Detail aneb Cesta tam a zase zpátky
"Laskavě mi řeknete, kterou část těla mé dcery je nutné prohlédnout. Já jí potom poručím, aby umístila požadovanou partii proti tomu otvoru, který tam vidíte. Tímto způsobem bude možné prohlídku úspěšně uskutečnit." Vysvětluje doktorovi otec mladé pacientky rafinovaný systém, díky němuž může být cudná Indka prohlížena lékařem-mužem, aniž by se zpronevěřila morálním zásadám. Scéna, v níž hraje hlavní roli světlo, plachta s dvaceticentimetrovým kruhovým otvorem a detaily dívčího těla za ním, které doktorovi během tří let umožní zkonstruovat si v hlavě téměř úplný obraz pacientky, však současně tuto zásadu zahalování dekonstruuje, když se ukáže, že šlo o záměrný proces vybudování milostného vztahu. V románu Salmana Rushdieho je léčka takto scénografického pojetí funkční a úspěšná. Totéž lze říct i o aktuální výstavě Richarda Loskota (1984) Detail, která mi román asociovala.
Také zde skládáme autorem dříve rozložený obraz, ačkoli zpočátku o tom nevíme. Ztemnělým prostorem galerie nás vedou malé světelné obrazy. Přiblížením se dozvíme, že jsou to zrcadlové odrazy, vlastně dokonce odrazy odrazů, ale s vlastní výtvarnou kvalitou. Sledováním jejich světelných drah se přibližujeme ke zdroji.
Pohyb galerií s jeho postupným zaostřováním našeho zraku může vyznívat i jako metafora pro pochopení. Pro "přečtení" výstavy. Porozumění autorovi. S každým dalším světelným obrazem-odrazem na zdi se obraz zostřuje, přihořívá, až se objevíme v samotném světle zrekonstruovaného celku.
Zakryto zrcadlem
Instalace v galerii Půda stojí v kontinuální linii Loskotovy práce s "materiálem" světla. Ten je formován jednoduchým fyzikálním experimentem odrážení a zaměřování světelných paprsků. Nejde o žádný objev, kouzlo je dostupné žákům základních škol. Právě odhalování principu kouzla nám ukazuje na Loskotův zájem o samotný proces. Jako diváci jsme zajati zážitkem a současně analyzujeme cesty k němu. Scénograf odtajňuje hejblata, pohled do "stroje" je součástí instalace, ale moc kouzla se tím neruší. Analýza je jeho součástí. Divákovi ostatně nezbývá nic jiného. Nalezení zdroje totiž není v tomto případě totožné se stržením plachty s kruhovým otvorem v Rushdieho příběhu. Nebo možná (nikoli formálně, ale obsahově) je přesně tím.
Zdrojem je fotografie zátiší, která je promítána na stěnu. Neuspokojivost dřívějších detailů, které jsme si cestou ke zdroji skládali, je vystřídána neuspokojivostí celku, z něhož jsou právě tyto detaily vyňaty. Konkrétně řečeno, některé detaily zátiší jsou v projekci zakryty malými čtvercovými zrcadly. Ty výseky, které nás vedly temným prostorem sem, jsou tady právě proto nečitelné, zatajené, odražené do tmy. A tak se divák poté, co dospěje ke zdroji skoupé světelné informace na zdech, vydává od zdroje po svých stopách zpátky. Znovu hledí na obrazy-odrazy detailů fotografického zátiší, které přenosem rozostřeny nabývají příjemné malířské měkkosti, násobné odrazy pak vytvářejí z původně realistického zátiší abstraktní kompozice (jako by cesta zpátky byla chronologicky uspořádanou linií dějin umění).
Proces rozkladu a opětovného skládání tvarů na principu banálního fyzikálního jevu je fascinujícím divadlem. Podobně jako i jiné Loskotovy instalace nás vede k uvažování nad samotným vnímáním. Nad smysly a jejich zpravodajskou funkcí pro naše prožívání, pro utváření naší skutečnosti. Stejně jako potok bude vypadat jinak při chůzi po proudu a proti němu, vypadá jinak i cesta zpátky mezi obrazy. Před tím, když jsme jenom (ne)viděli, a teď, když (ne)víme, co by vidět být mělo. Jednou z Loskotových dekonstrukcí je tedy dekonstrukce dívání a vidění. Vidět okem a "vidět" hlavou. "Doktor Azíz si tedy postupně vytvořil v hlavě obraz Nasím, neúplnou koláž z jednotlivě prohlížených částí jejího těla. (…) Slepená jeho představivostí, provázela ho na všech pochůzkách, nastěhovala se mu do předpokoje vědomí…"
Na zkoušce
V souvislostech dekonstrukcí našeho vnímání nelze opomenout jistou příbuznost s prací Jána Mančušky: Poprosil jsem svoji ženu, aby mi začernila místa na těle, která si nevidím z roku 2007 nebo prezentace v rámci finále Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2004, v níž malířská díla ve stálé sbírce Moravské galerie překryl boxy s prořezanými nápisy - obraz se stal "čitelným" skrze komentář. S časovým posunem komentáře a obrazu pracuje ve svých videoprojekcích také Filip Cenek, fyzikálními procesy v prostoru je Loskotovi blízký třeba Tomáš Moravec - aktuálně implodujícími plechovkami, zhroucením formy do sebe samé bez vnějšího umělcova zásahu. A s odkazem na jistou scéničnost můžeme připomenout instalaci Tomáše Bujňáka a Mikuláše Podprockého Red and Blue, v níž opět prezentací jednoduchého optického jevu v prostoru dosahují jedinečného vtažení pozorovatelů do otázek omezenosti vnímání a sebereflexe.
S posledně jmenovanou dvojicí spojuje Richarda Loskota ještě studium na mnichovské akademii u Magdaleny Jetelové. Kmenovou školou, jejímž je prvním a prozatím jediným absolventem, je mu však Ateliér vizuální komunikace Stanislava Zippeho při Fakultě umění a architektury v Liberci.
Zdá se, že Loskot na Půdě využil vše. Také zdrojové zátiší. Před ním totiž divák stojí v lehké nejistotě dalších významů; proč křeslo a stojan a květináč a hrnek? Autor tyto předměty nalezl přímo v galerii a jejím depozitáři. Půda tak jako by v galerii světelných obrazů vystavovala sama sebe. Sebe jako prostor a sebe jako galerii - odraženými obrazy od promalovaného realismu po digitální abstrakci. Jenže divák tohle neví; pokud si napřed nepřečte tento text. Přes tento slabý moment Loskot dostává svému pojetí tvorby, kterou startuje teprve konkrétní prostor. Díky tomu nevznikají pevné artefakty, ale spíše situace či scény, v nichž se spojuje preciznost s improvizací. Účastníme se divadelní premiéry a přitom jsou herci stále na zkoušce. Otevřenost procesu oživuje. Ostatně stvrzuje nám to sám autor: "Výstavy jsou pro mě takovými ateliéry." Po Richardově loňském angažmá ve Start up, účasti ve finále Chalupeckého ceny 2012 a jihlavské instalaci na Půdě dychtivě očekávám další detail v průhledu kruhovým otvorem.
Detail, Richard Loskot. Galerie Půda, Jihlava, 29. listopadu 2013 - 17. ledna 2014.
Článek byl otištěn ve čtrnáctideníku pro výtvarné umění Ateliér (AT, 1/2014).