Proč státy selhávají
Rozdíly mezi kvalitou života příslušníků druhu Homo sapiens v různých částech světa jsou evidentní a stále se prohlubují - ostatně současná vlna uprchlíků to dokazuje dost dramaticky. Proč vlastně, když je svět propojen jako nikdy předtím a většina států se alespoň teoreticky hlásí ke stejným zásadám? Odpověď hledají američtí ekonomové Daron Acemoglu a James A. Robinson a odmítají teorie o tom, že chudoba je nezvratně podmíněna geografickými faktory či něčím tak vágním jako "kultura" či "mentalita" (za těmito výroky obvykle vykukuje automatické přesvědčení mluvčího o vlastní nadřazenosti). Konstatují, že tato nerovnost začala narůstat s průmyslovou revolucí, a příčiny nacházejí ve fungování státních institucí (ano, stát je ve světě výroby a obchodu důležitým hráčem, nikoli pouhou brzdou, jak se nám tuzemští komentátoři soustavně snaží namluvit), které dělí na inkluzivní a extraktivní. Ty inkluzivní limitují možnost společenského vzestupu pouze schopnostmi a pílí dotyčného, zatímco extraktivní stát (byť se může navenek tvářit jako demokratický) slouží zájmům uzavřené elity, jejíž bezohledné drancování zdrojů vede do spirály bídy a násilí. Podmínkou ekonomického rozvoje je tedy pozitivní motivace občanů: "Tvrdíme, že k dosažení prosperity je zapotřebí vyřešit některé základní politické problémy. A právě proto, že ekonomie pokládala tyto politické problémy za vyřešené, nebyla schopna přijít s přesvědčivým odůvodněním nerovnosti ve světě."
Autoři se obracejí do historie a od neolitické revoluce přes kolonizaci Nového světa až po takzvané Arabské jaro (anglický originál Why Nations Fail vyšel v březnu 2012, kdy byl tento proces ještě vnímán s optimismem) nacházejí příklady toho, jak spravedlivé rozdělování bohatství vedlo k hospodářskému a technologickému rozvoji, zatímco despocie zaostávaly, podléhaly korupci a mířily na smetiště dějin. Z toho vyvozují, že růst HDP je kauzálně závislý na osvícenosti vlády; hlavní problém afrických zemí vidí v tom, že koloniální mocnosti bránily vzniku zodpovědných domácích elit a z domorodců povyšovaly do funkcí jen bezcharakterní popoháněče, kteří po vyhlášení nezávislosti začali vládnout podle hesla "po nás potopa".
Z hlediska ekonomické vědy jistě může být představa, že prosperita se nedá vypočítat podle jednoduchého algoritmu, provokativním objevem. My neekonomové si ovšem můžeme všimnout, že autoři poněkud přehlížejí vše, co se do jejich teorie nehodí - a je otázka, zda si současný "vyspělý svět" až příliš neidealizují. I když připustíme, že instituce na Západě jsou možná přes všechny přehmaty v jádru férové, většina obyvatel je tak nevnímá, a to je podstatné - celospolečenská frustrace z nesplněných slibů a nemožnosti seberealizace byla zřetelná už v době vzniku knihy. Buď Acemogluova a Robinsonova teorie nefunguje zcela univerzálně, anebo naše instituce nejsou zas tak inkluzivní, jak se nám tvrdilo.
Daron Acemoglu, James A. Robinson: Proč státy selhávají. Kořeny moci, prosperity a chudoby. Přeložil Eduard Geissler. Argo/Dokořán, Praha 2015. 388 stran.
