Nemám i mám rád cestování
Jsem zcela vytržen ze stavu poklidného soustředění. Nervozita stoupá, asi jako kdybych neměl absolvovat let, ale podstoupit schůzku s dívkou. Nejhorší je myslet na to, co se stane, když schůzka dopadne špatně: zpravidla si sami sebe představujeme v zapletení do těch nejméně chtěných situací. Nebudu jí říkat nějaké nesmysly? A co když budu úplně mlčet? A je lepší blábolit nesmysly, nebo sedět jak zařezaný? Ani pokud se schůzka dívky a chlapce začne vyvíjet zdárným a žádaným způsobem, atmosféra nejistoty nořící se s každým dalším tahem a budící stále nová očekávání ani v nejmenším nemizí. Naopak, protože jakýmsi zásnubním rituálem stvrzujícím úspěšnost či neúspěšnost večera visí neustále ve vzduchu v podobě závěrečného polibku, objetí, podání ruky.
Až do závěrečného polibku, objetí nebo podání ruky s posledním dopravním prostředkem se nezbavím svojí neurotické cestovní horečky. Zatím probíhá všechno hladce. Stejně jako na schůzku s dívkou jsem se dobře připravil – místo doporučených dvou hodin jsem si pro cestu do letadla nechal celé čtyři a půl hodiny.
Naštěstí pro zdárný průběh mise mě stupňovaný neurotismus nutí do takové míry neustálé sebekontroly a zapojení se „do děje“, že klasická nebezpečí snad opadávají na minimum. Zatím nedošlo ani k naložení se do opačného směru tramvaje, ani k záměně čísla autobusu, dokonce ani k opomenutí zavazadla. I když klíčová vlastnost opomenutí zavazadla je vlastně fakt, že si jej nejsme vědomi, takže k tomuto klidně dojít mohlo.
Před chvílí se ovšem objevila Saskia, německá studentka rovněž na svátky opouštějící Norsko, která dorazila na letiště půl hodiny po mně, i když odlétá o dvě hodiny a dvacet minut dřív, a vytáhla z kapsy lístek s nápisem boarding pass. Zatrnulo mi. Saskia nejspíš zaregistrovala můj vytřeštěný výraz, takže na otázkovou palbu: „Co to je?! Kde jsi to vzala?! Jak to, že to nemám?!“ se pokusila odpovědět uklidňujícím tónem – což ovšem nic nezměnilo na obsahu její zprávy, jež byla vlastně otázkou: „No, to je do letadla. Ty to nemáš? Bez toho snad ani nemůžeš na palubu…“ Když zpozorovala, jak mi oči málem lezou z důlků, rychle dodala: „No, ale to ti měli dát u check-inu. Jak to, že jsi prošel bez toho?"
Jak to že, jak to že… Copak já vím? Prostě mě pustili. Ach bože, copak nemůže mít nějaká cesta hladký průběh? Co si tady Prozřetelnost na mě zase vymýšlí za zkoušku?! – běželo mi hlavou. Stát se toto na schůzce s dívkou, už bych nejspíš zvažoval úprk do tmy. Úprkem bych ztratil dívku, což by ovšem byla přijatelná cena za zachování alespoň nějaké míry vnitřní rovnováhy. Úprk z letiště ovšem rozhodně není přijatelná cena za pouhé odložení problému, nikoliv jeho vyřešení. Prostě z bodu A se do bodu B dostat musím – útěk z bodu A zpět do bodu A neřeší zhola nic.
Saskia má nosní kost jako skobičku. Přímka, která se táhne z bodu mezi jejíma očima, zahajuje asi ve dvou třetinách nosu svůj konvexní obrat, světelný lom, a odhazuje svoje nepotřebné úhlové stupně. Saskiin nos dělí svět na dvě symetrické poloviny tak samozřejmě jako stín vyrýsovaný sluncem na rovníku. Teď rozděluje mě, můj obličej, do nějž ten půvabný orlák vpaluje svůj otisk. Aniž by to Saskia zamýšlela, asi na dvacet minut mě svým švitořením zbavila hrůzy z absentujícího palubního lístku. Pak jsem se ještě jednou nechal protknout úběžníkem jejího královského nosu – a hned při pohledu na velké číslo naloďovací haly, ve které pomalu mizela, mě opět zachvátila panika.
