Kurz občanské politiky aneb Škola Zemanem (3. část, dokončení)
Ukazuje se, že se snad pomaličku vymaňujeme (ale opravdu jen pozvolna) z historického stadia vývoje demokracie, ve kterém hrají výraznou roli charismatické osobnosti silového, machistického typu, které vyvolávají představy, že ovládají situaci a prosadí, co naslibují. Jenže pak postupně narazí na mantinely, jimiž je orámován demokratický prostor, a také na vnitřní překážky. Zeman je (a jeho volba to dokládá) příkladem takové osobnosti. Jeho ostrá vyjádření, bonmoty, suverénní způsob mluvy a jednání vzbuzovaly v mnoha lidech projekce o chlapíkovi, který drží otěže pevně v ruce a který to těm druhým "nandá". Jenže tak demokracie nemůže do budoucna fungovat. Jeden to nemůže definitivně "nandat" druhému, protože tím by popřel společnost jako celek. Pojďme se podívat na typologii osobností, které jsou pro další vývoj a kultivaci demokracie perspektivní. A to nyní bez ohledu na to, jaký politický program je nám blízký.
Merkelová jako příklad
V Respektu 21. dubna 2013 popisoval Bernd Ulrich, zástupce šéfredaktora německého týdeníku Die Zeit, proměnu německé politiky posledních let, kterou můžeme shrnout do jedné věty: Od typických charismatických alfa samců, kteří pronášeli zásadní projevy a strhávali na sebe pozornost, se těžiště dění přesunulo ke klidným empatickým politikům, kteří umějí naslouchat a snaží se vycházet vstříc i různým názorům. To je základ úspěchu kancléřky Merkelové, za jejímž vzestupem spočívá mnoho let houževnaté práce na sobě a vyprofilování smysluplnosti takto pojímané role proti jiným tvrdým hráčům ve vlastní straně i v německé politice vůbec.
U nás se ukazuje v zrcadle posledních měsíců, že takovým politikem by se například mohl stát Bohuslav Sobotka, který není v branži žádným nováčkem, což je handicapem všech, kteří tam vstupují jako nadějní a schopní. Ale pak také odpadají, poněvadž nezvládnou ono silové pole a neudrží si vnitřní integritu a azimut. Politika vyžaduje svébytné kvality. Sobotka se však evidentně průběžně učí, postupuje kupředu a současně své jednání udržuje v hranicích solidnosti. Hrubost ve vyjadřování či zesměšňování politických protivníků jsou známkou slabosti a nedemokratičnosti. Kdo si dá práci a projde si záznamy z parlamentních jednání za posledních několik let, uvidí, jak poslanec Sobotka jednal. Vystoupení s kvalitní argumentací, vytříbené jazykové vyjadřování, nikoho primitivně neurážel, do svých projevů nevnášel nezvládnuté emoce. Takových poslanců jsme moc neměli. A je nutno uznat, že udržet do dneška pohromadě kolos jménem sociální demokracie, se všemi jeho vnitřními rozpory a zájmovými skupinami, není běžným výkonem.
Jakkoli je Zeman nebezpečný pro sociální demokracii, může být též přínosem: Buď se strana - a v tuto chvíli i celá vrcholná česká politika - propadne zpět do machistické etapy a tím i do závislosti na takzvaných silných osobnostech a jejich manýrách, nebo se udrží a vyprofiluje do reprezentace nového typu, která je vůči těmto osobnostem odolná a umí demokratičtěji spravovat společnost v její různosti. Na druhé straně spektra se rýsuje - byť zatím mediálně podstatně skromněji - osobnost podobného typu, Petr Fiala. Jeho dikce i dosavadní způsob jednání spíše připomínají rozvážného šachistu než aktivního silového činitele. I toto pojetí politiky však vyžaduje velkou odolnost, pevné nervy a trvale značný výdej energie.
Je jisté, že jedna etapa končí - Zeman je poslední relevantní osobností éry (na české poměry) divoké liberalizace a demokratizace, která ještě je schopna reagovat na skutečné potřeby a pohyby společnosti. Je otázka, jak dlouho vydrží, neboť jeho intenzivní silové působení se mu také vrací v podobě zhoršeného zdraví. Zeman není šachistou, i když se tak někdy snaží působit, jeho jednání je buldočí. Další dřívější výrazní činitelé, jako třeba Václav Klaus, se dostávají do izolace - důvodem není jen přirozený proces stárnutí, odchod z funkce a úbytek sil, ale především rigidita, s níž se staví k celkovému vývoji i v evropském kontextu. Politicky aktivní bijci typu Miroslava Kalouska ztrácejí na relevanci, protože i když by ještě energii měli, jejich program neodpovídá tomu, co společnost budoucnosti potřebuje. Jakkoli by rádi, aby ve společnosti jejich představ - ne nepodobné "svobodné" džungli - vítězili ti "úspěšnější" a celek makal ve jménu prosperity (se zisky nasměrovanými do kapes těch "úspěšných"), je evidentní, že takto přímočaře cesta kupředu nevede.
