Počteníčko: Dálnice
Objevily se vždycky před setměním a lezly nebo hopkaly všechny stejným směrem - k dálnici. Tráva na pozemcích vedle ní byla spasená dobytkem, což jim usnadňovalo pohyb. První se seřadily podél krajnice a zůstaly nehybně stát; připadaly mi jako ďupkaté žmolečky hlíny a jejich vypouklá očka - jako hlavičky zápalek. Dálnice na ně nepřátelsky vrčela, ale zřejmě jim to nenahánělo strach, dokonce si nevraživého vrčení vůbec nevšímaly a hrnuly se sem bez ustání, jako by z roviny přímo vyvěraly. Neměly naspěch, ale taky se neloudaly, vylezly na násep, tlačily se a strkaly do sebe, dokud se na banketu nesměstnaly. Dálnice na ně vrhala prach a čmoud, obchvacovala je vichrnými proudy, smrtonosně syčíc valila těsně kolem nich tisíce automobilových pneumatik, ale ty malé, ďupkaté žmolečky necouvly, ještě jich přibývalo, hromadily se a tlačily jeden přes druhý, a když se vměstnaly na banket, okamžitě zůstaly bez hnutí stát, každý obrácený k přívalu aut, s hlavou složenou na něžné tlapky.
Rovina, rozťatá dálnicí na dvě poloviny, vypadala navečer jako pustina, třměl zde jenom vykotlaný starý dub, nejednou ožehnutý blýskavicemi, měl kmen zpola na uhel po letitém zápolení s pánembohem, hluboké byly ty nebeské rány na jeho těle, ale pánaboha už asi unavilo pořád ho ostřelovat blesky a od dalších soubojů s ním upustil. Strom stál zasmušile uprostřed roviny dohola spasené dobytčaty a sloužil hlavně za místo poledního odpočinku stádu jehňat. Věru trapný úděl pro stoletého velikána - po všech bojích s nebesy a s bohem - sloužit jedině za místo odpočinku stádu jehňat, kterým jejich pastýř - ke všemu navrch - říkal vešky a pořád je otloukal holí, házel ji po nich, aby je zavracel. Od hole jehňata kulhala - jedno na levou nohu, druhé na pravou, některé na přední, jiné na zadní, takže si pastýř skoro celé stádo zmrzačil. Kromě vešky nazýval svá jehňata ještě pupkatý, protože přibývala hlavně na břiše, neboli, jak se v místní mluvě říkalo, na pupku. Pojmy pupkatý, pupkáč se vztahují jen na člověka a na domácí zvířectvo, netýkají se ptáků. Tyto nelibozvučné výrazy mají - podle autorova mínění - polemický náboj a při správném použití mohou leckomu docela zničit renomé.
S rykem a třeskem sjížděla dálnice stokilometrovou rychlostí mezi kopce na západě, přicházela až bůhsámví odkud, roztínala malebnou rovinu na dvě stejné půle a se sveřepým vrčením šplhala na vyvýšeniny, které se jí postavily do cesty od východu. Ten gigantický plaz nespal ani ve dne, ani v noci, lidé se ho báli, proto ho z obou stran zahradili drátěnými ploty, aby nemohl vyklouznout ze svého drátěného koridoru. To za prvé; za druhé sloužily drátěné ohrady jako preventivní zdravotní kordón s ohledem na lidi, dobytek, divou zvěř a podobně. Všechno, co se pokusilo plazovi překřížit cestu, zahynulo pod jeho tisícinohými kaučukovými tlapami. Někdy se sám zastavil, v bolestivé křeči, jako kdyby mu v hrdle uvízla rybí kost. Pak bylo slyšet, jak se srážejí a tříští letící automobily, skřípěl zmačkaný plech, řinčelo rozbité sklo a sypalo se rozdrobené jako mořská sůl, bylo slyšet lidské sténání a bědování, volání o pomoc a ženský kvil. Ozývalo se vytí sirén, provázely je poplašně mrkající červené a modré majáčky, pastýř vycházel ze stínu pod dubem, zacláněl si oči dlaní, aby viděl, jakou to rybí kůstkou se plaz zadávil. Někdy šel až k samé dálnici, v duchu si opakoval: Hou, vešky, hou!, ale došel vždycky pozdě. Plaz výhružně vrčel a syčel dál, na místě, kde se před chvílí s třeskotem zprohýbal kov, viděl teď ovčák na lesklé černé kůži dálnice jenom červenat se a zasychat krvavé skvrny, posypané napadrť rozbitým sklem.