Ještě že tu jsem o tolik hodin napřed. Jdu ke svému terminálu a vypálím na stevardku salvu zpola srozumitelných dotazů. Protože mě nechce poslat úplně do háje, vytrhne mi z ruky papír s rezervací a vše potřebné si z něj vydoluje. Patří ovšem k jiné letecké společnosti a každá společnost to může mít úplně jinak, pane neboli „sir". Každopádně mi doporučí vrátit se do přízemí na odbavení. Tam už jsem sice předtím vyzpovídal sekuriťáka a paní u zavazadel, ale cokoliv se zdá lepší než tu sedět s vnitřnostmi pomalu ale jistě směřujícími k neurotické explozi. „Thank you very much, have a nice day!"
Takže projdu chodbou, kudy procházejí přilétnuvší pasažéři. Na konci mě zastaví další sekuriťák – snad protože intenzivně šermuju svým rezervačním dokumentem – výsledkem střetu je ovšem jen doporučení, že pro splnění svojí mise jdu správným směrem.
V hlavní vstupní hale se opětovně rozhlížím na všechny strany. Bufety, lidi, bufety, odbavení velkých zavazadel, zase lidi a schody nahoru. Jako jediný potenciálně podezřelý prostor připadá v úvahu řada asi desíti menších bankomatů. Ale to je snad na kreditku, nebo co?! Zkouším pomačkat nějaká tlačítka, ptá se mě to na pas a čárový kód; žádný kód nemám, prchám.
Jdu se optat nahoru k hlavní security prohlídce toho chlápka, co mě předtím pustil dál i bez palubního lístku. Saskia říkala, že to by teda rozhodně neměl. Ale místo něj tam stojí nějaká paní. Ptám se paní, paní neví a posílá mě za kolegou, který vypadá starší a zkušenější. Kolega skutečně reaguje relativně uspokojujícím způsobem a naviguje mě k těm malým bankomatům dole v hale. Asi se nedá nic jiného dělat, na tomto letišti zvítězil duch samoobsluhy. Bez prověření této základní kompetence se, zdá se, nedostanu dál než k odbavovací přepážce.
Bankomat mi naštěstí klade spoustu jednoduchých dotazů, jimiž se krok za krokem propracováváme k nějakému výsledku. Místo bankovek z něj vyjedou dva úzké a dlouhé kousky papíru velikosti přesně odpovídající tomu, co mi před chvílí ukázala Saskia, dívka s tím zbožňováníhodným frňáčkem. Nadšen a nabit čerstvou motivací uháním po schodech nahoru za tou paní, co mi předtím nedokázala poradit, aby si teď důkladně prohlédla plody mého snažení a mozkového vypětí. „To je můj lístek.“ „Yes sir.“ „Všechno je s ním v pořádku?“ „Yes sir.“ Za mnou se kupí fronta. „Už mám svůj vlastní boarding pas!“ „Yes sir, thank you sir."
Dobrá, jdu se tedy pochlubit i dalším členům ochrankového týmu, ať z toho taky něco mají. U pásu stojí ta samá blondýna s přísným výrazem, která mě kontrolovala už před hodinou a půl. A stejně jako předtím mi oznamuje, že si s sebou nemůžu vzít žádné tekutiny a že přímo za mnou je odpadkový koš. A stejně jako předtím celý obsah svojí petky přímo před ní vypiju, protože ta petka je moje oblíbená, už ji mám řadu let a rozhodně ji teď nehodlám vyhazovat. Pozoruju přitom nekompromisní rysy jejího obličeje. Pamatuje si mě. Ptá se, proč jsem tu zas. Představím si sebe na jejím místě a říkám si, že bych se teda teď musel smát, nebo přinejmenším se pousmát, když je tu zas ten fousatý pošuk a už podruhé pije svoji vodu, protože není schopný si zapamatovat ani jednoduché letištní instrukce. Ale ona se nesměje.
Zato se směje chlápek, který mě ohmatává po průchodu detektorem. Najednou si říkám, že je dost dobrá zkušenost projít si tu samou proceduru dvakrát, protože to nikdy není to samé. Při prvním průchodu jsem sice způsobil hvizd detektoru, ale stačilo sundat pásek s kovovou přezkou a bezpečnost byla spokojena. Teď jsem způsobil hvizd i bez pásku a najednou už bylo potřeba se zout a prohmatat záhyby oděvů. Trochu mě pak hlodalo, jestli si nestřihnout ještě třetí pokus, že by se mohly dít zajímavé věci. Těším se na cestu zpátky.