Pěšky do nebe
Současný slovenský spisovatel a filmový scenárista Dušan Dušek (podílel se na filmech Ružové sny, Ja milujem, ty miluješ nebo Krajinka) popisuje ve své próze Pěšky do nebe rekonstrukci rodného domu ve vesnici nedaleko Kútů. Deníkové zápisy týkající se stavebních prací se nenuceně prolínají se svéráznou kronikou autorova rodu. Příběh se odehrává v letech 1984 až 1987 a člověk si zpětně uvědomí, jak naivní a krotká, až nevinná doba to vlastně byla. Ano, takto se na venkově donedávna žilo: každý každého znal, nejdůležitějším námětem konverzace byla aktuální úroda, v neděli se všichni sešli na fotbale. Ostatně, dům, v němž žily generace předků a s jehož opravou pomáhají kamarádi, tu za flašku, tu za dobré slovo, má větší šanci stát se skutečným domovem než stavba na klíč od anonymní firmy zaměstnávající gastarbeitery.
Duškovi vesničané přistupují k životu s důvěřivým fatalismem; mají historickou zkušenost, že jim stejně nikdo nic zadarmo nedá a nikdo se jich nebude ptát na jejich názor. Tak například: vypravěčův kamarád Viktor je poslancem národního výboru. Z jednoho úhlu pohledu tedy přisluhovač zločinného režimu, ale pro vypravěče je to hlavně veselý kumpán a dříč, který prostě vyřizuje za své sousedy otravné papírování. Nebo jiný místní týpek, Imro: ten zas pije tolik, že by ho v dnešní osvícené době nepochybně poslali na léčení; jenže tehdy se to prostě neřešilo, protože nikomu neškodil a sám byl se svým způsobem života zjevně spokojený. Velké dějiny pronikají do záhoráckých chalup groteskně zkomolené jako ve hře na tichou poštu: "Bláznivého šerifa Pagáče-Kenedyho odvezli do ústavu v Levárech: budou volby. Chystal se volit Georgea Bushe. Až tak bláznivý zase nebyl."
Dušek s nakažlivým gustem sbírá různé rázovité průpovídky ("Jaké jsou ty lopaty bez práce veselé."), vystihující onu zvláštní živočišnost, která k záhorácké nátuře patří. Od většiny spisovatelů z povolání se liší hravostí a nezamindrákovaným, otevřeným přístupem ke světu, nic lidského mu není cizí. Nakonec i vousatý a obscénní vtip zní od místního všeuměla, který vám kvalitně vyvložkuje komín, o něco přijatelněji než od profesionálního baviče, který bere sto tisíc za vystoupení. Jistě by se dalo autorovi vyčíst, že se potenciálně vážných témat jen zlehka dotkne a hned zas uteče do bezpečí rozverného tlachání o čemkoli, třeba o zanášejících slepicích. Jenže Dušek už ví to, na co studenti uměnovědy zpravidla přijdou až příliš pozdě: totiž že všechno se zdá banální jen do té doby, dokud se vás to nezačne osobně týkat.
Dušan Dušek: Pěšky do nebe. Přeložil Miroslav Zelinský. Větrné mlýny, Brno 2013, 188 stran.
