Rozpomínky Milana Uhdeho
Na začátek recenze se až zdánlivě lacině nabízí čerpat ze symbolikou zatížených úvodních vět knihy. Pokusím se doložit, že to přesto má smysl. Milan Uhde se narodil v noci 28. července 1936. Během této noci probíhala první celostátní zkouška zatemňovacího systému. Uhdeho maminka tvrdila, že od té noci byl její strach z války daleko konkrétnější než předtím, a považovala to za příznačné předznamenání života svého syna. Milan Uhde dodává, že si není jist, zda nejde jen o dodatečný průmět pozdějších pocitů, sám u sebe si na takové zpětné promítání zvykl. To je důležitá poznámka na úvod pamětí, které se leckdy věnují do nejmenších detailů vcelku citlivým a komplikovaným záležitostem. Tyto záležitosti jsou často staré i několik desítek let, ale přesto mohou být stále živé, protože žijí jejich účinkující. Po přečtení pamětí a opětovného čtení jejich úvodních vět si myslím, že zatemnění může být přes svou podbízivou prvoplánovost vhodnou metaforou Uhdeho života. Milan Uhde na několika důležitých místech knihy, tedy v důležitých okamžicích svého života, říká, že jej při rozhodování vedl strach a že žil ve strachu. Dodává, že v některých až divadelně vyostřených situacích se z něj dokázal vymanit, ale podobalo se to nenadálému odvážnému záblesku jasného světla uprostřed temné noci.
Osamělý a nepřirozeně vážný čtenář
Milan Uhde vyrůstal osamoceně. V prvním období protektorátu jej rodiče nepouštěli dále než na předzahrádku, dění na ulici mohl pozorovat jen skrz plot. A co hůř, rodiče se s ním o okolním světě ani nebavili. Milan Uhde přiznává, že dlouho nerozuměl principům mezilidské komunikace, natož jakýmkoliv politickým a společenským, byť základním, souvislostem vnějšího světa. V tak turbulentní době, jakou byla čtyřicátá léta v Československu, to nevyhnutelně vedlo k mnoha zmatkům uvnitř dětské a dospívající duše. Když ve čtvrté třídě těsně před přechodem na gymnázium dostala Uhdeho třída za domácí úkol napsat povahopisnou charakteristiku spolužáka, stal se Milan Uhde námětem mnoha kompozic. Jedna z nich, od pozdějšího špičkového vědce a výzkumníka v oblasti rakoviny, charakterizovala Milana Uhdeho jako inteligentního, avšak mnohomluvného a sebestředného chlapce s nedostatkem pochopení pro druhé a s pohrdavým poměrem k nim. Pro Milana Uhdeho to byla první příležitost vidět se jinýma než sebeobdivnýma a přitom vážnýma očima.
Dospělost
Milan Uhde byl aktivní mladík. Už od gymnázia se účastnil literárního dění, v patnácti vstoupil do adresáře brněnské pobočky Svazu československých spisovatelů a stal se členem kroužku začínajících autorů a hostem básnické sekce. Postupem času jeho aktivita narůstala, mimo jiné se stal epigonem Oldřicha Mikuláška, než mu bylo řečeno, že tudy pro něj cesta poezie nevede. Na brněnské filosofické fakultě pokračoval ve svém sebevědomém vystupování, ale i velmi usilovné práci. Mnoho četl, o dílech hluboce přemýšlel, nebál se ptát a diskutovat s vyučujícími s cílem dalšího poznání. Co se týče politických názorů, balancoval mezi vírou ve správnost teoretických základů společenského systému a vědomím jeho mnoha zásadních chyb v praxi, především dogmatismu. Už na fakultě se seznámil s literárním vědcem Olegem Susem, který poupravil spoustu jeho příliš jednoduchých názorů a se kterým se později přátelil a úzce spolupracoval v redakci Hosta do domu. Tato část knihy, zhruba po srpnovou okupaci, je velmi podrobným popisem života na brněnské filosofické fakultě v padesátých letech s mnoha konkrétními příběhy a jejich aktéry. Na toto období navazuje popis Uhdeho působení v Hostu do domu prostoupený popisy prvních realizací jeho divadelních her. Skrz tato dvě témata je čtenáři také postupně odhalováno, tak jak je v té době odhaloval i Milan Uhde, prostředí české literatury (respektive pražské a brněnské). Nedá se však ubránit dojmu, že popis je sice velmi sebekritický, ale také dost sebestředný a mnohomluvný. To neznamená, že by se Milan Uhde nevěnoval jiným osobám, právě naopak, ale často se jedná o dosti zkratkovité informace, kdo, co, kdy a kde udělal. Tyto informace sice s Milanem Uhdem souvisí, je jakýmsi jejich uzlem, ale postupně jako by jejich uvádění nezainteresovaného čtenáře dusilo. Přes otevřenou zpověď má člověk navíc pocit, že dost věcí, které by obraz zplastičtily, nezazní. To hrozí vždy, když se člověk rozhodně jít až na samé dno své paměti, která je však nevyhnutelně selektivní. To si dovolím tvrdit i u Milana Uhdeho, který dle svých slov disponuje dobrou pamětí. Tento nedostatek vystoupí obzvláště ve srovnání s pasážemi, které jsou kompaktní a velmi poučné. Takovým příkladem může být popis vzniku a realizace Krále-Vávry nebo poodhalení mechanismu cenzurního řízení v šedesátých letech.
