Ohlédnutí za jedním mediálním kongresem
Družstvo taz (vydavatel deníku taz.die tageszeitung) ve spolupráci s týdeníkem Freitag a s podporou časopisu Le Monde Diplomatique, deníku The Guardian a on-line časopisu Perlentaucher uspořádalo v dubnu 2011 rozsáhlou konferenci, na níž se probírala všechna zásadní témata dnešní žurnalistiky: nezávislost, role internetu a sociálních sítí, cenzura, alternativní způsoby financování.
Název kongresu Die Revolution haben wir uns anders vorgestellt postrádá jedno slovo, které by mu propůjčovalo ještě jeden hlubší a současnější význam, ale které tam přesto bylo latentně přítomno: Die DIGITALE Revolution haben wir… Digitální svět, jinými slovy rozvoj internetu jako nového prostoru s jeho dvojznačnostmi, prostupoval celým kongresem. Následující text je pouze letmým nastíněním principiálních témat, o nichž byla řeč v několika desítkách tematicky velmi pestrých přednášek a panelových diskusí. Některé z nich mířily na velmi konkrétní cíle: Cenzura v Maďarsku - nebezpečí pro Evropu? Orbánův tiskový zákon a evropská svoboda tisku. Nebo byly štiplavé: 5 miliard musí stačit aneb Veřejnoprávní prostředky a jejich miliardové rozpočty. Podobně také: Islám, tvůj oblíbený obraz nepřítele aneb "Muslim", miláček médií. A tak bychom mohli dál pokračovat. Zaměřme se ale jen na obecnější trendy.
Nová situace
Při jedné z panelových diskusí prohlásil významný německý investigativní novinář Hans Leyendecker (Süddeutsche Zeitung), že před deseti lety by pro něj bylo nepředstavitelné potkat se a diskutovat na jednom pódiu s novinářem ze Spiegelu (dnes profesorem žurnalistiky Michaelem Hallerem - pozn. aut.), představitelem Nové americké levice (tím byl profesor Kolumbijské univerzity Todd Gitlin - pozn. aut.), a to vše pod organizací taz. - Jeho slova padla při diskusi s názvem Wer hat Angst vorm Sugardaddy? (Kdo má strach z "cukrového" tatíčka?), která byla věnována americké nadaci a portálu ProPublica, jenž prezentuje nezávislou žurnalistiku dotovanou ze soukromých zdrojů. Bez ovlivňování redakční politiky ze strany sponzorů. V Německu je zatím takový typ nadace věcí neslýchanou, dozvěděli jsme se od účastníků debaty. A to přesto, že by byla potřebná, protože média mají čím dál tím méně prostředků pro nezávislou investigativní žurnalistiku. Přitom v posledku tu jde o veřejný zájem, shodli se diskutující. Profesor Gitlin dokonce řekl, že když v Americe promluví o státní podpoře médií, tak občanům - daňovým poplatníkům - automaticky naskočí stereotyp socialistického totalitarismu a označí jej hned za komunistu, aniž by jim došlo, že taková podpora je především v jejich zájmu. Debata to byla nanejvýš zajímavá a přes názorovou rozdílnost ohledně metod "jak na to" bylo cítit, že všechny spojuje jeden zájem - jak zajistit v době ekonomických změn a pádu tradičního modelu tištěného ziskového média dobrou žurnalistiku, která plní svou nezastupitelnou roli, tedy službu veřejnosti.
Internet: dvě strany mince
Při své přednášce otevřel novinář a mediální výzkumník Jevgenij Morozov otázku role internetu v revolučních procesech a v totalitních státech. Autor knihy The Net Delusion: The Dark Side of Internet Freedom poukázal ambivalenci, která je s tímto novým a zdánlivě svobodným prostorem spojena. Na jedné straně jsou internetu přisuzovány zásluhy při reformních a revolučních procesech, na straně druhé je prostředkem, jak tříbení svobodných nástrojů a demokratizaci zakalit. Totalitní režimy nemusí internet vypínat, stačí vyvíjet nové strategie, jak působit. Jednak je pro ně výhodné sledovat, kdo se jak projevuje, ale také si dokonce mohou platit cíleně dezinformátory, kteří vstupují do diskusí, zakládají různé alternativní stránky a tak rozkládají demokratizační a svobodomyslné snahy.