Přestože ODS dnes vypadá v mnohem horší kondici než TOP 09, z dlouhodobého hlediska má světlejší perspektivu, protože TOP 09 schází v čele představitel, který by měl politicky nosný program a prosazoval jej. Primitivní hesla o totalitě, antikomunismu a prosperitě už ztrácejí na působivosti. Karel Schwarzenberg, který Kalouskovu stranu jako ikona zaštiťoval a přinášel jí pro veřejnost navenek sympatický lidský rozměr, skutečným programovým hybatelem nikdy nebyl, uhýbal jiným a dnes přiznává i svůj nedostatek energie. Před Vánocemi veřejně s velkou mírou sebereflexe prohlásil, že jeho strana je zralá na výměnu předsedy. To, že se tak nestalo a že s devadesáti dvěma procenty hlasů post obhájil, o něčem svědčí.
Rekonstrukce státu a politiky záleží především na nás
V naší společnosti se působením zvláště posledních dvou pravicových vlád obnažily neuralgické body, které dokonce už vyprovokovaly k akci i iniciativy, jež nemůžeme jednoduše onálepkovat jako levicové, ať už dogmatické, či liberální. Jde o iniciativu Vraťte nám stát a zejména pak o projekt Rekonstrukce státu. Rekonstrukce státu formulovala devět zákonů, které je nutno prosadit, aby se zvrátil dosavadní kleptokratický a korupční trend ve spravování země. K jejím cílům se přihlásila značná část politiků, což je dobré, ale samo o sobě to nemusí nic znamenat. Až reálné legislativní procesy a aktivní postoje jednotlivých politiků k této iniciativě mohou být pro občana dobrým vodítkem při posuzování, komu dát hlas v příštích volbách. Poslední tisková zpráva této iniciativy ukazuje, že je nutno opatrně posuzovat rychlé a navenek efektní "protikorupční" zákonodárné kroky. Možná je to pracná cesta, ale rozhodně záslužná a její průběh bude mít velkou výpovědní hodnotu.
Další otázkou, která je důležitá pro velkou část společnosti, je redefinice fungování sociálního státu, kterou předchozí iniciativy neřeší. Bohužel v této oblasti se stále nedaří v relevantní míře propojit jednotlivé zájmové skupiny, jimž jde o tento aspekt. Občan, který po životě naplněném poctivou prací za průměrnou i podprůměrnou mzdu (takových je v tomto státě většina) bude chtít mít zaslouženě klidnou penzi a jistotu, že zaplatí nájem, jídlo a zdravotní péči, se bohužel stále musí otáčet hodně doleva až ke komunistům, protože sociální demokracie není dostatečně zřetelná v politickém působení na tomto poli. I v této oblasti může být Zeman, který to moc dobře ví a využívá toho ve své rétorice (stačí si přečíst jeho knihu Vzestup a pád české sociální demokracie, Praha 2006), paradoxně pro tuto stranu přínosem: aby se probrala.
Závěr úvah o občanské politice nemíním zacílit na podporu té či oné strany, ostatně to nemá cenu - byl by to jen můj pohled či pohled mně blízkého společenství lidí. Každý další může stát i jinde a mít jiné problémy a priority. Spíše chci shrnout, že kvalitu voleb a tím i demokracie posuneme každý tím, že budeme důkladně přemýšlet o tom, co politici říkají, a především co konají. Je nutno se ptát a zajímat, co kdo udělal na komunální úrovni. Jaké zákony prosazoval v Parlamentu. Jaká je jeho činnost mimo Parlament. Podniká? Sedí ve správních či dozorčích radách? Má k tomu kvalifikaci, anebo je politickým nominantem? Může to při práci poslance vůbec zvládat? Člověka pak nutně musí zarazit neobyčejně velký počet preferenčních hlasů třeba pro hejtmana Haška (ČSSD), který má tolik funkcí (a současně absencí ve Sněmovně). Co vlastně preferují jeho voliči? Možná jim v něčem vychází vstříc - čím vlastně?
Politika v demokratickém státě je pole, kde je průběžné tříbení pohledů, názorů a kritického myšlení vůbec nutnou podmínkou zrání systému. Nutnou. A člověk nemusí být ani Einstein, ani politický filosof. Kolikrát si stačí spočítat, jen kolik vydělávám, kolik odvádím a co za to dostávám a jak se ke mně, místu, kde bydlím a k mým přátelům úřady a politici chovají. Nejenom v předvolebním období.
První část tohoto článku si můžete přečíst zde, druhou část zde).