Někdy se převrhly obrovské dálkové přepravníky, zvláště když plaza ze všech stran zahalovaly nízké mlhy a z nich mu na kůži vyrážel sotva znatelný pot, takže se stala kluzká a zákeřná pro vozidla. Z přepravníků vypadával dobytek zděšený k šílenství, praskaly pevné kosti, rozléhalo se bučení jak někde na jatkách. A ten šílený, zraněný dobytek narážel na drátěné ohrady, z obou směrů se na něj řítily automobily, řinčely klaksony, skřípěly brzdy, svištěly pneumatiky a nechávaly za sebou uhelnaté stopy. Stávalo se i to, že se uvolnil vlečný návěs a řítil se neovladatelně, jako dětská hračka, proudem automobilů; jindy zas ukázněně a pokojně jedoucí vůz najednou uhne stranou, vybočí z proudu, udělá salto mortale ve vzduchu a vrazí do drátěné ohrady, načež dopadne naznak, zmačkaný k nepoznání. Nebo se některý náhle otočí do protisměru a jede proti druhým autům, jiný se roztočí na místě jako káča, jako vrtohlavý… To jsou šupiny, které ze sebe gigantický plaz střásá při své stokilometrové rychlosti. V noci se rozsvítí žlutýma očima, nepřestávaje ze sebe střepávat kovové šupiny, a tehdy nejvíc připomíná obrovitého autosaura, ženoucího se tmou k východu. Za svítání autosaurovy oči vybledají, hledí studeně, bez mžiknutí, tak, jak se dívá had, protože nemá oční víčka jako třeba my lidé nebo jiná stvoření.
Ale dřív než začaly plazovy žluté oči ohmatávat cestu a její okolí, mrštil pastýř holí po některém z jehňat s povykem: "Hou, vešky, hou!", sehnal stádo do houfu a zmizel se svými veškami pupkatými mezi dvěma kopci na západě zároveň se zapadajícím sluncem. Za zády se mu dálnice rozvrčela ještě hlasitěji, auta měla teď obzvlášť naspěch, aby nezůstala do tmy na cestě, ale přes všechen spěch tmě neujela. A právě tehdy se z roviny začaly rojit ty milé ďupkaté žmolečky.
Ví někdo, kde matka příroda ukrývá své děti? Těžko říct, kde a jak, obvykle se říká, že matka příroda chová svá dítka ve svém klínu. Jakýpak klín, panebože, na téhle pláni, spasené domácím dobytkem a pupkatými jehňaty! A ty ďupkaté žmolečky vyvěraly jakoby z ničeho nebo přímo z nastupujícího soumraku!
Byly to žáby.
Některé se plazily po břiše, jiné se vzepřely na všechny čtyři a neohrabaně lezly, třetí poskakovaly, udělaly tři nebo čtyři skoky a zastavily se, aby si odpočaly. Ne však nadlouho, aby je ostatní nepředběhly. Byly tam malé žabičky zvíci lučních kobylek, byly tam středně velké, těch bylo nejvíc, ale tu a tam se objevila i nějaká stará žába, vypadala, jako by jí bylo snad sto let. Taky se s námahou šinula k dálnici. Dub, ožehávaný blýskavicemi, napůl zuhelnatělý, ševelil tiše listovím, jako by na někoho dělal: "Pst!" Na jeho větvích se v zeleném listí skrývala rosnička, neslézala však ze stromu, nikdy nešla s ostatními žábami k dálnici.