Moc proti médiím
Média se často dostávají do konfliktu s mocí, ba do stavu přímého ohrožení. To se týká v první řadě menších regionálních periodik, která jsou pod tlakem místních mocenských a ekonomických struktur. Pak dochází k situacím, jako třeba ve Stuttgartu při protestech proti stavbě nového nádraží, kdy média informují pod mocenským tlakem jednostranně a slouží politicko-ekonomickým zájmům. V případě Stuttgartu se zmobilizovala veřejnost - vytvořila si vlastní internetový a mediální prostor a vynutila si přímý přístup k ovlivňování celé situace.
Co má zůstat utajeno?
Dalším důležitým aspektem médií, o němž se důkladně debatovalo, bylo zveřejňování tajných informací. Mezi diskutujícími byli zástupci německé varianty Wikileaks, iniciativy Openleaks z Berlína. Do jaké míry je etické zveřejňovat soukromá data nebo data utajovaná státem? Mají režimy právo na tajemství? Probíral se zde problém informátorů (whistle blowers) - proč to dělají, proč překračují zákony? Je to jen touha po penězích, po zviditelnění, nebo i otázka svědomí? Jak s nimi má novinář zodpovědně zacházet, čeho se nesmí dopustit - ani informátor, ani novinář. Diskutoval se i případ amerického vojína Bradleyho Manninga, který byl uvězněn kvůli vynesení informací o utajených diplomatických depeších. Na výzvu z publika, ať představitelé Openleaks (a tedy potažmo i Wikileaks) zaujmou k Manningovi stanovisko, Daniel Domscheit-Berg z Openleaks prohlásil, že morálně za něj cítí odpovědnost a Wikileaks se Manningovi snaží pomáhat, ale v principu nenesou za jeho uvěznění žádnou vinu, protože Wikileaks neudělali chybu. Tu udělal Manning svým lehkovážným prozrazením udavači. U takovýchto činů je nutné, aby ten, který je dělá, zvážil svoje důvody, proč tak činí, co je ochoten obětovat, co se vše může stát, a také aby jednal v nejpřísnějším konspirativním režimu.
V zásadě se ale všichni diskutující v panelu Das grosse Leck (Velká trhlina) shodli na principu, že čím má kdo více utajovaných informací, tím má větší moc. To nahrává lobbistickým skupinám a mocenským oligarchiím. Přičemž v zájmu občanů demokratického státu by měla být jeho maximální transparentnost. Je jasné, že například 11. září, ať už jeho příčina byla jakákoli, velmi nahrálo vládním strukturám směrem k prosazování státní konspirace a utajování. Tomu je třeba se bránit, a proto vznikají organizace jako Greenpeace (proti jednostranným informacím v průmyslu, energetice a v otázkách životního prostředí) a z tohoto vysokého stupně utajení byl možný i vznik fenoménu Wikileaks. Veřejnost by měla mít zájem na co největší transparentnosti vládnoucích struktur, tudíž by měla podporovat nezávislá média.
Žurnalistika na rozcestí: Zaniknout, anebo začít jinak?
Několik panelů bylo věnováno otázkám typu: Komu patří žurnalismus? Jak zajistit nezávislost médií? Alternativní a demokratické modely organizace médií. Tento poslední, pro praxi nezávislé novinařiny velmi významný bod, do něhož zapadají například družstevní mediální projekty (existují kromě Německa například ve Švýcarsku, Švédsku, Turecku, Uruguayi nebo Itálii), je průvodním jevem emancipace občanské společnosti na mezinárodní úrovni. Je též odrazem postupné změny paradigmatu existence žurnalistiky. Ta byla zprvu financována ekonomicky silnými koncerny, které žily z vysokých prodaných nákladů a reklamy a ze svých zisků platily víceméně kvalitní žurnalistiku. Její kvalita je potom tím prvním, co strádá v době klesajících nákladů, úbytku reklamy a snižování zisku. Změna paradigmatu spočívá v uvědomění si své podstaty, své funkce a v nutnosti oslovovat a aktivizovat veřejnost, aby se aktivně spolupodílela na financování a rozvoji nezávislé žurnalistiky. Protože je to nakonec - tváří tvář mocenským strukturám - v jejím bytostném zájmu.