Regionální žurnalistika a nezávislost - jak dál?
V Brně se konala 22. listopadu 2013 konference pro regionální novináře s poměrně vzletným názvem "Obrana nezávislosti regionálního zpravodajství". Pořádala ji Nadace Konrada Adenauera v prostorách Fakulty sociálních studií v Brně. Moderátorkou byla Bára Procházková, šéfredaktorka měsíčníku Bel Mondo, panelisty pak Karel Škrabal (zástupce šéfredaktora MF DNES), Peter Hornung (Norddeutscher Rundfunk, Hamburg), Richard F. Vlasák (historik a publicista, Teologická fakulta Jihočeské univerzity, České Budějovice) a Lenka Waschková Císařová (Fakulta sociálních studií MU, Brno). Pomineme-li skutečnost, že diskusi moderovala − někdy dosti povrchně − šéfredaktorka celostátního společenského časopisu, která setrvale oslovovala zástupce šéfredaktora největšího celostátního deníku "pane Škrábale" (sic!) a se skutečnou regionální žurnalistikou toho podle svého životopisu (studia politologie v Německu, 2006−2011 spolupracovnice Respektu) moc společného nemá, pak i celkový dojem z celé akce byl rozpačitý.
Karel Škrabal vystupoval v diskusi - přes své dlouholeté angažmá v brněnské redakci MF DNES - jako zástupce největšího celostátního deníku se všemi jeho možnostmi, včetně právního zázemí. Jeho argumentace pak vyznívala trošku nefér vůči Richardu Vlasákovi, vlastně jedinému přítomnému regionálnímu novináři, donedávna aktivnímu v českobudějovickém Deníku. (Paní Waschková Císařová sice v malých regionálních periodicích působila, ale 90. léta jsou už přeci jen historie, více než dekádu pracuje v akademickém sektoru.) Vlasák si ve svém příspěvku stěžoval na nelehký život, když psal o jihočeských kmotrech, a konstatoval, že kvůli tlaku novinářské profese nakonec odešel do klidnějších vod akademických. A co při debatě působilo nefér? Když jsme se od Karla Škrabala dozvěděli, že Vlasákovy potíže (výhrůžné telefonáty, různé výstražné signály) mají prý novináři z MF DNES jako běžnou agendu a je jen otázkou volby, zda tu profesi člověk chce dělat, či ne… Ano, s velkým redakčním aparátem, vysokým nákladem (a tedy i dopadem) a právním oddělením v zádech, které podle Škrabala dělá vše pro to, aby mohly vycházet i nepříjemné kauzy, je to asi poněkud jiný životní pocit. Jistě, silné nervy to bezpochyby chce také, ale je to jiná situace, než když člověk v jižních Čechách v regionální redakci má zastání nanejvýš v šéfredaktorovi. A to ještě odsud posud. Pocitu marnosti a vyhořelosti se dříve nebo později takový solitér asi neubrání.
Regionální žurnalistika - nelehký život
Na jedné věci se ale nakonec všichni včetně Škrabala shodli. Novinář lokálního listu to skutečně nemá jednoduché. Za rozhodně ne nadprůměrný plat píše o politicích, které denně potkává a kteří mu mohou pěkně znepříjemnit život. Nebo, velká regionální firma může pohrozit zastavením inzerce místním novinám, což by bylo pro jejich provoz fatální, na rozdíl od velkého celostátního média. Případně naopak je může inzercí "stimulovat", což je zase fatální pro nezávislou žurnalistiku. A jak víme všichni, je to klíčová situace − bez inzerce to můžou běžná média zabalit.
Proč se tedy k té konferenci vlastně vracím? Protože je to téma nadčasové a úroveň debaty o regionální žurnalistice na konferenci se podobala obecně situaci v regionálních médiích: Za moc nestojí, a pokud se na ni vůbec dostane, má neustále v podstatě skeptický nádech a přistřižená křídla. Leitmotiv: Ano, chceme nezávislou žurnalistiku, ale kdo ji zaplatí? Novinář taky musí z něčeho žít. Inzerce padá, prodeje padají.
