Ani Marx, ani Havel, ale Šabata
Kniha vybraných textů Jaroslava Šabaty přináší první ucelený pohled na základní témata, jimiž se tento politik a politický filosof zabýval a jež také žil.
Před koncem minulého roku spatřila světlo světa kniha Jaroslav Šabata: I Marx, i Havel (Doplněk, Brno 2013). Necítím se plně kompetentní a v rámci časové tísně ani schopen podat její důkladnější rozbor. Je to nejednoduchá kniha, neobyčejně hutná, nabitá a inspirativní, která nemá v našem prostředí mnoho obdob. Už proto, že vše, o čem se tam "filosofuje", má přímý vztah k prožité zkušenosti autora. Není to vlastně "zamýšlená" kniha. Z několika vybraných Šabatových esejů z let 1990-2010 ji sestavili novináři a publicisté Patrik Eichler a Jakub Patočka. Ten také napsal obsáhlý úvod. Eseje se týkají témat, jež byla pro Šabatu klíčová. V nejobecnější rovině je lze zhruba shrnout do jednoduché charakteristiky: Jde o výrazné (či spíše revoluční) dějinné zlomy a gesta a jejich význam, to vše nahlíženo a analyzováno z různých perspektiv, včetně osobního svědectví (v případě Charty 77). Setkáme se tu s osobnostmi, jako je Karel Marx, Lev Trockij, Tomáš Masaryk, i s osobnostmi Pražského jara a následně disentu. Svou kapitolu má i téma rozpadu společného státu Čechů a Slováků. Osobně laděný dovětek připojil Petr Pithart a celý soubor je doplněn přílohami staršího data, které ilustrují vrcholné autorovo politické myšlení uplatněné veřejně. Jde tu především o Pražskou výzvu (1985) a Manifest Hnutí za občanskou svobodu (1988), na jejichž koncipování se Šabata zásadním způsobem podílel.
Kniha a její autor, politický filosof
Místo analýzy se spíše pokusím zasadit novou knihu do kontextu autorovy osobnosti, jak jsem ji vnímal během našich častých setkávání v posledních třech letech Šabatova života. Můj rozhlasový kolega Radko Kubičko popsal v nekrologu na Jaroslava Šabatu jednu půvabnou a současně neobyčejně výstižnou situaci. Je z roku 1992, kdy Šabata byl ministrem bez portfeje v Pithartově vládě a Kubičko s ním dělal rozhovor pro rozhlasový pořad Gong pro stanici Svobodná Evropa (http://www.rozhlas.cz/cro6/komentare/_zprava/radko-kubicko-zemrel-jaroslav-sabata--1073681):
"Bylo to tak trochu zvláštní a celkem to charakterizuje jeho osobnost, sešel jsem se s ním v jeho kanceláři na tehdejším předsednictvu vlády v Praze ve Spálené ulici. Asi tři čtvrtě hodiny jsme natáčeli rozhovor a další tři hodiny jsme diskutovali. Na ministra docela dlouhá doba, a přestože tehdy jeho vláda projednávala takové body, jako privatizaci elektrárenské společnosti nebo dostavbu jaderné elektrárny, on chtěl diskutovat o historii, demokracii a filosofii. A také je dost příznačné, že po dobu té diskuse nezazvonil telefon, ani nikdo nepřišel, jen sekretářka s kávou."
Jaroslava Šabatu většina veřejnosti pravděpodobně vnímá především jako politika. Ale on sám sebe definoval spíše jako politického filosofa a říkával: "Já jsem teoretik, který si chtěl tu teorii vyzkoušet v praxi." Zprvu mladý zapálený poválečný dogmatický marxista a komunista začal v 50. letech vnímat rozpory svých názorových východisek. V 60. letech se už plně zapojil do reformního úsilí v rámci komunistické strany a nakonec, jako nebojácný představitel radikální vnitrostranické opozice vůči Dubčekově smířlivé strategii, se v dějinných zvratech po sovětské okupaci vyprofiloval jako první zřetelně politicky působící odpůrce Husákova normalizačního režimu. A záhy skončil ve vězení. To vše je myslím dostatečně známo, stejně jako skutečnost, že se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. A dále, že se zapojil aktivně do dění v disentu a po roce 1989 se stal jedním z výrazných aktérů politického života. Svým způsobem jím zůstal až do posledních dnů svého života jako aktivní člen ČSSD, který neustále provokoval, někdy možná až zdánlivě donkichotsky k vnitrostranické diskusi o ožehavých tématech. Neboť Jaroslav Šabata byl bytostně člověkem politickým (což neznamená vůbec aktuálně "schopným" politikem), jemuž však mocenský či majetkový pragmatismus, spojovaný s velkou částí dnešní politiky, byl zcela cizí. Zato byl vášnivě oddán politickým vizím, jejich formulaci a uskutečňování. Druhou a nerozlučnou stranou jeho úsilí byla analýza politicko-duchovního klimatu a vývojových tendencí.
