Trojka z chování a jiné známky odboje

Z filmu Bota jménem Melichar (1983). Foto www.zdenektroska.cz

Trojka z chování, pětka z ruštiny či neúčast při školním sběru kaštanů… I to se dnes dá s úspěchem použít jako důkaz odbojové činnosti v temných dobách sedmdesátých a osmdesátých let minulého století.

Ono se to dá asi použít i na dobu dřívější, ale tu jsem nezažil, a tak se zaměřím právě jen na poslední dvě desetiletí vlády té jediné a neomylné státostrany.

Myslím si totiž, že určitě nejsem sám, kdo se docela baví při čtení či poslechu různých životních příběhů všelijakých těch statečných bojovníků proti tehdejšímu režimu, kteří vidí odboj i v nedostatečné z (tehdy) povinné ruštiny. Nebo třeba v tom, že prostě jen neposlouchali soudružku učitelku, a vysloužili si za to sníženou známku z chování…

Dokonce se najdou i odbojáři, kteří byli už v první třídě základní školy natolik uvědomělí, že odmítli vstup do Jiskřiček. Oni totiž už tehdy věděli, že z této organizace vede cesta jen k daleko zlotřilejším uskupením, jako byli třeba pionýři či svazáci.

Tihle odbojáři však neponechali nic náhodě a ve své protirežimní činnosti pokračovali i nadále. V rámci obrany své osobní svobody se ve škole odmítali poddat příkazům soudružek učitelek a založili si sbírku kázeňských trestů, počínající důtkou třídního učitele a končící trojkou z chování.

Na vyšším stupni základní školy k tomu přidali neochotu učit se jazyk okupantů a s obrovskou radostí propadali z ruštiny. Jejich vysvědčení vypadala sice opravdu hrozně, ale oni už tehdy věděli, že to časem doba ocení…

A doba to ocenila. Lidé, kteří v dobách končícího reálného socialismu byli dětmi, a nemohou se proto pochlubit podpisem pod Chartou 77 či nějakým vězněním za politický trestný čin, se prostě chlubí právě takovýmto odbojem. A pokud k tomu mohou přidat ještě svůj odpor ke službě v ČSLA a těžce získanou modrou knížku, tak mají vyhráno.

Já těmto lidem docela závidím. Když jsem skládal slib jisker, tak jsem neměl o nějaké politice ani páru. A to se nezměnilo, ani když jsem skládal pionýrský slib. To, že mi nešla ve škole ruština, jsem bral jako své osobní selhání a vůbec jsem netušil, že jsem vlastně odbojář.

Při představě snížené známky z chování mi běhal mráz po zádech a ani ve snu by mne nenapadlo, že by se toho dalo někdy i využít. A co se týče té modré knížky? Škoda mluvit…

My jsme taky poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, ale většinou to bylo jen kvůli hudbě. A od mých patnácti let i kvůli Karlu Krylovi, ale určitě to nebylo proto, že jsme chtěli nějak škodit režimu. Bylo v tom prostě kouzlo něčeho zakázaného, a proto něčeho tajemného.

Ve druhé polovině osmdesátých let jsem sice začal chápat, že tady není něco v pořádku, ale… Ale stejně jako mnoho mých vrstevníků jsem si prostě jen tak zanadával a občas (vlastně skoro pořád) jsem si z něj (z režimu) utahoval. Nikdy nás nenapadlo, že jsme vlastně v odboji. A ejhle, někdo to tak bere. Vlastně na tom staví své CV…

Jak jsem již napsal, tak závidím všem těm odbojářům, kterým je dnes mezi čtyřiceti a pětačtyřiceti lety. Závidím jim ten jejich (správný) politický pohled na svět, který si (většinou) ujasnili už v mateřské školce. Já jsem to nedokázal. Já totiž v té době chodil sousedovi na jahody a na rybíz. Přeji hezký den.