Počteníčko: Vdov
Z dědečka hořek přijde do nebe a dolek do pekla.
(pětiletý)
"Až tu nebudu -" začínala babička vždycky stejně, načež následoval podrobný návod, jak žehlit košile a smažit sýr, nebo možná jak smažit košile a žehlit sýr, dědeček to neposlouchal, poněvadž o životě bez babičky měl už dávno úplně jiné představy. Až tu babička nebude, těšil se, užije si plnými hrstmi všeho, v čem mu bránila, co mu zakazovala, co mu nechtěla dopřát. Hned po návratu z babiččina pohřbu si uvaří hodně silnou kávu a nahází si do ní šest kostek cukru. K večeři si otevře polévku v prášku a jíst ji bude vidličkou přímo z pytlíku, jako kdysi, než babičku poznal. Na noc neotevře okno. Ráno nebude snídat, zato si nalije štamprličku slivovice. Joj, to bude život! Nic mu nebude chybět, nic kromě babičky.
Dědeček měl babičku upřímně rád, s přibývajícími léty netoužil vlastně po ničem jiném než umřít zároveň s ní jako Filemon s Baucis. Ale babička ho tak často poučovala, jak se má o sebe postarat bez ní, že se už viděl jako vdovec. Babička měla přece vždycky pravdu.
---
Ani tentokrát to nebylo jinak. Jednoho horkého, dusného dne stál dědeček před nemocnicí, v ruce tašku s babiččinou sukní, halenkou, punčochami, noční košilí, kartáčkem na zuby, brýlemi a knihou, kterou za těch posledních pár dní ani neotevřela. Byl zase svobodný jako před jednapadesáti lety.
Čekala ho smutná povinnost zařídit pohřeb. Když si v nejbližší telefonní budce vyhledal adresu pohřební služby, všiml si, že od Petřína se valí fialové mračno. Vítr už začal foukat do prachu ulice, chodci zrychlili krok a drželi si klobouky. Někde průvan přirazil okno. "Zase sis nevzal deštník," káral se dědeček. "Jsi zpocený, jestli zmokneš, dostaneš zápal plic." Překvapovalo ho, že k sobě mluví stejně jako babička. Deštník zapomínal doma pravidelně ode dne, kdy mu ho koupila, většinou schválně, aby se s ním nemusel tahat nebo aby ho nezapomněl jinde; dosud nikdy si to nevyčítal, ani v nejprudším dešti. Co to s ním jenom je? Snad je to ještě ozvěna babičky, časem to přejde, uklidnil se a první tramvají se vrátil domů.
Tašku chtěl nejdřív jen odložit v předsíni, ale vzpomněl si, že mu to babička vždycky měla za zlé ("Pořád abych po tobě něco uklízela!"), roznesl babiččiny poslední věci po bytě, šatstvo do koše v koupelně, kartáček do nádoby na odpadky (to se pak zastyděl, kartáček vytáhl, pečlivě umyl a se špatným svědomím hodil do nádoby na odpadky znovu), brýle na noční stolek a knihu nejdřív do knihovny, posléze k brýlím. Mezitím přestalo pršet, ale než se dědeček vydal na adresu pohřební služby, vzal si s sebou (poprvé v životě) prázdnou tašku, aby na zpáteční cestě nakoupil něco k snědku.
"Neohlížej se po ženských, nebo tě něco přejede," okřikoval se v duchu, když přecházel ulici; "nebyl bys první, kdo takhle skončil." Babiččin hlas neslábl, ozýval se naopak stále zřetelněji, jako živý. Jediná změna byla v tom, že nenapínal dědečkovu trpělivost a neprovokoval k neposlušnosti. Naopak: kdykoli se dědeček zachoval podle jeho pokynů, pociťoval dosud nepoznanou radost: babička by s ním byla spokojená.
Pohřeb sjednal na pozítří, smuteční oznámení posílat nemusel, nebylo komu. Pak vstoupil do obchodu s potravinami a zamířil ke konzervám a k hořčici. "Dědečku," zadržel mu ruku hlas, "ty jsi zapomněl, že nemáš žlučník?" Vrátil konzervu do regálu a bezradně se rozhlédl. "Kde je mrkev?" zeptal se tlusté paní v pracovním plášti. "Za pečivem," trhla hlavou doleva. Dědeček se vydal správným směrem.
Když vyložil obsah tašky na kuchyňský stůl, nestačil se divit, co si přinesl domů: mrkev, brukev, hrášek, květák, kapustu, šunku, slaninu, sýr, vejce, housky a máslo. Co s tím budu dělat? povzdychl si. Jen tak se to jíst nedá. Babička měla sešit receptů, vzpomněl si a otevřel zásuvku. Za chviličku už listoval stránkami výstřižků, ale i rukopisných záznamů, které si babička začala vést brzy po svatbě. Četl je poprvé. Uplynul večer, blížila se půlnoc, když se dědeček dozvěděl, že si vlastně koupil zeleninový knedlík, totiž součástky k němu. Užuž se chtěl dát do vaření, ale hlas se nedal přeslechnout: "Až tě bude v noci pálit žáha, nečekej, že ti půjdu pro sodu." Dědeček uznal, že něco takového se už opravdu nedá od babičky čekat, a rozhodl se, že se raději zítra pořádně nasnídá.