Čím přitahovala dálnice ty obojživelníky?
Šly snad za vidinou silných prožitků? Domnívaly se snad, že s vypětím sil dokážou doskákat na druhou stranu, zkřížit cestu desítkám a stovkám smrtonosných automobilových kol, pádících po asfaltu stokilometrovou rychlostí? Jaký magnetismus nebo jaká jiná síla přitahovala ty jemné, pupínkaté tvorečky k děsivému plazu? Nevím, nemohu odpovědět. Mohu jen politovat ty milé žmolečky, co tam bez hnutí dřepí jeden vedle druhého a vypouklýma očima zírají na tisíciokého plaza. Proud vozidel neustává ani na okamžik, valí se v něm auta všech možných značek, jedno zběsileji než druhé, kutálejí se tu steré značky autopneumatik, přijíždějících ze západní Evropy cestou na východ a k Indiím, anebo cestou z Indií a z Východu k Západní Evropě. V případě, že se mimo naše území vyskytne epidemie cholery, projíždí cizokrajný automobilový proud jenom v noci, uzavřený ve zdravotním kordónu. Nákladní vozy, mrazicí vozy, kradená auta, karavany zakoupené z druhé i z třetí ruky, všemožná motorová vozidla, otloukaná a přebarvovaná, anebo čerstvě dodaná z výrobního pásu, to všechno se valí na nových, širokých pneumatikách či na starých veteránech, vulkanizovaných v bídných dílničkách, i na ojetých gumách bez stopy po profilu, hladkých jak stará galoše - stačí jediná krápota na dálnici, a ty ojeté galoše kloužou, jako by to nebyly automobilové pneumatiky, ale skluznice na bobech. Nebo přijedou doprovodná vozidla, ochromí na okamžik celý proud, ten sebou překvapeně zacuká, zavrčí, nabere rychlost a kalupem dohání, co zameškal.
Všechno to probíhá žabám přímo před tváří nebo přímo kolem jejich tváře - pokud můžeme žábě přisoudit tvář, vždyť nemá ani čelo, ani nos, ani bradu nebo líce, ale jen tu žabí tlamu a dvě vypoulené oči! A nikdo toho tvorečka nepolituje, pro každého je to jen nicotná havěť, žabizna-babizna, kvákalka-skákalka nebo prostě žába. Sotva ji děti uvidí skákat, shluknou se kolem ní, aby jí rozpleskly hlavu kamenem, nebo jí některý uličník dupne botou na hlavu, až jí oči ještě víc vyskočí z důlků. Jen jediná vesnice u nás, na Plevensku, projevila trochu citu pro žáby - jmenuje se Krtožabene, o jiné vsi s žabím jménem nevím, slyšel jsem o nějakém Žabokreku, ale nevím, je-li to název osady či jen místa, nebo samoty, anebo městské čtvrti… Ale na tom nezáleží.
Žáby vůbec nevědí, jaký k nim my lidé máme vztah a že pro nás jsou synonymem ošklivosti. V lidových pohádkách všech národů se zakletá princezna určitě promění v žábu, aby na ni každý hleděl s odporem. A všechny takové žáby se znova promění v princezny, pokud potkají někoho, kdo se jich nebude štítit a políbí je na ústa. Ale řekněte sami - kdo by dneska šel hubičkovat žáby a proměňovat je na princezny! Když člověk cestou narazí na žábu, v nejlepším případě ji odkopne. A vidíte, tohle odevšad odkopávané stvoření se vám seřadí podél dálnice, čeká, až zhoustne tma, a jde - buď jednotlivě, nebo ve skupinkách - překřížit cestu tisícitlapému plazovi. Po celou noc se ty moje milé ďupkaté žmolečky vrhají automobilům pod tlapy, některé se přikrčí, jiné se snaží přejít velkými skoky, jedna pomaleji, druhá rychleji, všecky hledí projít napříč dálnicí a dostat se na druhou stranu.
