Emancipace a radikální demokracie
Kniha Emancipace a radikální demokracie je souborem devíti esejů politického teoretika Ernesta Laclaua. Kolekce textů se podobá vrstvení, které postupně zpodrobňuje mapu Laclauovy intelektuální cesty. Eseje, tedy vrstvy, se občas překrývají, a to právě vždy v místech, které je potřeba zvýraznit. Výbor není přehledem Laclauovy práce, ale extrémně soustředěným prozkoumáváním krajiny emancipace, ústředního pojmu demokracie. Laclau v jednotlivých esejích zkoumá samotnou strukturu emancipace a napíná možnosti našeho myšlení o ní. Nejedná se o cvičení v argumentaci něčeho, co intuitivně cítíme (byť i to je potřeba), ale o práci, která demokratické myšlení a nakonec i jeho intuici významně obohacuje a rozšiřuje.
Jak se emancipovat? Lze se vymanit z řádu, popřít jej a založit nový? Ernesto Laclau dokazuje, že nikoliv, protože "jestliže utlačovaný je definován svojí diferencí od utlačujícího, pak tato diference je bytostnou součástí identity utlačovaného. A v takovém případě utlačovaný nemůže trvat na své identitě, aniž by tím zároveň nepotvrzoval identitu utlačovatele" (str. 62). Toto trvání na své identitě lze zdánlivě překročit odkazem k univerzálnímu, něčemu novému všeplatnému, ale Laclau dokazuje, že odkaz k univerzálnímu jako nějakému konkrétnímu "pevnému" obsahu, ať už se jedná o rovnou společnost, liberální demokracii nebo lidská práva, je nebezpečné, protože v sobě živí možnost budoucí represe a omezení svobody. To je dle Laclaua vysvětlení toho, proč selhaly nejen komunistické režimy východní Evropy (obecně vulgární marxismus), ale také proč dochází k všeobecnému rozčarování i v současných liberálních demokraciích.
Východiska v poststrukturalismu
Celá kniha je studií napětí mezi univerzálním a partikulárním. Ernesto Laclau vychází ve své politické teorii z poststrukturalismu. Jazyk je dle tohoto přístupu struktura založená na diferencích. Jenže tato struktura je otevřená, což znamená, že jsou tyto diference neustále v ohrožení, a tak se uvnitř jazyka budují určité vnitřní hranice. Na každé straně hranice jsou pak prvky založeny už méně na vzájemných diferencích, ale více na antagonismu vůči prvkům za hranicí. Racionalita se vymezuje vůči iracionalitě, průhlednost vůči neprůhlednosti, byť se tyto pojmy vzájemně bytostně potřebují. Z této složité analýzy jazyka, jejíž vysvětlení přesahuje možnosti tohoto textu a která je v knize kvalitně a srozumitelně provedena, Ernesto Laclau odvozuje umělost dichotomie mezi univerzálním a partikulárním, respektive tvrdí, že univerzální je tvořeno partikulárním, a to nahodile a dočasně. Nelze založit nový racionální a průhledný řád, který si nárokuje univerzalitu, když je odvozen z partikulárního iracionálního a neprůhledného předchozího řádu. Absolutní vymezení vůči němu je tedy nemožné, ale zároveň logicky nutné.
Laclau říká, že "stojíme na konci emancipace a na začátku svobody" (str. 50). Přeje si tedy konec eschatologií, které ztělesňují univerzalitu, ale též začátek smíření s konečností a s politickými možnostmi, které to otevírá. To zní frázovitě a také se citovaná věta stala po svém prvním otištění problematickou, ale podobné věty se v knize vyskytují jen velmi zřídka, většinou se totiž jedná o dobrodružné a náročné putování krajinou postmarxismu a poststrukturalismu.