Už ležel v posteli, když mu hlas přikázal, aby si na noc otevřel okno. Vstal a poslechl. Spal zdravě, vzbudilo ho slunce.
Když se pak oblékal, nepřestal na košili a kalhotách, ale uvázal si ještě babiččinu zástěru. "Omastek se nevypere," znělo mu přitom v uších.
Zeleninový knedlík se nepovedl. Hlas zapomněl dědečka upozornit, že má zeleninu vařit ve slané vodě, ale dědeček to babičce nevyčetl. Beztak nečekal, že by mu takové jídlo mohlo chutnat, jídával je leda z donucení, dnes poprvé je jedl dobrovolně - byl jím téměř příjemně překvapen.
Hned po jídle umyl nádobí, aby babička nemohla říct, že to zase zbylo na ni. Pak si sedl do křesla a přemýšlel o sobě. "Co to se mnou je?" nerozuměl si. "Proč neplním, co jsem si tolikrát slíbil? Když už mě potkalo to neštěstí, že jsem sám, proč nejsem sám jako za svobodna? Co ze mě bude? Co ze mě bude? Vdovec pod pantoflem? Brrr," otřásl se dědeček. "Večer jdu do hospody, babi! Říkej si, co chceš!"
"Jen jdi, dědku, potřebuješ to," projevil hlas pochopení. "Ale nedávej si tlačenku a o jedenácté ať jsi doma."
Dědeček vstal, vzal si černé sako a z chodby se ještě vrátil pro deštník. Hospoda byla sice za rohem, ale venku se už zase blýskalo a člověk nikdy neví.
Hrobníci spustili rakev do země, dědeček na ni hodil kytičku jiřin, které měla babička nejraději. Pak hrobníci zasypali jámu, dědeček stál, jako by se díval, ale neviděl nic. Když se mu podařilo zaostřit, byl na hřbitově sám. Několikrát přečetl zlatá písmena v žulovém kameni, než si přiznal, co je tam napsáno. Na pomníku stálo jeho jméno - Milan Možný. Protože svým očím už nevěřil, přistoupil k náhrobku, aby nápis přečetl prsty. Milan Možný, bylo to tak.
A jak jinak by to mělo být? přiznal si dědeček. Na dveřích, za nimiž s babičkou bydleli, bylo vždycky jenom jeho jméno, v telefonním seznamu zrovna tak, na jeho jméno přicházely dopisy pro babičku - proč by ne taky babiččina smrt? Proto pořád slyšel zevnitř babiččiny pokyny, proto ne a nemohl žít po svém: to babička zůstala naživu v jeho příliš volných šatech. Tam v hrobě ležel on, všechna jeho poučení, otcovské rady a nedůtklivé rozkazy, jimiž ji půl století častoval. Dobře mi tak, řekl si vdov. Ať si to babička užije.
Domů přišel až v podvečer, po babiččině pohřbu si nalámal rohlík do mléka (vždycky se jí pro tu obstarožní večeři posmíval otvíraje si láhev piva) a šel si lehnout do její postele. Než usnul, nasadil si babiččiny brýle a sáhl pro tu nepřečtenou knihu. Nesdílel nikdy babiččinu slabost pro vymyšlené příběhy, raději čítal literaturu faktu, ale dnes neměl na fakta náladu. Naslinil prst (babiččin zvyk, jehož se štítíval), obrátil stránku a začal číst: "Tatínek nemusel ani otevřít oči, aby viděl, jak se maminka probouzí - "
Přemysl Rut: V mámově postýlce (stolní kniha rodinná). Petrov, Brno 2000, s. 195-199.
Přemysl Rut (1954), dramatik, básník, prozaik, editor a v neposlední řadě hudebník, se dlouhodobě zabývá proměnami české písničky, pohrává si s tradičními literárními žánry a s oblibou dovádí příběhy svých hrdinů do absurdit. Půvabná knížka V mámově postýlce je určena k užívání pro celou rodinu, o čemž svědčí nejenom její podtitul, ale také osobitý návod k použití: "V této knize se jako dny a noci střídají povídky a pohádky. Tak by je čtenář měl i užívat: jednu povídku ke kávě po snídani (na dobrý den), jednu pohádku k cukroví před spaním (na dobrou noc). Účinek se násobí, když se nad knihou setkají nejméně dva členové rodiny, z nichž jeden (nejlépe tatínek, není však podmínkou) předčítá, ostatní porovnávají prvky příběhů s vlastními zkušenostmi z rodinného života." Povídkou Vdov kniha končí a zároveň začíná.