí ještě nebyli do češtiny přeloženi (Valerie Martinová, Caryl Phillips).

Foster vysvětluje genezi románu v závislosti na vývoji společnosti: "Právě v tom spočívá genialita románové formy. Je to dokonalé médium k zachycení individuální existence a potažmo dokonalé médium k zachycení zkušeností celé skupiny. Život obyčejného člověka - to je zásadní koncept, ten vůbec první, s nímž romány přišly. Dřívější literární formy byly vysoce elitářské." Dnes už je těžko představitelná netrpělivost amerických čtenářů očekávajících loď s anglickými novinami, aby se dozvěděli, jak dopadl Dickensův Starožitníkův krám (je charakteristické, že romány tvořící dnes základ akademického kánonu původně vycházely jako čtivo na pokračování). Autor připouští, že současné romány již nejsou tolik emočně strhující jako ty v devatenáctém století - mají však jiné kvality, díky kterým stojí za to je číst. Nemá ostatně smysl psát tak, jak se psalo před sto lety, protože dnešní čtenáři už jsou jiní, mají jiné životní zkušenosti.

Fosterova kniha jistě nepřináší žádné revoluční objevy, spíše syntetizuje dosavadní naratologické výzkumy; každopádně my, kteří jsme marnili mladá léta nad Hrabákovou Poetikou, můžeme Fosterovým studentům závidět tak zapáleného, erudovaného a vtipného průvodce po literární teorii. U nás bohužel pořád ještě převažuje prušácká tradice, podle níž profesorovi projde všechno, kromě zábavnosti. Foster přitom vede s čtenářem přátelský dialog, udržuje jeho pozornost četnými bonmoty, anekdotami či citacemi písňových textů. Jistěže má až přílišný sklon k rozšafnému generalizování, k němuž angličtina svou dikcí jaksi přirozeně svádí a které po převodu do češtiny místy působí jako sebestředné plkání. Vytknout by se dala i nápadná preference anglosaské literatury (Foster sice s uznáním píše například o latinskoamerickém magickém realismu, ale ukázky, kterými svůj výklad provází, vybírá výhradně z knih napsaných v angličtině). To jsou ovšem jen marginální výtky: každá kniha, která dokáže četbu literatury popisovat jako dobrodružství, je při současné krizi čtenářství nanejvýš potřebná.

Thomas C. Foster: Jak číst romány jako profesor. Přeložila Petra Jelínková. Host, Brno 2014, 372 stran.