Zapomenutý sociální demokrat
Na podzim 2013 spatřila světlo světa pozoruhodná kniha Svět Jaroslava Šimsy: dokumentární pásmo o jedné z čelných osobností druhého odboje a její významné organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (známé i jako Odboráři či Železničáři) Jaroslavu Šimsovi (1900−1945). Autorka, Šimsova snacha Milena Šimsová, vložila do této důkladné retrospektivy lásku a úctu k zesnulé oběti nacistického okupačního režimu i důslednou a přitom pietní a taktní neúmornou badatelskou píli, těžící ze zřejmě rozsáhlé Šimsovy pozůstalosti.
Ke kvalitě knihy vydatně přispěl svou brilantní předmluvou Erazim Kohák. V jeho poučeném pohledu (Kohákovi rodiče byli před svým odchodem do exilu po únoru 1948 rodinnými přáteli Šimsových v míru i odboji) náležel Jaroslav Šimsa a jeho přátelé k lidem, kteří "prahli po víře, ale neoslovovala je církev, která okázale žehnala rakouským zbraním. Vábila je filozofie jako hledání smyslu (…) Byli připraveni sloužit národu, ale všechen militarismus je odpuzoval. (…) Když čtenář prochází vyprávěním Mileny Šimsové, otevírá se před ním obzor jasu, radosti, odhodlání a důvěry v budoucnost, zaručenou ne smlouvami, nýbrž nadšením mladých lidí, kteří tu nacházeli novou víru a nový způsob žití, jako by již žili v království Božím." Kohákova předmluva naznačuje a kniha následně důkladně přibližuje zapomenutý svět demokratické nekomunistické (nikoliv antikomunistické) levice blízké mimo jiné T. G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, skupině Dělnické akademie a Miladě Horákové, svět zkosený a těžce poničený nacistickou a zničený zejména komunistickou perzekucí sovětizačních padesátých let.
Jaroslav Šimsa, skautskou přezdívkou Sůva, drobný, energický muž, pocházel z nemanželského svazku a přechudé proletářské rodiny. S nezměrnou pílí i od boha danou jedinečnou schopností komunikovat, hořet a zapalovat nejen starší, ale právě mladou a nejmladší generaci, postupně vystudoval střední i vysokou školu (filosofickou fakultu Univerzity Karlovy) a svým dalším bohatým autodidaktickým studiem nabyl nevšedního vzdělání, jež zahrnovalo marxistickou revoluční koncepci společnosti, v níž bude každému měřeno na základě jím vykonané práce podle jeho potřeb, důkladné studium teologie a filosofie i soudobou literaturu skautskou a zálesáckou. Znalec hned několika cizích jazyků neprocestoval v meziválečném období jen svou vlast, ale prakticky celou Evropu a podíval se i do země Sovětů, do sovětového Ruska. Nejlépe postihuje jeho duchovní ustrojení tento útržek z jeho korespondence z roku 1935: "Z Hradce jsem jel s profesorem Nejedlým. Děda se mně líbí (pozn. aut.: Zdeňku Nejedlému tehdy bylo 57 let) a opakuje se stará historie: srdce jde s Nejedlým, hlava s Rádlem, srdce se Sověty, hlava s Evropou; jsem tím vším, svou nehotovostí a rozdvojeností, i osamoceností, znovu zaražen, rozmrzelý a skoro nešťastný. Beru to jako svůj speciální kříž."
Toto inspirativní a současně kreativní rozdvojení bylo podstatné pro tu část prvorepublikové levice, jež intenzitou své vlnové délky byla blízká Šimsovu vnímání světa.Království Boží, k němuž směr a směřování jejich úsilí tak výstižně přirovnal Erazim Kohák, je zašlou krajinou někdejší prvorepublikové levicové - nejen levicové, ale i obecně demokratické - rozmanitosti. Šimsova křížová životní cesta je jejím symbolem a současně i modelovým příkladem.
Milena Šimsová zobrazuje na pozadí jeho poměrně obsáhlé pozůstalosti jinošský věk, provázený vstupem do rozvíjejícího se skautského hnutí a jeho rozmanitých forem. Sůva se tu seznamuje s Rorejsem - Marií Kohoutkovou, která se roku 1927 stane jeho životní partnerkou a matkou tří dětí. Středoškolský a vysokoškolský student se těžce probíjí životem, ale krok za krokem stoupá jak ve svých kariérních ambicích a pozicích, tak ve svém lidském osobnostním a hodnotovém vyzrávání. Členství v Realistickém klubu postupně přerůstá do úzké součinnosti s úsilím a snahami profesora Rádla a jeho okruhu. Současně Šimsu přivádí do blízkosti osobního Masarykova tajemníka Vasila Krychtálka Škracha. Díky tomu se hloubavý mladík dostává k práci na vydávání Masarykových spisů, a získává jedinečnou možnost zblízka poznat osobnost nejen Osvoboditelovu, ale i - zřejmě - Benešovu.
