Znepokojivý host
Profesor sociologie na benátské univerzitě Umberto Galimberti (nar. 1942), který v březnu letošního roku vystoupil i na pedagogické konferenci v Hradci Králové, ve své knize (v Itálii vyšla od roku 2007 třináctkrát a prodalo se jí dvě stě čtyřicet tisíc výtisků) podává krajně bezútěšný obraz současné italské mladé generace, její ztrátu perspektiv a zálibu v absurdní destrukci a sebedestrukci, která už ani nepotřebuje žádnou motivaci. Symbolem jsou adolescenti házející kameny po projíždějících automobilech, protože lepší zábavu neznají. Nechtějí někomu ublížit, prostě už vůbec nechápou rozdíl mezi příčinou a následkem, mezi minulostí a budoucností, mezi věcmi a lidmi, mezi dobrem a zlem.
Galimberti tvrdí, že po generacích, které se bouřily proti čemukoli, a Generaci X, která naopak hlásala stažení do soukromí, přichází na scénu "Generace Q", vyznačující se naprostou indolencí: "Nuda vysává každé očekávání, hubí každou naději, neexistují už ani plány do budoucna ani dějiny, a vše se topí ve víru přítomnosti, kde každý horizont smyslu vysychá a uhasíná."
Podle Galimbertiho jsou však tato rezignace a bezmyšlenkovité vegetování vlastně naprosto logickými důsledky toho, že technokratická společnost zavrhla vkus a morálku jako neproduktivní přežitky. Neexistují-li žádné nadosobní hodnoty, jsou drogy a násilí stejně legitimní způsob trávení času jako cokoli jiného. Dospělí už nepředstavují autority, nabízející vysvětlení světa. Chybí "základní důvěra", která je podmínkou funkčních mezigeneračních vztahů.
Výchova ve středostavovských rodinách je stále směřována k tomu, aby z potomků "něco bylo" (a nejlepší zárukou úspěchu je konformita). To je ale mladým k smíchu, protože vědí, že už z nich nikdy nic nebude. Denně vidí, že lidská bytost nemá cenu sama o sobě, cenu mají jen její peníze - a ty si při současném stavu ekonomiky s největší pravděpodobností nebudou mít kde vydělat. Maximálně, když budou dost servilní a nemilosrdní, možná se uchytí někde v nižším managementu a budou se štvát jako snadno vyměnitelné kolečko v systému. Jiná perspektiva neexistuje.
Hlavního viníka této situace vidí Galimberti ve školách, které se proměnily v úřady, jejichž účelem je hladce plnit ministerské směrnice, při čemž jsou studenti nepředvídatelným a tudíž nežádoucím prvkem. Ostatně prestiž učitelství v západní společnosti rapidně upadá a jen málokdo si toto povolání volí jinak než z nouze.
Galimbertimu lze jistě vytknout mnohé: až příliš snadné generalizování a karatelské zvedání ukazováčku místo seriózní analýzy. Přesto je jeho kniha cenným příspěvkem k poznání příčin současné krize, která celkem nutně musela následovat po iluzi, že více individualismu znamená více svobody a více hedonismu znamená více radosti.
Umberto Galimberti: Znepokojivý host: Nihilismus a mládež. Přeložila Zdenka Sokolíčková. Moravapress, Ostrava 2013, 144 stran.