Od Palackého k Benešovi
Rivalita mezi česky a německy hovořícím obyvatelstvem je, ať chceme nebo ne, od dějin naší země neodmyslitelná. Nový pohled do diskuse o tomto tématu vnáší česká historička žijící od roku 1968 v Německu Eva Hahnová, která shromáždila a přeložila sto šedesát německy psaných textů zabývajících se politickými a národnostními poměry v českých zemích. Vybrané dokumenty pak opatřila komentářem přibližujícím osobnost autora a dobový kontext. V antologii jsou zastoupeny texty vznikající od období romantismu, kdy se rodilo pangermánské hnutí (které českou neúčast na frankfurtském sněmu vnímalo jako nůž vražený do zad nejen německému národu, ale také veškerým pokusům o liberalizaci společenských poměrů), až po články publikované po druhé světové válce v prostředí sudetoněmeckých vyhnanců.
Řada autorů se dodnes zamýšlí nad hypotézami, co se mohlo udělat pro to, aby soužití Čechů s Němci dopadlo lépe. Jenže z četby tehdejšího tisku si musíme přiznat - pokud odhlédneme od faktu, že dva národy v jednom státě se snášejí dost špatně i za optimálních podmínek, jaké jsou třeba v Belgii - že takto otázka nestála. Němci se zkrátka nechtěli za žádnou cenu o moc dělit.
Většina textů (naštěstí nikoli všechny; ale výjimky nejspíš nebyly ve skutečnosti četnější, než je jejich zastoupení v této knize) je variacemi na jedinou základní myšlenku: Němci jsou historicky předurčeni vládnout a Češi jim to v žádném případě nesmějí kazit. To byl samozřejmý předpoklad, o kterém se zkrátka nediskutovalo. Rozdíly spočívaly pouze v doporučovaných metodách blahodárného poněmčení české kotliny: že to však nepůjde jen po dobrém, to všichni mlčky tušili.
Čechy a Morava byly v německém prostředí tradičně vnímány se směsí mýtotvorné nostalgie a velmi přízemní zahořklosti; jako přirozená součást Německa, která je jakýmsi nedopatřením obývána vetřelci. Tito barbaři ovšem mají tu drzost provozovat na uloupeném německém území i jakýsi společenský a politický život, proto je nutno jeho představitele neustále skandalizovat a karikovat (není tedy náhodou, že kniha pojednávající o německé publicistice má v názvu jména českých národních vůdců, Palackého a Beneše: právě oni sloužili jako personifikace všeho zla).
Řada citovaných výroků je natolik patafyzických, že se neubráníme úsměvu. Publikace Evy Hahnové však vypovídá o věcech vážných a dosud aktuálních. Třeba o tom, že nejhorlivějšími šiřiteli nacionální nenávisti byli lidé vzdělaní a kultivovaní - stačilo přijmout přesvědčení o méněcennosti těch druhých za vědeckou pravdu. Můžeme se samozřejmě zamyslet i nad tím, jestli mnohé nectnosti připisované českému národu německými pamfletisty vlastně v něčem neodpovídají realitě. Ovšem - a to platí i dnes - jedna věc je kritika vycházející z porozumění a směřující k dialogu a jiná věc je účelová démonizace, která protivníkovi upírá morální nárok na samotnou existenci.
Eva Hahnová: Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích. Academia, Praha 2015, 724 s.