Proslulost, kterou si tím získal, mu přináší na konci dvacátých let i životní existenční zakotvení v řadách legendární československé pobočky Ymcy. Jako její sekretář se účastní celé řady mezinárodních podniků této americké evangelické křesťanské organizace mladých mužů i jejích osobitých každoročních letních konferencí (ohnivé ideové diskuse na nich byly vyvažovány živým neformálním společenským ruchem a bohatou sportovní činností; živě tak připomínaly podniky trampsky a skautsky orientovaných mladších mládežníků vesměs dětského a jinošského či dívčího věku). Tato činnost se úzce prolíná s tušenou Šimsovou aktivitou v řadách československého sociálně demokratického hnutí (byl členem ČSSD od roku 1925).
Ve třicátých letech, když sílilo fašistické nebezpečí, se někdejší zapřisáhlý antimilitarista stává jedním ze zanícených obránců prvorepublikové demokracie. Po Mnichovu ho tyto aktivity přivádějí do řad jedné z nejvýznamnějších odbojových organizací Petiční výbor Věrni zůstaneme (dále PVVZ). Patřil k předním autorům tzv. detektivek (komerční rodokapsová obálka skrývala protinacistický obsah), jež PVVZ šířil po území protektorátu v desítkách tisíců exemplářů. Zdá se také, že to byl právě Šimsa, kdo se rozhodnou měrou zasloužil o ilegální využití far (sborů) Českobratrské církve evangelické pro potřeby PVVZ a doplnil tak (až zdvojnásobil) výchozí síť odboček Dělnické akademie.
V únoru 1940 je zatčen a zbytek života tráví v nacistických žalářích počínaje neblaze proslulou někdejší novoměstskou bastilou. U výslechů - zprvu brutálních - se chová statečně.
Nacisté se od něj nejenže nic nedozvědí, ale dokonce jsou nuceni omezit svá obvinění na údajný Šimsův nepřátelský vztah k Němcům. Mezi těmi, které Šimsa jmenuje na svou obhajobu, nechybí ani jméno Konrada Henleina (Ymca s ním vedla dialog roku 1934 v rámci oslovování prakticky všech tehdejších politických směrů). Soud pro něj končí po dvou dlouhých letech věznění osvobozujícím rozsudkem, který je však v nacistické karikatuře práva jen jinak pojmenovaným rozsudkem smrti. Z Mnichova, kde byl souzen, je převezen do nedalekého koncentračního tábora Dachau, kde se na konci ledna při bratrské službě potřebným bližním nakazí břišním tyfem a přes poskytnutou dostupnou lékařskou pomoc umírá na počátku února 1945 (Dachau, vůbec nejstarší nacistický koncentrační tábor, byl v té době mnohonásobně přeplněn transporty vězňů z již osvobozených koncentračních táborů zejména na východě Evropy).
Jaroslav Šimsa, svébytná a výrazná osobnost levicového prostředí první Československé republiky, domýšlitel a rozvíjitel odkazu Masarykova, Benešova a Rádlova (zčásti i Marxova a Engelsova), jedinečný a milovaný vychovatel mládí dvacátých a třicátých let, zůstává velký svým životem a zřejmě i literárním - zejména publicistickým - odkazem. Milena Šimsová, jeho snacha, žena syna Jana, naložila s literární pozůstalostí jak Jaroslavovou, tak Mariinou pietně a přitom věcně a nezkresleně. Šimsovo lidství je i duchovní, i všednodenní, i otcovské, synovské a partnerské. Šimsa je v této projekci spravedlivým, jemuž se nevyhýbají ani hříchy, pochybnosti, okamžiky slabosti a zakolísání.
Šimsův svět, kniha o něm, je také pozoruhodným vhledem do každodennosti intelektuálního i privátního ruchu zapomínané a zpochybňované Masarykovy a Benešovy republiky. Republiky, jejíž jedinečný civilizační odkaz zůstane ještě dlouho pro polistopadové Česko výzvou i laťkou, která se mu - až nadejde čas - bude překonávat jen s krajní nesnadností.
Milena Šimsová: Svět Jaroslava Šimsy. YMCA Brno a nakladatelství EMAN Benešov 2013, 622 s. Předmluvu napsal Erazim Kohák. Četné fotografické přílohy.