Počteníčko: Devět tónů

Foto www.harafica.eu

Ja tož včiléj je luďom hej. Muzika hraje od rána do rána, v každéj hospodě sa tančí, jak by pořád svaďba była. To jindová tak nebývało, parkrát do roka był nejaký ten báł a šlus. Zaséj sa věcéj zpívało a pěkně sa zpívało doma, při práci na poli a v letní dobu na dědině.

To sa sešli młádenci s děvčicama, posedali na kłády u potoka. Były v každéj dědině navozené pro případ, že by shořała došková střecha a zpívało sa tak pěkně, že ludé postarší počúvali u otevřených oken. Také miłéj pod okénkem si šohajé trúfli zazpívat, pokáď jich mamička téj céry užovicú kolikrát neoléli.

Tenkrát, lesti ludé učuli muziku hrát, tož bár došli z poliska zedření jak cigánští koně, hnedkaj byli na nohách a tancovali, až taléřky z lištvy padały, a ve svaďbu aj kamna zhrúcali. Šak oni ti słováčtí muzikanté už uměli jedného rozveselit! Ledvá zahráli marš, tož všecky nohy utěkały k hospodě, a lesti třasák, tož aj tací dědáčci, co sa starobú třásli, roztřásli sa tak, že sa v tom třaséní ani zastavit nemohli. Ná lesti zanotili polku, tú děvčicu vesełú, tož robkám šorce až pod brady vyletovały, a to sa potem rozehříli aj tacoví, co sa roby báli jak kłobáse senoseče a enom od šentyša nasísali.

Chodívał v tem kraji taký mładší žebrák o jednéj berli a o čaganě. Akorát to było v hody, co sa zastavił ve dveřách hospody, čuja výskání a muziku. Tak smutně pohlédał, jak kdejaký młádenec s děvčicú aj dědáček s baběnkú sa vrťá, až ho robkám, co lapěły kole oken, začało být lúto, a tož sa słožiły na pár štamprlí hałúzkovéj, a že:

"Nate a pijte, šak sú u nás hody jednú do roka!"

Ledvá ten žebrák do sebja hodił tych pár darovaných kalíšků, hned mu oči zasvítiły jak na kočáře latérně. Potem sa začał na téj berli pohazovat jak "honza" na starém kołovratě. A tož chłapé, viďa ho tak rozveseleného, přidali mu ešče rumu, chudačiskovi. Hnedkaj na to začali hrát muzikanté verbuňky. Jak spustili Na tú svatú Kateřinu, tož sa žebrák nezdržał, křáp s tým čaganiskem, co s ním točił v ruce, bŕk berliskem po slépkách, co hrabały kole hospody, a včíléj to začało. Popadňa Marinu Vanglínovu, najšikovnější tanečnicu z dědiny, tak ju roztáčał, že tá si chuděra vzpomínała, lesti si dała ten rubáč, kerý si na hody piglovała, lebo ho zapomněła v truhle. Také větřisko cítiła kole boků, jak když zafúňá od Buchlova.

Potem ešče sólo si poručił a takého odzemka si zatancovał, že šohajé bledli závisťú jak zalíčené čelusňa. Muzikantom zapłatił jak hrábě nejaký a všeckým robkám zavdał sodovky a kúpił bonbosů.

Tož taký był ferina, bár po ptaní chodił a ludí cigánił, ten hniłoch jakýsi. Šak chłapé odpasovali řemeně a nekeří aj oklešky táhali z otépek a že mu ty hody osłaďá. Nále tú chvílu v něm poznali basista strýc Brnčák kamaráda z Vídňa, a tož honem rozmýšlali, jak ho zachránit před velikým bitím. Aby z něho vzteklí chłapé neuděłali opravdového žebráka.

A tu jím to napadło. Hned nechali vytrúbit a pravili:

"Vidím, že sa chystáte na teho chudáka, co za nic nemože, lebo sme byli svědkama velikého zázraku. To všecko uděłała táto moja basa. Lebo ten komediant, od kerého ju kdysi naši dědáček kúpili, jím povídał: Vy ani, pantáto, nevíte, jaký inštrment ste kúpili, za taký pakatel. Dyť tá basa je skrz naskrz zázračná. Je v ní začarovaných devět tónů, keré jak po sobě nekdo zahraje, dycky sa kdosi uzdraví, bár by měł už dušu na jazyku a svíčku na stole. Nále, keré ty tóny sú to, to dědáčkovi neřekł. Sám sem tem nechtěł věřit, až sa jednú staréj Błecháňce zduła koza. Já sem popadł basu a šeł sem téj kozi do chlévka zahrát, lebo sem nemohł počúvat, jak baběnka Błecháňka o ňú bečá. Ná tá koza sa z téj mojéj muziky natoléj pozdraviła, že měła ešče ale patery kozlacka. Tož také je to," pravili strýc a ludé z cełéj hospody sa na tú basu chodili dívat. Tak sa na ňu tłačili, co ju chtěli zblízka vidět, že ju div nerozhňápli, a na milého žebráka zapomněli. Ten zatým zmizeł v prasacím chlévku a za tmy utékł z dědiny.

Od téj doby neměli strýc Brnčák doma pokoja. Ledvá dolézli z pola nadřený jak chałupnická kravka, a už na ně čekali ludé z daleka široka. Na vozoch aj pěšky, aby jich léčili tú zázračnú basú. Tož strýc za nejakú tú paklu tabáku nebo flašku zkysaného jabčáku vytáhli basu a vŕzali tak škaredě, až sa tých maródů zbavili aspoň na deň. Najvěc zkusili od svojéj drahéj połovice Oršuły. Tá nemohli ty návštěvníky ani vystát:

"Snáď sám čechmanec nám sem ty šmatłoně posíłá. To tema čaganiskama kdejakú podrovnávku orabancujú a paprčama žúdro zachňapú. Furt abych po nich cosi obličovała a na zem vydrabanú kravince po chlévoch zháňała! Lesti to nepřestane, tož posbírám po chałupě, co jsem si sem donésła, a věc mňa tu neuvidíš! Ať třeba shniješ ve špině a vši ťa zežerú!" vyhrožovali tetka.

Nátož strýc Brnčák byli nucený basu daleko prodat a s kapelú sa rozłúčit. Kúpili si potem na púti varhánky a na ně hrávali vnúčatom ty pěkné słovácké pěsničky. Nále na tú svú basu zázračnú do smrti nezapomněli, lebo v ní było tych devět tónů, po kerých sa dycky kdosi pozdravił. Šak aj tá koza staréj Błecháňky, a to už było cosi.

Z povídkové antologie Na slovácké dědině. Sestavili Václav Frolec a Jan Balhar, Blok, Brno 1986. Strana 164˗166.

Josef Římák (narozen 1913 v Jalubí) působil v Úprkových uměleckých dílnách v Hroznové Lhotě, po jejich zániku pracoval v podniku Fatra Napajedla jako návrhář hraček.