Ukrajina už zase na rozcestí
Nepokoje v Kyjevě pomalu utichají a problémy země se začínají řešit u jednacího stolu. To je jistě dobrá zpráva. Horší ovšem je, že země je rozdělena natolik fatálně, že jen těžko bude hledat shodu na čemkoli. Nezávislá Ukrajina vznikla na základě iluze, že vlastní stát zajistí téměř padesáti milionům Ukrajinců místo mezi předními světovými národy. Podcenil se vliv dlouholeté intenzivní rusifikace: obyvatelé průmyslových oblastí na východě a jihu (takzvané Nové Rusko) země se zkrátka jako Ukrajinci necítí. Antikomunističtí nacionalisté z hnutí Ruch také brzy podlehli v boji o moc bývalému komunistickému funkcionáři Kravčukovi a jeho následníku Kučmovi. Jejich vláda se vyznačovala značnou zkorumpovaností a neschopností, Západu to však příliš nevadilo: po krvavých lázních na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v postsovětském prostoru vyžadovala především stabilita, a tu byli postkomunisté schopni zajistit. Mohutné občanské vzepětí takzvané Oranžové revoluce v roce 2004 bylo ve světě přijato s nadšením jako probuzení Ukrajiny, brzy se však ukázalo, že noví vládci se od těch starých příliš neliší. Výsledkem byl jejich debakl v prezidentských volbách roku 2010; vše se vrátilo do starých kolejí a svět si zvykl, že od země, v níž jsou politické strany jen prodlouženou rukou oligarchů, se nic jiného než levná pracovní síla očekávat nedá.
Protesty, které propukly loni v listopadu, bývají zjednodušeně interpretovány jako snaha prostých Ukrajinců začlenit se konečně do demokratické Evropy, v čemž jim autoritářská a na Rusko orientovaná vláda premiéra Azarova brání. Skutečnost je však jako vždy o něco složitější. Jde o vnitroukrajinský problém, v němž Evropa je jenom fanglí, kterou jedna strana mává, aby zastřela nedostatek argumentů. Člověku se nějak nechce věřit, že by evropské hodnoty měli na Ukrajině hájit zrovna ctitelé válečného zločince Bandery.
Demonstranti se rekrutují hlavně z kruhů, které v politické soutěži neuspěly. Jsou to ovšem lidé, kteří mají přístup do médií a dokáží v nich svoje parciální zájmy "prodat" jako boj za demokracii. Známe to ostatně i u nás a můžeme tipovat, že kyjevští a lvovští intelektuálové toho o starostech a přáních obyvatel Donbasu mnoho nevědí. Prostě předpokládají, že ti druzí se chtě nechtě podrobí jejich civilizační převaze.
Dnes už vidíme, že jednohlasná podpora, kterou západní média poskytovala různobarevným revolucím, nebyla vedena ani tak snahou o demokracii, ale spíše šlo o okopávání kotníků Ruska. Generace postkomunistických politiků, vyznačujících se zkorumpovaností a autoritářskými sklony, byla vesměs nahrazena generací mladší, která měla ještě méně skrupulí než předchůdci, lépe se však dokázala přetvařovat před zahraničními novináři - typickým představitelem byl gruzínský samovládce Saakašvili.
Ukazuje se, že ukrajinská a koneckonců i běloruská opozice není ani tak demokratická, jako spíše nacionalistická: a tudíž nejen protiruská, ale také protipolská (a dodejme, že i výrazně antisemitská). Jinudy než přes Polsko ovšem cesta do Evropy nevede. Na polské straně je dosud živá nostalgie za Kresy, jak se nazývají ztracené oblasti na východě. Méně se už mluví o tom, že tato oblast byla na sklonku druhé světové války dějištěm mimořádně brutálních etnických čistek, jimž padli za oběť mimo jiné také mnozí Volyňští Češi. Toto dědictví minulosti poněkud znevěrohodňuje fantazírování o budoucí polsko-ukrajinské alianci, která dokáže svého slabšího člena dovést alespoň na úroveň Polska.
Evropa je v prekérní situaci: ponechána sama sobě podlehne Ukrajina zcela jistě gravitační síle stále sebevědomějšího Ruska. Pokud se naopak integrace Ukrajiny do EU uspěchá, nastanou potíže nesrovnatelně větší než v případě přijetí Rumunska a Bulharska. Existuje i třetí možnost, ale o té raději nikdo nechce slyšet: rozdělit zemi na "prozápadní" a "proruskou" část. Tato hranice však není nijak ostrá a její zavedení by znamenalo katastrofu podobnou například rozdělení Indie nebo Jugoslávie.
Skupina úctyhodných osobností, jako Ulrich Beck nebo Slavoj Žižek, přišla s plánem na rozsáhlou hospodářskou intervenci ve prospěch obrozené Ukrajiny. Použitý termín "Marshallův plán" zní lákavě, ale situace je jiná než po druhé světové válce. Tehdy panovala obecná shoda, že stabilizace Evropy je natolik nutná, že navzdory poválečnému nedostatku se tato investice vyplatí. Teď se ale už nikomu nechce sypat peníze do bezedné jámy, s tím má EU dost zkušeností. A nabízí se otázka, proč Evropa tolik stojí zrovna o Ukrajinu, když si nechala mezi prsty utéci Turecko, ekonomicky a politicky na vstup do EU připravenější daleko lépe. Zdá se, že Turky už přestaly věčné sliby a výmluvy bavit a obracejí se zpátky k islámskému světu, kdežto Evropa nejspíš dopadne jako koketní princezna z pohádky o pasáčkovi vepřů. A v neposlední řadě je zde také otázka, jestli současná Evropa skutečně nabízí hodnoty, které by stálo za to vyvážet.
Evropská unie samozřejmě má na Ukrajině svoje ekonomickostrategické zájmy. Bylo by dobré je otevřeně pojmenovat (a sdělit, jak a s kým je chce prosazovat) a neschovávat se za morální kýč o svobodomyslném lidu, který si zaslouží podporu. Ti, kteří teď povykují na náměstích, už přece jednu revoluci udělali, není to ani deset let. Způsob, jakým se svojí historickou šancí naložili, byl katastrofální. Po zdiskreditování všech těchto pseudodemokratů nastupuje Vitalij Kličko. Nechce se mi lacině vtipkovat o roli boxerů v politice, ale představa, že člověk přicházející úplně odjinud může zázračně ozdravit politické poměry, se v postkomunistické Evropě nikdy nenaplnila. Kličkovy recepty na vypořádání se s korupcí a bezzákonností prostřednictvím oslabení role státu navíc připomínají okamurovské vyhánění čerta ďáblem.
Ukrajina má jistě přírodní i lidský potenciál na to, aby se v ní žilo lépe, než se dnes žije. Je ovšem otázka, jestli je Západ opravdu ochoten poskytnout jí k tomu nejen peníze, ale především know-how. Prozápadní Ukrajinci rádi zapomínají na to, že blahobyt Západu nevznikl přes noc.
Na Ukrajině se neodehrává válka mezi dobrem a zlem, jak nás přesvědčují média. Je to tvrdý souboj o moc mezi různými zájmovými skupinami, který rozhodně nevyřeší nepoučené vměšování zvenčí.