Dilema kritického fanouška
Oním kritickým fanouškem z názvu je v následujícím textu míněn fanoušek sportovní, a to kriticky myslící. Připusťme na chvíli, že tedy takový živočišný druh skutečně existuje - sám se ostatně považuji za jeho příslušníka. A jako intelektuála fandícího sportu mě nadcházející zimní olympiáda v ruském Soči nenechává chladným. Uvádí mě totiž do situace, kdy se rozhoduji, jaký zaujmout postoj k vrcholové akci mé oblíbené lidské činnosti, která se však z jiných úhlů pohledu jeví jako velmi problematická.
Jak se to stalo, že kluk v dětství na malé vesnici odkázaný na sport jakožto jednu z mála dostupných zájmových aktivit, odkojený navíc úspěchy z fotbalového mistrovství Evropy roku 1996 nebo Nagana roku 1998, dodnes praktikující sportovec, začal pochybovat o tom, jestli se těší na olympijská klání? Dá se říct, že mu zkrátka došla trpělivost.
Většina kritiky vyzývající k bojkotu her, k němuž se odhodlali třeba představitelé USA, Německa, Francie, Velké Británie či Izraele, poukazuje na nedodržování lidských práv v Rusku ze strany autoritativního režimu prezidenta Putina. Tuto skutečnost jistě nelze jen tak přejít, nemělo by nicméně zapadnout ani to, jak je sport jako takový, včetně vznešené olympijské myšlenky, systematicky a účelově zneužíván. A to nejen ruským režimem, který si za velké peníze kupuje prostřednictvím nesmyslně bombastické akce vylepšení svého obrazu, ale i celosvětově vládnoucím systémem konzumního kapitalismu.
On se mu totiž sport, který je mezi lidmi nesmírně populární, náramně hodí jakožto upevňovač kapitalistické ideologie. Profesionální sport předkládá výklad světa, v němž je modlou rostoucí výkon, posouvání rekordů či vyniknutí nad konkurencí. Makej na sobě, odříkej si, buď pracovitý dříč a třeba si taky zasloužíš vstupenku do rajského klubu pohádkově bohatých celebrit. Řeč je o sportu, ale předešlé popisy platí bezezbytku i pro současnou interpretaci trhu práce, imperativ konkurenceschopnosti nebo zacílení na ekonomický růst. Vrcholový sport v současné podobě tak vykazuje výraznou spřízněnost se světem kapitálu, na němž je ostatně závislý - ne náhodou dnešní sport připomíná spíše odvětví showbyznysu. Legitimizuje tzv. neoliberální světonázor a zaměstnává pozornost fanoušků, jež by jinak mohla být upřena směrem, který systému nevyhovuje. Už antičtí mocní věděli, že k uspokojení a usměrnění lidu jsou vedle chlebu potřeba i hry. Dnes navíc sport funguje jako prostor, v rámci něhož lze aspoň občas prožívat jindy vyhaslou národní identitu.
Ve sportu se točí naprosto nepředstavitelné množství financí, což bývá obvykle zdůvodňováno jeho popularitou. Lidé mají rádi sport, obdivují své sportovní idoly a tyto jejich náklonnosti se dají komercionalizovat (např. prostřednictvím televizních přenosů). Nemůže však být vzájemná kauzalita chápána i opačně? Co když je naopak popularita sportu způsobena tím, že je v něm tolik peněz? Co když se za naším obdivem ke sportovním hvězdám skrývá (někde na nevědomé úrovni) touha uspět v konkurenčním boji na pracovním trhu, kterou nám kapitalismus vštěpuje?
To, že je sport prosycen byznysem, se tak nějak obecně ví, jenže se zdá, že to nikomu nevadí. Vydržovaným sportovcům vůbec ne, fanouškům kvůli výše naznačeným důvodům rovněž, politici by byli blázni, kdyby kritizovali něco, co má tak ohromné sympatie veřejnosti. Proč ale nezdravé uspořádání profesionálního sportu nekomentují aspoň intelektuálové? Proč se z jejich strany neozývá jasný hlas, který by poukazoval na neetičnost toho, kolik sportovci vydělávají? Intelektuálové buď sport úplně ignorují, protože je v něm málo intelektu a příliš těla, nebo se k němu přimykají coby fandové, aby participací na široce oblíbeném fenoménu kompenzovali vlastní elitářství a umenšili své podivínství v očích průměrného lidu.
Mé dilema tak spočívá v tom, jak realizovat vzdor vůči současnému nastavení sportovního světa a zároveň zůstat aktivním fanouškem sportu. Na olympiádu mě nikdo bohužel nepozval, takže nemohu demonstrativně odmítnout svou účast. Co tedy zbývá? Nedívat se na hry v televizi, i když by mě zajímalo, jestli to ten Jágr ještě zvládne, a hned po skončení utkání dychtivě hledat výsledek na internetu? Co se tím změní? Nebo se dívat tajně a veřejně pak pronášet naznačenou kritiku? V prvním případě budu za směšného sebemrskače, v druhém za pokrytce.