Jestli se daly na půdě sociální demokracie nalézt dva zřetelné antipody, pak mají jména Zeman a Šabata. Ne náhodou Zeman ve své knize Vzestup a pád české sociální demokracie (2006) charakterizuje Šabatu jako veskrze neúspěšného politika, dokonce věčného smolaře. Šabata zas vnímal Zemana jako "temnou" figuru české sociální demokracie, jež ji odvádí od ideového, programatického směřování. Zemanovo stanovisko pramení z hlubokého neporozumění duchovní roviny, v níž se údajný smolař pohyboval. V dlouhodobějším horizontu je Zeman jako politický prognostik ve srovnání se Šabatou marginální postavou. Šabatovy reflexe a předpovědi (vize evropského sjednocování, předpovědi politických změn) ohromují svým neobyčejně hlubokým a strukturovaným pohledem. Zeman v zajetí svého momentálně mocensky úspěšného pragmatismu nevnímá hlubší "dějinné tahy", řečeno slovy Šabatovými, jichž se cítí být vědomým aktérem. Ve skutečnosti je − oslněn sám sebou − současně i jejich hříčkou. V tom ovšem není sám. Politicky aktivních politických filosofů naše politika moc nemá, má-li vůbec jakého.
Jenže, být politickým filosofem aktivním politicky s sebou přináší velká úskalí a je otázka, zdali jsou tato úskalí vůbec zdolatelná. Důvod tkví v tom, že filosof Šabatova formátu analyzuje a vidí věci na hodně vzdáleném a vysokém horizontu, zatímco dennodenní politické praxe vyžaduje konkrétní kroky a myšlení kratšího dosahu - aby bylo proveditelné a pro okolí srozumitelné. To bylo možná důvodem oné Zemanem zmíněné "neúspěšnosti", z níž si ovšem Jaroslav Šabata mnoho nedělal. Pro něj byla politika laboratoří, v níž zažínal reakce: příběhy jdoucí za vizí s humanistickým nábojem. Většina z nich se stále ještě odvíjí. Šabata si byl plně vědom stále nedotažené kritické reflexe mnoha zásadních dějinných změn, takové reflexe, jež by ovšem mířila i dopředu a obnovovala základní étos - ať už šlo o poselství roku 1968, či o proces evropského projektu, jenž jasnozřivě spolu s dalšími předjal svébytně formulovaným požadavkem německého sjednocení v dobách, kdy na to nikdo ani nepomyslel (Pražská výzva, 1985). Do téže kategorie patří i obnova demokracie (či dle Šabaty rozvoj novodemokracie) po roce 1989.
Několik klíčových pojmů
Jakub Patočka na přednášce Politická filosofie Jaroslava Šabaty pořádané 11. února brněnskou pobočkou Masarykovy demokratické akademie shrnul několik podstatných rysů Šabatova myšlení, ať už z hlediska kritické reflexe vývoje v roce 1968 či v programových akcentech pro budoucí vývoj Evropy a demokracie. Uvedl též, že pro Šabatu byly klíčové dva pojmy - "dějinnost" a "politično". První mu byl bránou k analýze důležitých rysů určité dějinné situace, z nichž je možno vyvozovat další děje. Druhý pak byl formulací prostoru, v němž každé gesto či akt (nejenom akt politiků, ale i řadových občanů, intelektuálů, umělců) má svým způsobem politický význam. Z politična se pak rodí dějinnost. V této souvislosti by nemělo zapadnout, že tyto dva esenciální pojmy vyvěrají z Šabatova dlouholetého zájmu o filosofii Martina Heideggera (zejména je nutno zmínit jeho práci O humanismu) a Jana Patočky (Kacířské eseje o filosofii dějin). V Heideggerově filosofii bychom našli další klíčový pojem, jenž zaměstnával Šabatovo myšlení, ba co více - byl mu i metodickým vodítkem při poznávání reality. Jde o původně starý herakleitovský termín polemos (válka, boj, konflikt - situace, v nichž se vyjevuje "pravá" povaha věcí). Jakub Patočka ne náhodou připomíná ve svém úvodu Šabatovu typickou metaforu o "průzkumu bojem". Měl pochopitelně na mysli boj v duchovní oblasti a sám kladl i přijímal "výzvy k boji" - vždy však gentlemansky.
