Nenafukuj bubliny zoufalství
Lawrence Ferlinghetti (narozen 24. března 1919) je autor českému čtenáři jistě dostatečně známý. Měl u nás také štěstí (nijak samozřejmé) na překladatele v osobě Jana Zábrany i jeho následníka Luboše Snížka. Kniha Ve snu ve snu snil jsem sen přináší reprezentativní průřez básníkovou tvorbou od roku 1955 do současnosti, v němž nechybí žádná z různorodých poloh Ferlinghettiho celoživotního básnického hledačství.
Za minulého režimu mohli u nás vycházet z americké literatury i autoři svobodomyslní natolik, že by se to místním v žádném případě netolerovalo, nakladatelé je ovšem museli cenzuře vhodně představit jako kritiky tamního politického systému. Výsledkem byla poněkud idealizovaná představa o tom, že americký kulturní mainstream tvoří Ferlinghetti, Brautigan, Zappa a podobně. Po roce 1989 jsme měli možnost přesvědčit se, že diktát rentability může být pro umělce minimálně stejně svazující jako politická nesvoboda a že nutnost přicházet stále s novými senzacemi a skandály plodí nakonec jen hory balastu. Ferlinghetti naproti tomu zůstává svůj, což ovšem neznamená vytěžování dávné slávy.
Američané jsou lidé praktičtí a jejich poezie se obvykle nevznáší v oblacích, naopak má sklon vyjadřovat se ke konkrétním událostem. Ferlinghetti současnou převahu volného verše komentuje: "Většina moderní poezie je básnická próza, ale svým vlastním příkladem toho říká spoustu o tom, jakou smrt ducha naše technokratická civilizace podle všeho distribuuje nám, zapleteným do sítě strojů a nacionalismů, stoupajících do hlav z varlat, zatímco my dál toužíme po slavíkovi mezi Respighiho borovicemi."
Ferlinghetti sice bere svoji poezii s nadhledem, ale zároveň je vážný: leckdy se může mýlit, ale nikdy nemarkýruje. V jeho pojetí jsou staříci v italské čtvrti, jeleni u napajedla, pražský pomník mistra Jana Husa i hráči baseballu součástí "nekonečného nádherného života světa", v němž "půlnocí zvuk plesu hlaholí". Je autorem intimní poezie (Pojď se mnou spát a buď mou láskou), až impresionistických popisů prchavého okamžiku (Dva popeláři na náklaďáku, dva krasavci v mercedesce), absurdních anekdot (Palubní život) i empatických portrétů zdánlivě obyčejných lidí (Staří námořníci, Ústa pravdy, Jenom měch krve), a přitom projevuje také palčivou starost o okolní svět, dokazuje, že pod pojmem "angažovaná poezie" se nemusí skrývat jen exhibicionistické neumětelství a klackovský negativismus. Příkladem může být rozsáhlý litanický text Tyrannus Nix, zobrazující Richarda Nixona jako ztělesnění toho nejhoršího v americké politice (Ferlinghetti ho napsal v roce 1969, tedy dávno před Watergate), plný metafor jako "A jak to že mi tvoje tvář připomíná tvář kapsáře který potká svatého a vidí jenom kapsy".
Půlstoletí Ferlinghettiho poezie je tak zároveň výpovědí o půlstoletí amerických dějin: od poválečného optimismu přes bujná šedesátá léta až k dnešku, kdy každý už jenom čeká na změnu, od níž si stejně nic dobrého neslibuje. Ferlinghetti si nelže do kapsy a přiznává, že současný egocentrismus koření právě v kontrakultuře šedesátých let, která nedokázala zformulovat jiný program, než ať si každý dělá, co chce. Proto je nutno hledat syntézu mezi svobodomyslností a odpovědností za okolní svět.
Je to paradoxní, ale v souvislosti s autorem natolik progresivním jako Ferlinghetti se člověku asociuje slovo tak starosvětské jako poctivost. Ví, že volný verš může snadno svést k bezbřehému žvanění. Neztrácí víru v sílu básnického slova; ovšem pouze za předpokladu, že je to slovo upřímné a dobře promyšlené, nikoli eklektické krasořečnění. Příkladem je text Poezie jako podvratné umění z roku 2007, z něhož jsem si vzal titulek tohoto článku a v němž najdeme také věty jako "Nenech je říkat, že básníci jsou paraziti" nebo "Pro člověka na ulici nebuď příliš tajemný". Ferlinghetti nepřestává doufat, že myšlenky mohou pořád ještě změnit svět: pokud se to zatím příliš nedaří, problém bude spíš v těch myšlenkách než ve světě.
Doslov Luboše Snížka zmiňuje Ferlinghettiho ambivalentní vztah k beatnikům. Byl s nimi sice generačně spjat, ale beatnická sebevzhlíživost a rozkošnické rozškrabávání každé bolístky mu byly jako v podstatě racionálnímu skeptikovi zcela cizí. Ocenit lze i obšírné závěrečné vysvětlivky; Ferlinghetti při psaní často využíval své encyklopedické znalosti a rozšifrovat některé jeho texty může být pro nezasvěceného opravdu problém. Zároveň se však ukazuje, že sečtělost nemusí znamenat nedostatek spontánnosti: Ferlinghetti je věčně okouzlen všemi zázraky okolního bytí a právě ze starosti o tyto zázraky pramení jeho kritičnost vůči aktuálnímu způsobu správy věcí veřejných: "Škoda národa jenž vedou lháři / jehož mudrcové musí mlčet / a jehož fanatici zamořili rádio (…) Škoda národa který nezná / jiný jazyk než svůj vlastní / a jinou kulturu než svou vlastní."
Právě na Ferlinghettim je vidět, jak se český underground stále ještě nevymanil z mentality studené války. Humanista odmítá útlak bez ohledu na to, který režim se ho dopouští. Je zábavné, jak se nám Ferlinghettiho věta "Zpochybňuj kapitalismus maskovaný jako demokracie" předestírá jen jako taková básnická hříčka, která nic konkrétního neznamená a v žádném případě se nás netýká.
Český underground je světovým unikátem svou vstřícností vůči politickému establishmentu: občas sice na něco zabrblá, ale ve volbách vždy podpoří toho nejpravicovějšího kandidáta. Příčina je v jeho émickém zaměření, v tom, že se převážně zabývá pouze sebou samým. V současném českém undergroundu je bohužel jen málo hledání a pochybností, zato je zde řada autorit, které vystupují jako jediní správní vykladači a ochránci hodnot. Právě překlad Ferlinghettiho poezie je příkladem, že nekomerční umění ve světě dnes řeší úplně jiné otázky, než je vytváření pamětnických kultů.
Lawrence Ferlinghetti: Ve snu ve snu snil jsem sen. Přeložili Jan Zábrana a Luboš Snížek. Maťa, Praha 2013.