Netradiční detektivka Hedy Kovályové
Nevina nám přibližuje atmosféru Prahy padesátých let, kterou střídavě vnímáme očima různých postav. Obzvlášť neúprosně jsme do ní vtahováni ve chvílích, kdy autorka přechází ze třetí osoby do první a své hrdince Heleně Novákové vkládá do úst vlastní myšlenky a zkušenosti. Helena například popisuje absurdní zatčení svého manžela a pak vzpomíná na krátkou dobu štěstí, která mu předcházela:
"…tehdy nám bylo dobře, snad až moc. Byli jsme slepí a hluší, přece se kolem nás ledacos dělo, ale my jsme byli jak ti pavoučci, co si nanosí pod vodu trochu vzduchu, bublinku po bublince, a přilepí ji na nějakou rostlinu nebo kámen. A když je bublina dost velká, nastěhují se do ní a pěkně si tam dýchají a žijí. A na rozhraní těch dvou živlů, vzduchu a vody, se vytvoří tenká stěna jako zrcadlo, které odráží vnitřek bubliny a není skrz ni vidět ven."
Heda Margoliová a její manžel Rudolf Margolius něco podobného prožili hned dvakrát. Poprvé v době nacistické okupace, kdy měli oči jen jeden pro druhého (vzali se v dubnu 1939) a propásli možnost uprchnout do exilu před holocaustem, který jim jako židům hrozil. Oba pak prošli nacistickými vyhlazovacími tábory a pod vlivem této strašné zkušenosti se po válce upnuli k utopické představě "lepších zítřků", kterou hlásali komunisté. A tak si po únoru 1948 podruhé včas neuvědomili hrozící nebezpečí. Margolius byl za své služby poválečné republice "odměněn" zatčením komunistickou policií a v prosinci 1952 popraven po známém monstrprocesu s neexistujícím spikleneckým centrem. Strašné časy, které tehdy prožívala jeho žena, se odrážejí v monolozích, vedených Helenou Novákovou v Nevině:
"…nic zlého jsem neprovedla, a když se mi lidi vyhýbají, jejich škoda… Já zkrátka dokážu všechno snést, jen když vím, že jsem v tom nevinně. Ale copak na tom doopravdy záleží? Když například popraví nevinného člověka, je proto míň mrtvej, že byl nevinnej? Umírá se mu lehčeji než tomu, kdo si může říct, vzalo to se mnou špatnej konec, ale patří mi to, zasloužil jsem si to? Není lepší zaplatit za něco třeba i nehoráznou cenu, než pykat pro nic za nic?"
Podobné monology o životě a smrti by byly představitelné třeba i z úst hrdinů Raymonda Chandlera, jednoho ze spisovatelů angloamerické literatury, jejichž díla Heda Margoliová začala překládat po svém druhém sňatku s filosofem a překladatelem Pavlem Koválym. Právě detektivky tohoto představitele americké "drsné školy" ji také inspirovaly k vytvoření žánru, jenž by se snad dal nazvat "easternem". Román Nevina, reprezentující tento nový žánr, Heda Kovályová napsala v americkém exilu, do kterého odešla po 21. srpnu 1968 (poprvé vyšel roku 1985 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem). Divokým prostředím, ve kterém neexistuje žádný respekt k lidskému životu, je zde Praha doby totalitního režimu a politických procesů. V té postavy Hedy Kovályové zažívají ještě hlubší odcizení než Chandlerův Phil Marlowe v odlidštěném a zkorumpovaném světě amerického velkoměsta.
Vzorek české společnosti v ošklivém historickém období představují v Nevině zaměstnanci jednoho pražského kina. Hrůza, která z celého románu čiší, je výmluvně vyjádřena už tím, že úvodní vražda malého chlapce sexuálně narušeným promítačem zde představuje jen kapku v moři utrpení a zla. Autorce ani nestojí za to, aby v čtenáři vyvolávala napětí ohledně identity vraha. Prostřednictvím první vraždy jen přivádí na scénu policejního vyšetřovatele, po jehož vlastní násilné smrtí teprve začíná hledání pachatele v omezeném okruhu podezřelých.
Kapitán Nedoma nebyl ovšem policejním vyšetřovatelem v pravém slova smyslu, ale spíš primitivním komunistickým fízlem, který "sloužil lidu" v duchu těchto svých slov: "Čím se lidu poslouží líp, než dyž se lidi držej hezky zkrátka, aby neměli moc velký roupy…" Detektiv hledající jeho vraha má jen malou šanci na úspěch, protože vyšší místa mu samozřejmě neumožní proniknout do Nedomovy politicky choulostivé agendy.