Vzpomínám si, že když jsme zvolili termín "polemos" pro náš původní záměr vytvořit nezávislý politicko-kulturní mediální prostor, tak Jaroslav jím byl zaujat na nejvyšší možnou míru a mnoho hodin jsme prodebatovali o pojetí tohoto termínu. V jeho stínu by však neměla zapadnout druhá charakteristika Šabatova myšlení a způsobu poznávání - dialogičnost. V otevřeném a kriticky vedeném dialogu byl Jaroslav Šabata jako ryba ve vodě. Stejně tak při čtení knihy I Marx, i Havel člověku neunikne neustále na pozadí přítomné Šabatovo tázání po smyslu dějin, po smyslu lidské existence. Z osobních diskusí vím, že v úvahách o dynamice dějinných změn měl Jaroslav Šabata neobyčejně blízko k Patočkovu termínu "solidarita otřesených", který vzešel z úvah o válečných zkušenostech významných intelektuálů Teilharda de Chardin a Ernsta Jüngera.
Masaryk jako inspirace
Neméně důležitá pro Šabatu byla osobnost Tomáše Masaryka, a to nejen pro jeho vizi Nové Evropy, ale i pro filosofii konkrétního jednání. Ocitujme ze stati, která se zabývá politickými koncepcemi při vzniku československého státu (strana 79): "Rozdíl mezi Masarykem a Pekařem netkví v tom, že Pekař chápe souvislost českých dějin s evropskými, kdežto Masaryk nikoli, nýbrž v rozporu v nejsilnějším slova smyslu politickém. Z Pekařovy důrazně empirickopozitivistické kritiky Palackého se vyvinula specifická jednostrannost naznačená tezí, že 'stálé přejímání, podléhání, sycení se vzorem života a myšlenky pokročilejších sousedů světa germánského a románského je nejmocnějším a daleko nejvýznamnějším faktem a faktorem našich dějin.' Korespondovala s uhýbavými dobovými politickými postoji právě v otázkách, které provokovaly Masaryka. Masarykovi bylo kritickopozitivistické východisko zdrojem angažovanosti v zápase o plnou duchovní a politickou emancipaci české společnosti. Podstupovat zápas o moderní českou státnost s plným nasazením a se všemi důsledky znamenalo pro Masaryka plně participovat na evropském dění jako svébytný subjekt, jenž si je vědom vlastní ceny, nikoli jako ,malý', jenž ví, že o něm stejně rozhodnou ,velcí', že osudem daný řád věcí má větší slovo v chodu našich dějin než vlastní rozhodnutí naše'."
Když se zpětně podíváme na Šabatovy názory a jeho roli v roce 1968 a později, nemůže nám ujít jeho identifikace právě s takto vnímaným Masarykem. Jako otevřený odpůrce Dubčekovy umírněné strategie vždy tvrdil, že naše delegace měla v Moskvě dát, metaforicky řečeno, "hlavu na špalek" a nepodepsat protokoly. Tím by dostála dějinnému úkolu osmašedesátého. Učinila by z československého problému akt světodějného významu, bez ohledu na další události. My jsme nebyli "malí", my jsme se malými učinili. Od té doby dal sám Šabata "hlavu na špalek" několikrát, bez ohledu na následky, ale vždy s vědomím dějinného, symbolického gesta.
Svébytnost autora
Kniha I Marx, i Havel je knihou neobyčejnou. Kromě závažných statí historicko-politických nám dává nahlédnout i do života a uvažování Jaroslava Šabaty, například ve strhující vzpomínce na Chartu 77. A zas, vyniká tu jeho předvídavost a výjimečná tolerance. Píše, že se nikdy neztotožnil s Chartou jako s autonomním prostorem, jako s "paralelní polis", jenž se vymezoval vůči těm, kteří si nezvolili disidentský postoj k moci. V druhé polovině 80. let prohlásil (shodou okolností před Petrem Cibulkou), že společenská změna začne, když se začnou veřejně projevovat studenti. Což se zanedlouho stalo. A vůbec přitom neměl na mysli, že studenti budou mít stejné politické cíle jako disidenti. Vnímal daleko hlubší duchovní potřeby a mechanismy společnosti.
Knihu Jaroslava Šabaty by neměli číst jenom zájemci o politiku a historii. Je to kniha pro všechny, kterým není jedno, co se v minulosti dělo a kam směřujeme, kteří tíhnou ke kritické reflexi dějin a politiky. Výběr textů je opravdu příkladný. Pochybnosti mám jedině, když vnímám název knihy v kontextu s jejím obsahem. Chápu záměr editorů (aktivních publicistů) zvolit dostatečně atraktivní název. Ale on je atraktivní až moc, a navíc zavádějící. Stejně tak by v něm mohlo (či mělo) stát i Masaryk, nebo i Kristus. Spíše než Havel. A nebo by jiný název mohl ještě jinak podtrhnout základní fakt: Svébytnost a autenticitu Jaroslava Šabaty, jeho myšlení a jeho života. Jeho úsilí o spojování protikladů.
A jestli můžu něco doporučit, tak současně s knihou si přečíst ještě rozhovor, který Jaroslav Šabata poskytl u příležitosti svých osmdesátin časopisu Listy (http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=076&clanek=060707). Jeho texty pak dostanou další rozměr.