Co ponouká tyhle tvorečky, tu hrstečku života, přecházet v noci přes děsivě lomozící dálnici?
Ráno, v denním světle, je na vlhkém asfaltu vidět přejeté žáby, slisované jako slupky z melounu, vichrné proudy jich od rána spoustu odfoukly z banketu, takže se odkutálely až do ožehlé trávy v příkopě. Slunce zvolna stoupá po obloze, vysouší splesklé ďupkaté žmolečky, až jsou docela lehounké a točí se jako káči mezi kaučukovýma nohama po dálnici. A zase přitáhne pastýř se svými pupkatými jehňaty, postojí opřený o svou hůl, libuje si, jak je dobře, že ho i s jehňaty odděluje od dálnice drátěná mříž. Nebýt drátěné mříže, než se naděješ, vrhnou se jehňata, hnaná stádním pudem, autům do cesty, a do jednoho zajdou pod koly! Chytře, chytře to lidi vymysleli, tuhle šikovnou drátěnou mříž, inu - jistota je jistota! … A žáby? Co na tom, že žáby prolezou i tou drátěnou mříží! Hlupák ať si zhyne!
A žabky hynuly pod koly automobilů den co den (přesněji noc co noc). Jedny pronikaly na dálnici z pravého banketu, druhé přicházely z protější, levé strany. S nasazením života se ti milí tvorečkové snažili jednotlivě nebo ve skupinkách přejít na druhou stranu. A i když hynuli po tisících, jsem přesto hluboce přesvědčen, že se jednotlivcům přece jen podařilo - ať skákáním, nebo lezením či přikrčováním až těsně k asfaltu - projít a dostat se na druhou stranu. Sám fakt, že ty ďupkaté žmolečky s očima vypouklýma jako hlavičky zápalek pořád ještě existují, žijí a množí se dál po obou stranách dálnice, dokazuje, že je dálnice nemůže vyhubit. Mé milé žabičky nejenže se množí, ale každý podvečer se vydávají přes pláň oholenou dobytkem, kolem starého dubu k vrčící dálnici a navzdory její překotné rychlosti a smrtonosné hrozbě jdou jí překřížit cestu.
Dávají mi snad nějaké znamení, ty milé drobné žmolečky, kterým štítivě říkáme žáby? Chtějí mi něco napovědět, nebo jsou ztělesněným otazníkem v mém bytí? Nevím, protože já sám sedím vevnitř, posouvaný po dálnici na čtyřech kolech, jsem součástí toho gigantického plaza - slepého, i když je tisícioký -, sedím uvnitř v něm, jako seděl Jonáš v břiše velryby… nemám čas se dívat, jestli se zleva nebo zprava nějaká žába, oslněná reflektory, vydává na druhou stranu! Kdyby se pohybovala jen podél plaza a nezkřížila mu cestu, nezahynula by! Já jsem zas pro jistotu vevnitř, nějak jsem se sem vměstnal a stal se součástí toho autosaura či plaza - uvědomuju si to čím dál častěji. Stále však nemohu zjistit, jestli my, při jízdě stokilometrovou rychlostí, kličkujíce mezi drátěnými ochrannými ploty, nepřetínáme nevědomky cestu ještě gigantičtějšímu plazovi - podobně jako ty malé ďupkaté žmolečky - a nezůstaneme-li převálcovaní jak slupky z melounu pod jeho tlapami?
Povídka pochází z knihy Jordana Radičkova Něžná spirála, kterou v překladu Hany Reinerové vydal Odeon roku 1988.
Jordan Radičkov (24. října 1929 - 21. ledna 2004) byl bulharský spisovatel, autor povídkových sbírek Střelný slabikář, Skalní kresby a Něžná spirála, dětské knihy My, vrabčáci a divadelní hry Pokus o létání.