Hra na schovávanou
Milan Uhde více než politickou nonkonformitou provokoval svou kritickou drzostí. Druhá polovina knihy je příběhem Milana Uhdeho obracejícího svůj směr proti proudu, kterým se nechávala unášet pookupační společnost. Nebyla to otázka žádného rozhodnutí nebo momentu, ale skutečně pomalý proces plný pochyb a úhybných manévrů. Milan Uhde se snad nikdy nechtěl stavět otevřeně proti režimu, a to ani po podepsání Charty 77, měl k tomu své důvody. Žádná z jeho her nebyla nikdy psána přímo protirežimně, ale určitě, ať už vědomě či nevědomě, některé z nich podobné interpretace umožňovaly. Po mnoha peripetiích je Milan Uhde jako autor zakázán. Spíše než za své politické názory je potrestán za kritičnost, a to třeba i ryze uměleckou, která byla vykládána jako drzost nebo nedostatek úcty. Popis života zakázaného autora během nastupující normalizace a v osmdesátých letech je bez přehánění fascinující. Od odposlouchávání, sledování, policejních výslechů a utajených schůzek až po nákupy v masně a její prodavačku, která na rozdíl od většiny občanů nekádruje a je ochotná s výběrem masa pomoci nehledě na politický profil zákazníka. Milan Uhde dokáže bez otevřené zášti postupně zachytit kariéru jemu přidělených vyšetřovatelů, kterou mohl během dvaceti let sledovat. Stejně tak bez skrupulí představuje disidentskou síť, která byla obrovsky různorodá, s jasně zformovaným a dost nepropustným "jádrem" a "periferií". Vše je vykresleno velmi podrobně. Čtenář může mít občas až pocit jako by Milana Uhdeho sledoval v reálném čase. Opět výjimečnými částmi knihy jsou exkurzy do vzniku divadelních her, tentokrát už napsaných na cizí jméno, jako je například Balada pro banditu. Silným a s Baladou pro banditu souvisejícím tématem je i tvůrčí frustrace plynoucí mimo jiné z neschopnosti najít způsob, jak žít ve společnosti a přitom nezrazovat sám sebe.
Jak chutná moc
Závěrečné kapitoly knihy jsou věnovány politickému působení Milana Uhdeho. Vzpomínání na toto období není zatíženo hořkostí, ale je v něm přiznána určitá dezorientace v tamějším prostředí, v tehdejší době. Výčty úspěchů jsou vyváženy neúspěchy. Podřízenost v lecčems pochybné, v lecčems legitimní autoritě Václava Klause je kompenzována pokusy kritizovat jeho hegemonii a podtržením několika nejasností, které Klausovu osobnost a myšlení dodnes obklopují. Ambivalence tohoto vzpomínání je snad nejzřetelněji vidět na závěrečných větách: "Za celou svou politickou kariéru jsem dvakrát zažil radost ničím nezkalenou: když jsem do politiky vstupoval - a když jsem ji opouštěl." (str. 581)
Rozpomínky Milana Uhdeho jsou obrovsky cennou knihou. Při jejím hodnocení bych však primárně nezdůrazňoval její přínos pro naše vnímání druhé poloviny dvacátého století, byť je samozřejmě značný a nepopiratelný, jako spíše její hodnotu spočívající ve svědectví o jednom životě, o osobnostním vývoji jednoho člověka, který se vlastním přičiněním, vlastní odvahou, ale i shodou mnoha různých okolností stal důležitou postavou československé a později české kultury. Kniha obsahuje mnoho detailů, o kterých by člověk méně sebevědomý možná váhal psát, na druhou stranu podtitulem knihy jsou Rozpomínky, což evokuje určitou přiznanou roztříštěnost, takže je otázkou, zda má smysl tento aspekt knihy vůbec problematizovat.
Ukázka z knihy:
"Slovo bandita se Zdeňkovi (pozn. PM: Pospíšilovi, režisérovi Balady pro banditu) zalíbilo tím, že nebylo folklorní, a trval na něm, i když mně se nezdálo výstižné. Zato přijal můj výklad, proč má být Balada adresována banditovi: je určena banditovi v nás, má zpochybnit iluzorní představy, že člověk může rozhodovat o svém životě bez ohledu na cokoli a kohokoli, nýbrž že je vždy součástí společnosti, byť se z ní a z jejích neúprosných vazeb pokouší vyčlenit a 'udělat se jen a jen pro sebe'." (str. 306)
Milan Uhde: Rozpomínky. Co na sebe vím. Host, Brno 2013, 648 stran.