Povrchnost debaty o nezávislé žurnalistice
Celá akce Nadace Konrada Adenauera působila jaksi formálně: Bohatá nadace má peníze, tak uspořádá akci, aby měla spolu s pár akademiky body ve výkazu činnosti. Myslím, že by bylo třeba se zeptat: Jak taková nadace skutečně účinně podporuje nezávislou regionální žurnalistiku? Člověk jako já, který se této konference zúčastnil z upřímné zvědavosti a čekal od odborníků a praktiků také nějaké podněty pro vlastní činnost, zůstal rozpačitý. Pokusil jsem se získat nějakou informaci z německého terénu od pana Hornunga z rozhlasové stanice NDR (Norddeutscher Rundfunk). Ten celou dobu mluvil o etice žurnalistiky a o tom, o jakých kauzách psal, jak je to těžké a jak ho jeho instituce podržela. No, ano - "regionální" stanice NDR se sídlem v Hamburgu je asi tak dvakrát větší co do počtu lidí (má přes 3500 zaměstnanců) než Český rozhlas, o dalších možnostech nemluvě.
Jádrem věci jsou ale především peníze. Jak financovat nezávislou žurnalistiku? Položil jsem panu Hornungovi otázku: Co například spojování občanů do různých podpůrných iniciativ? Vždy nezávislá žurnalistika je vlastně především v jejich zájmu? Existuje něco takového v Německu? - Odpověděl neurčitě, vyhýbavě. Tak jsem to zkonkretizoval: A co třeba družstvo taz v Berlíně? Viditelně jej to trochu zaskočilo a pak řekl, že o taz je známo, že po desetiletí bezvýchodně zápasí s existenčními problémy a že to vlastně jen dokazuje, že tato cesta není funkční. Družstva a podobné iniciativy dle něho nejsou perspektivní cestou. Už jsem nic nedodal, nemělo to smysl. Evidentně byl zaskočen, neinformován a ve vleku zavedeného povrchního stereotypního pohledu, jímž novináři mainstreamových médií (se slušným platem) pohlížejí na aktivistické počínání družstevních "proletářů".
Na rozdíl od Petera Hornunga vím, protože znám výsledky auditovaného účetnictví taz v posledních letech, že v době, kdy v Německu tištěná média padají do ztrát, některá dokonce zanikají, deník taz.die tageszeitung je stabilizovaný a roste mu počet členů (to jsou lidé, kteří vloží do novin členský vklad, nikoli předplatitelé) - aktuálně se blíží 13 500. V roce 2009, kdy jsem se o něj začal zajímat, to bylo necelých 10 tisíc. Za posledních zhruba 10 let začaly vznikat družstevní mediální iniciativy ve více zemích (Švédsko, Španělsko, Uruguay, Turecko, Itálie aj.), které se připojují v mezinárodním kontextu k již déle existujícím německému družstvu taz a švýcarskému WOZ (Wochenzeitung). V Německu existují i další družstevní média, například levicový Junge Welt.
Ano, nejsou to velkolepá ani absolutní řešení − jako byl dříve fungující byznys s tištěnými novinami −, na něž zřejmě všichni jako na zázrak čekají. Jenže začíná být jasné, že takové zázraky nemůžou v pokročilé demokratické a vnitřně se strukturující společnosti nastat. Mediální svět budoucnosti bude s největší pravděpodobností sestávat ze sítí více či méně kooperujících subjektů na různých ekonomických základech, které budou vycházet z potřeb společnosti - od regionálních či oborově zaměřených občanských iniciativ přes politická hnutí a nejrůznější spotřebitelské okruhy až po nadační fondy se specifickým zaměřením (významným příkladem je americká nezisková organizace ProPublica, která podporuje investigativní žurnalistiku) či veřejnoprávní instituce zaměřené na mediální službu veřejnosti. Síťování a spolupráce budou důležité při tvorbě účinných informačních a názorově tříbících polí.
Ale o tom nepadlo na této konferenci ani slovo.
P. S. V příštím vydání Kulturních novin uveřejním svůj starší text - zprávu z Mediálního kongresu v Berlíně, který pořádalo družstvo taz a který se konal v dubnu roku 2011. Na této akci je vidět, kde se pohybuje debata o zásadních mediálních otázkách za hranicemi naší země.