Pavel J. Hejátko
I.
Zůstal sám. Bez loučení.
Pohledy zuby vlčí a zapomnění,
zmizení si. Mimo mísy.
Zůstal sám. A nad strnulost?
Není. Činitel událostí.
Vypaření v klidu. Nikde nikdo.
Zůstal sám. Očištěn od kamení.
Od snů, jež ve světle se opožďují.
A od zlé touhy. Po nekonečnu.
Zůstal sám. Zkrátka bez ní.
Věčné zásnuby. Bez blízkostí.
Na sníh jsem hodil sůl. Cesty klestí.
II.
Ze spodních vrstev skal.
Z niter vodorovných věcí.
Plány proměněné v žal.
Romance domrzačená klecí.
Ze spodních vrstev skal.
V laskání v hrudi mroucím.
Meč o víčka zatleskal.
Srdce puklo. Už nemohlo tlouci.
III.
Tak to potom přeněžné drobnosti
vrhaly stín, když neklid tvojí
rukou ještě nemával. A to jsem
navíc nevěděl, že copy mohly býti
mnou česány, ale že již nebudou,
protože jsem zaváhal. Umrlčina
čmárá bídě uhlem ze spáleniště.
Zahrádky a ten závan třesavý zahrán
je němým sborem. Zpupné soprány.
Modřiny vyprány tlakem hrůz
a snad již nepřijdou další. Trus sametu.
Před vlastním prahem si zametu,
protože prahy jsou proto, aby bylo
vkročit odněkud někam a bezčasí
bezcílně probodne samotu.
Jiskra doutná – sám se z kůže svlékám…
Básník a dumkař Pavel J. Hejátko se narodil 30. září 1975 v Rakovníku. Doposud vydal šest básnických sbírek. Od roku 2002, kdy vyšla první z nich, publikoval v časopisech jako Protimluv, Psí víno, Dno, Obrys-kmen, Divoké víno, Dobrá adresa, Tvar, A2 a dalších. Jeho poezie je označována jako postromantická, vedle témat sociálních a politických zasahuje v poslední době i do oblasti milostné lyriky. Prošel zaměstnáními jako pitevní sanitář, streetworker, pekař, kopáč, skladník, opravář laviček, vazač knih, lepič kolků nebo lakýrník. Dnes se živí jako básník na recitálech, příležitostný překladatel na volné noze a prostřednictvím brigád.
Jeho poslední básnickou sbírku Rzi plání urouhaných, z níž zde přinášíme ukázku, vydalo roku 2013 nakladatelství Bondy.