Počteníčko: Dar vidění
Někteří lidé mají dar "vidění" větší než jiní.
Když jsem byl mladý, na osoby nadané touhle tajuplnou mocí si ostatní s určitým mrazením ukazovali prstem. "Hennès hen eus ar pouar! Tamhleten má tu moc!" říkalo se.
V téhle skupině privilegovaných jsou na prvním místě ti, kteří "prošli posvěcenou půdou tam a zpátky dřív, než byli pokřtěni".
To se může stát takhle:
Narodí se dítě. Zajde se za farářem, a ten stanoví hodinu křtu. Ale víte dobře, jak jsou venkované nedochvilní. Otec, porodní bába, kmotr i kmotra se courají po cestě, stavují se na skleničku ve všech hospodách, které potkají, a tak dorazí do města dlouho po určeném čase. Farář už má toho marného čekání dost anebo ho služba povolala jinam. Lidičky přijdou ke dveřím a najdou kostel prázdný. Prochládají, není totiž moc teplo. Dítě křičí. Porodní bába, groac'h-ann-holenn, prohlásí, že jestli tu zůstanou, hrozí děťátku, že si užene smrt. Jde se na nějaké příjemnější místo, třeba do nejbližší hospody. Tam všichni v klidu u sklenky počkají, až se farář vrátí. Dítě tak prošlo tam a zpátky přes hřbitov, přes posvěcenou půdu, a přitom se ještě nestalo křesťanem. A získalo "dar vidění".
Tohle se stává často, a proto má tolik Bretonců schopnost vidět to, co většině lidí zůstává skryté.
(vyprávěl René Alain, bývalý zpěvák z Penharsu)
Ivana Tomková: Potopené zrcadlo. Legendy, pověsti a pověry z Bretaně. Argo, Praha 2005.