Pálenka
Prozaických knih odehrávajících se v koutech světa, které nám připadají exotické, vychází každoročně hodně, ale bohužel jen zřídkakdy jejich výpověď překročí rozměr povrchního čumilství. Debut Martina Hořavy (* 1980) s jednoduchým názvem Pálenka je sympatickou výjimkou. Autorovy zápisky z české vesnice v Banátu navazují na tradici básní v próze, oblíbených v době rozkvětu ruralistické literatury.
Vypravěč naštěstí nejede za hranice všedních dní popíjet pálenku a všemu se divit - díky učitelské profesi se s domorodci poněkud sblíží, ale právě jen poněkud. Často je odsouzen k osamoceným procházkám krajem a k samomluvě. Pobyt v novém prostředí jej motivuje k přemýšlení nad svým dosavadním životem (a zde se můžeme trochu škodolibě zamyslet, zda na místní obyvatele, těžce zápasící o holou existenci, nepůsobí člověk zahlcený sebereflexí jako podivín).
Krátké imprese z venkovské každodennosti, determinované zákony přírody a koloběhem ročních dob, jsou psány jednoduchým a zároveň archaickým jazykem, autor využívá i prvky místního nářečí, nikoli pro laciné pobavení, ale protože jazyk úzce souvisí s myšlením lidí. Kraj je to samozřejmě drsný a Hořava ho nijak neidealizuje, místní zvyky, jako rituální pálení pneumatik, mohou mnohým velkoměstským snílkům o nezkaženém světě pod karpatskými velikány připadat šokující. Autor se však nepředvádí, snaží se tamější poměry pochopit, nikoli je ukvapeně soudit. Zároveň však poznává, že právě s nezáludnou přímočarostí si dnešní západní člověk už naprosto neví rady.
Knize se dá jistě vytknout až přílišná lyričnost a zadumanost, která vypravěči brání přejít od detailů k celku a od dojmů k příběhu. (Viz třeba recenze Jana Bělíčka: http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/ohlasy/palenka/poznamky-pod-zivotem.) Ale Hořavovi nejspíš nešlo o to, vytvořit velký román či etnografickou analýzu. Píše o tom, co ho zajímá, způsobem, jaký mu sedí. Už to je svým způsobem úspěch: příliš mnoho ambiciózních projektů ztroskotalo na tom, že tvůrce nedokázal porozumět ani sám sobě.
Hořava se z průměru současných literátů vymyká nejen jazykovou a myšlenkovou bohatostí, ale také autorskou prezentací, v níž je cosi starosvětsky poctivého. Jak si v Hospodářských novinách povšiml Ondřej Horák: "Oceněníhodné ale nejsou pouze samotné texty Pálenky, nýbrž i zasutý fakt, že autor před tímto vyzrálým dílem nezamořil knihkupectví jinými, učednickými tituly. To je součást velikosti vstupu Matěje Hořavy do české literatury."
Matěj Hořava: Pálenka. Host, Brno 2014, 120 stran.