Hegemonie jako funkční princip
Přínos Ernesta Laclaua politické teorii spočívá v propracování pojmu hegemonie. Hegemonie je pro něj nástroj, který má kapacitu konzistentně překročit logicky neudržitelnou dichotomii mezi univerzálním a partikulárním. Je to moment, kdy se podaří propojit sadu partikulárních požadavků tak, aby jejich aktéři de facto spolupracovali. Například v situaci rozkladu společnosti, kdy různí lidé mají různé požadavky, může být hegemonickým momentem vyslovení požadavku po "řádu" ("jednotě", "osvobození", "revoluci"). Tento pojem nemá žádný obsah, neboť existuje v různých podobách, v nichž je fakticky uskutečněn, ale poslouží jako pojem, který propojí všechny ostatní partikulární požadavky. Je tedy "univerzálním" pojmem, nevyhnutelně prázdným, a proto funkčním, reálně pak bude pravděpodobně nahrazen jednou z obohacených partikulárních představ o řádu. V této nemožnosti nalézt obecné dobro však nemusíme hledat skepsi a relativismus, ale naopak možnosti pro politiku. Kdybychom obecné dobro znali, politika není třeba (jednalo by se o "správu věcí veřejných"), ale zároveň o něj musíme usilovat, jinak by politika rovněž neexistovala. Věčné napětí mezi univerzálním a partikulárním je živnou půdou demokracie. A uvědomění si nahodilosti a nerozhodnutelnosti této dichotomie je klíčové. Z nahodilosti plyne zodpovědnost, z nerozhodnutelnosti další prohloubení politických možností.
Demokratická politika je založena na produkci těchto "hegemonických" pojmů, na snaze o fixaci diskurzu k určitému pojmu, a proto je pro ni tak důležitý princip reprezentace. Reprezentace je ústřední místo hegemonie a demokracie, protože umožňuje hledání jmenovatele partikulárních požadavků. V případě reprezentace nejsou tyto požadavky vysloveny nezávisle na sobě (tím by proces vyjádření názoru skončil, jako v přímé demokracii), ale mohou se střetnout, a to na různých úrovních s různými aktéry. Výsledkem bude vítězství partikulárního požadavku, ale obohaceného o konfrontaci s jinými. Analýza reprezentace je v případě Laclaua opravdu působivá a zároveň radikálně demokratická, jde mnohem hlouběji, než jsem se pokusil naznačit, esej Moc a reprezentace doporučuji všem, kdo sice nemají zájem proniknout hlouběji do Laclauova myšlení, ale chtějí se zamyslet nad možnostmi reprezentativní, potažmo přímé demokracie.
Nahodilost řádu a vůbec života je koncept, se kterým zajímavě pracoval filosof Richard Rorty. Ernesto Laclau s ním souhlasí, ale pozastavuje se nad Rortyho dichotomií mezi přesvědčováním a donucením. Ukazuje nerozhodnutelnost takové dichotomie, a dále rozvíjí Rortyho myšlení. Rorty přes své východisko ironie vzal dle Laclaua liberalismus příliš "vážně", jeho představa jednoho veřejného prostoru je neudržitelná. Laclau naopak mluví o pluralitě autonomních veřejných prostorů a o nutnosti antagonismu jako podmínce demokracie.
Demokracie je podle Laclaua režim, který by měl činit nahodilý charakter hegemonického spojení zcela zřejmým. Každý pojem, který si nárokuje univerzalitu, je jen názor, což by ho mělo činit silnějším, nikoliv slabším. Čtenářsky přitažlivě shrnout knihu jednou větou se dá i tak, že se zabývá základní vlastností demokracie, a to sice, že ke svobodě nelze nutit, ale přitom je svoboda jejím základním východiskem. Demokracie by tedy měla být svými občany chápána jako krajně dynamický proces neustále prozkoumávající možnosti zlepšení kvality života na tomto světě. Co znamená "zlepšení"? Nic univerzálního, tak to musí být, ale přesto se o to musíme neustále a ze všech sil snažit.
Ernesto Laclau: Emancipace a radikální demokracie. Přeložili Jan Bíba a Josef Fulka. Karolinum, Praha 2013, 202 stran, 1. vydání.
Ukázka z knihy (str. 141):
"Například univerzální hodnoty osvícenství není nutné opustit, ale je naopak třeba je prezentovat jako pragmatické sociální konstrukce, a ne jako projevy nutného požadavku rozumu. A předchozí úvahy konečně, jak se domnívám, ukazují směr, jakým by se měla ubírat konstrukce postmoderního společenského imaginárna: naznačovat pozitivní komunitární hodnoty vyplývající z omezenosti historických aktérů, z nahodilosti společenských vztahů a z oněch politických uspořádání, skrze něž společnost organizuje správu své vlastní nemožnosti."