Počteníčko: Na útěku
Obraz sovětského Ruska první poloviny 20. století z perspektivy němé dívenky. Ukázka z uhrančivého příběhu z pera ruské spisovatelky Svetlany Vasilenko (1956).
Němá, zdánlivě slabomyslná, zanedbaná dívenka Hanna je ústřední postavou novely Blběnka (Život svaté), kterou v roce 2010 vydalo v překladu Libora Dvořáka nakladatelství Pulchra. Rodina dala Hannu do "děcáku", kde zažívá první útrapy. Ale také rozpoznává první city a vztahy. Podaří se jí utéci a její dramatické putování sovětskou zemí je přízračným filmem, v němž se prolíná zemitost ruského člověka, hrůzy sovětského režimu i mystika pravoslaví a starých tradic.
Přebíhala přes pole. Najednou zahlédla, jak tu ořou chlapec s dívkou. Chlapec byl zapřažený do pluhu místo koně. Holčička kráčela za pluhem - úplný drobeček, co padá únavou.
"Jsem unavená, bráško, chci pít," postěžovala si dívenka.
"Eště jednou tam a zpátky, Mášenko, pak se napiješ."
"Už nemůžu, Váňo. Ani krok…"
Hanna k ní přistoupila a chopila se rukojetí pluhu. Zeširoka nakročila za chlapcem. Ten se ohlédl a zazubil se: "Íhahá!" zaržál jako pravý kůň a vyrazil rychleji.
Také Hanna se zasmála.
---
Seděli u večerního ohně. Chlapec pekl brambory, zkoušel je proutkem, zda jsou hotové nebo ne, a znovu je vracel do ohně.
"Matku s otcem sebrali před tejdnem. A staršího bráchu taky. Tak jsme zůstali s Mášou sami. Už nám řekli, že nás taky někam vodvezou. Prej že vopravdickým autem. Jenomže zatím pořád nejedou. Třeba na nás zapomněli. A kdo by nás pak v zimě živil! Proto vořem… No tak, Maško, nespi…"
---
Máša usnula v Hannině náručí. Hanna ji zachumlala do svého šátku. A přitiskla ji k sobě.
Najednou je oslnily světlomety. Děti vyskočily. Dojelo k nim auto.
Z auta vystoupil řidič: "Jste Beklemiševovi?"
"To jsem," odpověděl chlapec.
"Tak jedem."
"Eště se nám nedopekly brambory. Počkejte chvilku," poprosil chlapec.
"Nemám čas. Tam vás nakrměj."
Hanna jen stála a držela Mášu v náručí. Chlapec řekl: "Pojeď s náma. Aspoň se povozíš."
Nasedli do auta a vyrazili. Dívali se na cestu.
"Dobrý, co?" ohlédl chlapec na Hannu.
Ta šťastně přikývla.
"Hele, zajíc!" vykřikl chlapec. "Že ale jedeme rychle…"
"Za hodinu jsme tam," prohodil řidič.
"A kam nás vezete?"
"Copak to nevíte? Do děcáku. Do sousední vesnice, jak jsou ty hluchoněmý."
Hanna začala bušit pěstí do skla.
"Co je?" zeptal se šofér. "Potřebuješ si vodskočit?"
Zastavili. Hanna se rozběhla k hájku. Řidič s chlapcem se postavili vedle auta a taky močili. A povídali si.
"A je to tam dobrý, v tom děcáku?" vyptával se chlapec.
"Dobře se tam jí."
"To je nejdůležitější," přikývl chlapec vážně, úplně jako dospělý.
Hanna běžela po poli. Utíkala.
"Holčičko! Vrať se! Jedeme dál!" Volali za ní.
Pak po ní šlehly světlomety. Před Hannou se natáhl její dlouhatánský běžící stín.
Auto odjelo.