Gotika z kraje pod Šumavou na pražských Hradčanech
Ještě do 6. července je možné navštívit v pražské Národní galerii výstavu Gotika v jihozápadních Čechách, připravenou Západočeskou galerií a o něco dříve už prezentovanou v Plzni. Nese název, který ji výstižně charakterizuje: Obrazy krásy a spásy.
Výstava ve Šternberském paláci je pozoruhodná už jen tím, že tu na jednom místě je možné vidět obrazy a sochy zapůjčené z celé řady státních institucí, jako je Národní galerie, Alšova jihočeská galerie nebo Státní památkový ústav, a také ze sbírek patřících katolické církvi. V případě církevních zápůjček jde hlavně o sbírky biskupství; gotické sochy a obrazy, které původně náležely k jednotlivým farnostem, už dnes v kostelích, pro něž byly původně určeny, nejsou.
Je možné si tu zavzpomínat na velkou výstavu Gotika v západních Čechách, která v Praze proběhla v Anežském klášteře a byla připravena rovněž ve spolupráci se Západočeskou galerií. Autoři výstav se obměnili, tehdy před téměř dvaceti lety byl v kolektivu autorů nejvíce vidět nadějný mladý muž Jiří Fajt, dnes budoucí ředitel Národní galerie. Pod současnou výstavou Gotika v jihozápadních Čechách je podepsán velmi známý kunsthistorik Jan Royt a mladší generace uměnovědců Michaela Ottová a Petr Jindra.
Propagace výstavní činnosti Národní galerie nebývá obvykle velká. V Praze jsou média a plakátovací plochy už po léta plné prakticky každé výstavy v Rudolfinu, nověji je masivní propagace typická i pro výstavní prostor DOX. Národní galerie propaguje sem tam něco, v nedávné době to byly například výstavy Františka Kupky v Salmovském paláci a Jakuba Schikanedera ve Valdštejnské jízdárně. Právě ve Valdštejnské jízdárně ve spolupráci s Národní galerií v současné době probíhá výstava Bohuslava Reynka pořádaná soukromým galeristou Zdeňkem Sklenářem a podnikatelem v oblasti reklamy Richardem Fuxou. Její propagace je obrovská, jdoucí proti smyslu tichého a duchovního Reynkova díla (více o této výstavě zde).
Takže ono je z určitého hlediska dobře, že o výstavě gotiky z jihozápadních Čech ve Šternberském paláci širší veřejnost neví. A že ve výstavních prostorách potkáte jen pár turistů z cizozemska, kteří sem ale přišli za stálou expozicí a přechodnou výstavou většinou jen proběhnou. Na výstavě je úžasný klid a návštěvník si ji může prohlédnout nerušeně a soustředěně. Je na co se dívat. A všechno, co je zde k vidění, je působivé a přesvědčivé. Instalace je prostá a uměřená, nikdo se tu nepředvádí v tom smyslu, že jeho "pojetí expozice" je důležitější než vystavené plastiky a obrazy. Neruší tu žádné video, což je v dnešní době malý zázrak. Snad ho způsobil některý ze zde přítomných světců.
Dřevěných soch či řezeb s mnoha postavami je tu více než obrazů, jsou tu "líbezné" madony i řezby hlásící se spíše k Norimberku než k Praze, které mají tvrdší a ostřejší kontury. Na vystavené exponáty je možné pohlížet především jako na umělecká díla, celek výstavy ovšem vytváří spíše sakrální prostor, jako kdyby se návštěvník ocitl v bohatě zdobené kapli z patnáctého nebo šestnáctého století. Je to intenzivní zážitek, neodbytně se ovšem vynořuje otázka, zda jsou tu plastiky a obrazy na tom správném místě. Pro návštěvníky galerií jistě původně určeny nebyly a k vnímání pouze v rovině estetiky určitě také ne. Vrátit tyto obrazy a sochy do venkovských kostelů a kostelíků není možné. Jejich hodnota vyjádřitelná v penězích je vysoká, zatímco jejich hodnota posvátná, která by je chránila před ziskuchtivýma rukama, je většinou společnosti chápána jako blížící se nule. To neznamená, že by se z těchto soch a obrazů vytratil Duch, ten se po nějaké to století skrytý ve dřevě a malbě jistě docela dobře obejde bez lidí, aby se jim ve vhodné chvíli znovu vyjevil.
Přesun posvátna do muzeí a také třeba proměna katedrál v prvotřídní turistické atrakce, to není jen záležitost ateistické České republiky, ale takřka celé současné Evropy. Gotiku jihozápadních Čech vystavenou ve Šternberském paláci takový masivní zájem míjí, ale katedrála svatého Víta je od Šternberského paláce coby kamenem dohodil, takže určité souvislosti se při návštěvě Hradčan samy nabízejí. Ten důvod, pro který byla postavena katedrála a který tak silně promlouvá z plastik a obrazů z jihozápadních Čech, je stále silný a přesvědčivý, ale zároveň jako by se ze současného světa úplně vytratil. Nebo alespoň z Hradčan, i když právě tady stojí arcibiskupský palác. Zdá se, že světlo obnovy víry z něj nevychází. V očích madon a světic a trpících Kristů z jihozápadních Čech ale ještě pořád září naděje.
Gotika v jihozápadních Čechách: Obrazy krásy a spásy. Národní galerie v Praze, Šternberský palác, 28. března až 6. července 2014.