Neviditelné bary
Lucien Zell je Američan původem a světoběžník založením, navíc herec, hudebník a básník; kniha Neviditelné bary je jeho prozaickým debutem. Je tvořena mozaikou drobných příběhů spojených postavou (jistě více než méně autobiografickou) vypravěče jménem Henderson, vzpomínajícího na různé bizarní lokály, které za svého života, naplněného cestováním po širém světě, navštívil, a na lidi, s nimiž se v nich setkal. Jednotlivé epizody jsou paradoxní, naivistické, satirické, filosofující, milostné, absurdní i morbidní, nezapřou vliv Saroyana, Kerouaca, Brautigana či Ferlinghettiho. Najdeme zde nápady, jimž nelze upřít vtip a originalitu. Například kombinace baru se soudní síní, využívající životní zkušenosti, že po jisté dávce alkoholu pocítí každý viník potřebu vyjít s pravdou ven. Nebo jak fikané je dát hospodě název "Práce" - štamgasti tak mohou na kontrolní telefonáty od manželek pravdivě odpovídat, že se museli zdržet v práci.
Svět viděný z barové stoličky se jeví jako podstatně vlídnější místo, než jakým ve skutečnosti je. Při četbě Zellovy knihy jako bychom se vraceli hluboko do šedesátých let s jejich hravostí a nefalšovaným okouzlením ze života: "Když už mluvíme o vidinách, znáte ty chvíle, kdy nastanou dokonalé podmínky pro vznik duhy, ale žádná duha se neobjeví? Vaše oči pevně svírají oblohu, ale nic nenalézají. Přinejmenším v některých případech je to podle mě proto, že se nacházíme přímo v duze. Chápete, jak to myslím? Žijeme v zázracích. Do háje, zázraky jsme přece my." Ano, chtělo by se vstoupit do některého ze Zellem vymyšlených barů, a ještě víc by se chtělo žít ve světě, který nepovažuje cit a fantazii za prázdnou veteš…
Občas má však čtenář přece jen pocit, že se Zell do té své nenucenosti musí poněkud nutit. Jeho bujará nekritičnost k vlastním nápadům je zprvu dojemná, ale po více než třech stech stranách přece jen začne nudit. Slavní spisovatelé a filosofové, ale také Ježíš a Buddha, to jsou pro autora jen kumpáni z mokré čtvrti, se kterými je možno vést u skleničky ono nezávazné tlachání o čemkoliv, jež jak známo bývá mnohdy opojnější než konzumované nápoje. Lucien Zell je zkrátka zajímavý chlapík: zcela neamerický ve své fenomenální sečtělosti (zná dokonce i Vasilije Rozanova!) a naopak zcela americký v té až fulghumovsky bodré víře, že ze směsi cizích citátů a vlastních banalit lze uhníst velkou filosofii.
Je určitě dobré zmínit fakt, že autor žije v Praze a na stránkách jeho díla se často setkáme i s českými reáliemi. To samozřejmě potěší - a také evokuje vzpomínky na ty zástupy čerstvých absolventů amerických univerzit, které k nám v devadesátých letech proudily a na stránkách Prague Postu se označovaly za nástupce Hemingwaye a Gertrudy Steinové: těm se stala porodnickými nůžkami Paříž, tato generace sázela na (tehdy ještě pro bohémské živobytí skandálně levnou) stověžatou matičku. Bylo tehdy krásné tomu věřit - bohužel žádný z nich se pro samé napodobování velkých vzorů nikdy nedostal k vlastní tvorbě. Zell je posledním mohykánem této doby, zmoudřelým a poučeným, ale sympaticky nezdolným. Už pro tuto věrnost ideálům, z nichž jsme my ostatní dávno vyrostli, stojí za to ho číst.
Lucien Zell: Neviditelné bary. Přeložila Radka Knotková. Volvox Globator, Praha 2014. 384 stran.