Muž s rolí kolečka ve stalinistické mašinerii mohl být ovšem zabit kýmkoliv (svým nadřízeným? − svým konfidentem? − svou obětí?), takže se zdánlivě jedná o slibný scénář klasické detektivky. Nevina opravdu obstojí i z hlediska tohoto žánru (jako všichni jeho dobří autoři, i Heda Kovályová umí čtenáře posílat po falešných stopách a hrát s ním ve vztahu k totožnosti vraha velmi obratnou hru), ve skutečnosti je však detektivkou velmi netradiční.
Klasické detektivky typu případů Sherlocka Holmese mohou být chápány jako uspokojení čtenářovy touhy po světě, ve kterém vítězí spravedlnost, a také touhy po úniku ze světa ubíjející každodennosti do světa romantických dobrodružství. Podle Škvoreckého Nápadů čtenáře detektivek jsou "projekcí romantických tužeb ušlápnutého velkoměstského človíčka, realizací jeho snu".
U Hedy Kovályové je tomu zcela jinak. Existuje-li nějaká spojitost mezi jejím románem a tradicí detektivkářského žánru, týká se autorů typu již zmíněného Raymonda Chandlera, podle jehož příznačného výroku představují spravedlnost a zločin "jen dvě špinavé stránky téhož špinavého dolaru". Ve vztahu k Nevině, respektive k Československu padesátých let, by se dalo konstatovat, že "spravedlnost" a zločin nejsou jen dvě špinavé stránky téhož, ale doslova jedno a totéž. Nevina se neodehrává v romantickém světě autorčiny představivosti, ale ve světě, který Heda Margoliová "na vlastní kůži" poznala v době, kdy byl její manžel po kafkovském procesu popraven jako zločinec.
Tato detektivka radikálně zpochybňuje tvrzení, že pachatel vraždy slouží čtenáři k tomu, aby si do něj projikoval své vlastní temné stránky a sám se mohl cítit čistý a dobrý. Velký švýcarský psycholog Carl Gustav Jung to formuloval takto:
"Musí existovat nějací lidé, kteří se chovají špatně; hrají pro normální lidi roli obětních beránků a jsou předmětem jejich zájmu. Pomyslete jen, jak jste vděčni detektivním románům a novinám, takže můžete říct 'Chvála Bohu, já nejsem ten chlápek, který spáchal ten zločin, jsem naprosto nevinné stvoření.'"
V případě Nevinyje tomu přesně naopak - nejde o konejšivou četbu, ale o knihu, která zneklidňuje svědomí každého z nás. Zejména pokud patříme ke střední či starší generaci a rádi bychom žili v představě, že jsme ve vztahu k předlistopadové době nevinní, protože jsme nepatřili k těm, kdo v ní páchali špinavosti.
Nevina je uvedena mottem z Hemingwaye, podle nějž všechny opravdové špatnosti začínají právě nevinností. Jeho význam se ozřejmuje až v závěru knihy, v němž jedna z Nedomových konfidentek mluví o roli lidí jako on, "takových těch pomocníčků, co dokážou člověka přesvědčit, že tak trochu fízlovat není nic strašnýho, že vlastně na tom ani tak nesejde… Dokážou udělat ze zla samozřejmou, bezvýznamnou záležitost… smazat rozdíl mezi vinou a nevinou, takže to člověku za čas ani nepřijde a nakonec bere i tu vraždu jako nehodu, za kterou nikdo nemůže…"
Předlistopadový režim samozřejmě nikoho otevřeně nežádal, aby páchal zlo, ale "jen" hranici mezi dobrem a zlem relativizoval. Velká část našeho národa se v té době, v níž jako by už nic nebylo morálně černé nebo bílé, ale vše jenom šedivé, naučila všechno si nějak omlouvat a neřešit možné důsledky zdánlivě nevinných činů. Později jsme se mnozí uchýlili k Jungem popsanému nalézání obětních beránků, v porovnání s nimiž se můžeme cítit čistí (ať už tuto roli hráli "bolševici" v době polistopadové nebo "zkorumpovaní politici" dnes). Pozoruhodně aktuální román Hedy Kovályové nás v této situaci může přivést k hlubšímu přemýšlení o otázkách morální zodpovědnosti.
Heda Kovályová: Nevina aneb Vražda v Příkré ulici. Mladá fronta, Praha 2013.