Alexandrovci aneb Patnáct zastavení adventu
V jejich znaku je hvězda, jejíž používání se u nás v některých případech trestá jako propagace totalitního režimu, a v jejich názvu armáda, která už 68 let neexistuje. Byla přejmenována rok poté, co nás v roce 1945 zachránila v lepším případě před přestěhováním z našeho historického území, a v tom horším před vyhubením. (Ta, která nás o 23 let později protiprávně okupovala, a ještě 23 let u nás setrvala, už se jmenovala jinak.)
Ty doby připomíná i doprovodná projekce na plátně, které je umístěno vedle jeviště…
Alexandrovci jsou vojenští i kulturní vyslanci zároveň, a jejich koncert člověku, který je nevoják, a dokonce ani nikdy neviděl koncert žádné vojenské kapely, v určitých chvílích připomíná spíš vojenskou přehlídku k uvítání hlavy cizího státu.
Jejich krok je tak pevný, že jsem takový neviděl ani při střídání pražské hradní stráže (jsou mezi nimi ostatně i vojáci základní služby, jejichž práce se svou reprezentativností službě u naší hradní stráže podobá), a hlas jejich úst a nástrojů je zvláštní směsicí vojenské pevnosti a cituplnosti. Chvílemi se mi zdálo, jako by se onen cit musel pod zeleným suknem jejich uniforem spíš skrývat…
Možná proto mají všichni Alexandrovci i uniformu bílou, stejně jako nejslavnější z nich Vadim Petrovič Ananěv, kterému se ve světě říká pan Kalinka.
Zelená se však jen tak nevzdá…
… od ní a od pevného kroku jsou osvobozeny jedině námořnické pruhy.
Kromě nich tu jsou však i další barvy: zlatá vyznamenání a epolety, a modrý kontrabas…
Zlatá je i tuba Sergeje Nikolajeviče Krivcova (právě hrajícího nejúspěšnější skladbu večera, Radeckého marš)…
… i basbalalajka Nikolaje Ivanoviče Ďjakova.
Pod hvězdou generálmajora Alexandrova, autora sovětské hymny, která je dnes hymnou ruskou, na zahraničních koncertech s hvězdami a hvězdičkami souboru vystupují vždy i hvězdičky a hvězdy domácí…
…
… šavle tu řinčí…
… dupot a tleskot burácí…
… a ti, kdo jsou tu nejvíc cool, jsou diváci…