Čeřeny řeči
Úvaha nad novou básnickou sbírkou Návrší od Víta Slívy.
Jiří Trávníček si do anotace knihy neodpustil napsat, že Vít Slíva je "básník holanovské inklinace". Spojení Holana a Slívy se už stalo jakousi povinnou poznámkou, asi ji nelze nikomu vyčítat, obzvláště když takovou zmínku sám básník rád vidí. Samozřejmě, Vladimír Holan je pro Víta Slívu velmi důležitý, i v této knize mu věnuje báseň, přesto je potřeba říct, že Slívova tvorba je natolik svébytná a košatá, že někam ji řadit je trochu přebytečné a vlastně nic neříkající. Jeho jedenáctá sbírka jménem Návrší je toho dobrým důkazem.
Na hraně obyčejnosti
Vít Slíva ví, jak a kde čerpat z jazyka. Často používá jednoduché obrazy a výrazy, avšak zní-li vám něco jen trochu banálně, čekejte úder, byť třeba se zpožděním. V básni Blesk si autor dokázal pohrát s časem jako s čirou abstrakcí, a přitom ho spojit s jeho až fyzickým prožitkem za pomoci jednoduchých a o to účinnějších slovních spojení.
Jako když prozřeš,
a nemáš co říct;
marně tě hrom bouchá do zad.
Minulost, tlustý ovád,
bodá tím víc,
čím blíže je bouře.
Čas je hojným námětem textů ve sbírce. Je zachycen ve dvou jazykem oddělitelných, ale ve skutečnosti nerozlučně spjatých podobách. Buď jako prchavý a často prachobyčejný okamžik, nebo vážná kontemplace a uvědomění si jakéhosi přesahu mimo. Jedním z pomyslných klíčů ke knize může být báseň Omamné minuty:
Že odešla, je tu,
jako je hrozen v květu,
jako je v hroznu víno.
Minuty minou,
čas ale stojí:
přítomnost, dvojí.
Nikdy nevstoupíš do téže řeky. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Tak je do češtiny překládán známý Hérakleitův výrok. Ten v latině zní: "In idem flumen bis descendimus et non descendimus." Tedy: "Do téže řeky dvakrát vstupujeme i nevstupujeme." Když se nad oběma výklady hlouběji zamyslíte, uvědomíte si, jak velký je mezi nimi rozdíl. V tom druhém a originálu mnohem bližším nejde o zdůraznění toho, že se vše neustále mění, ale že věci, lidé a především my samotní ve dvou různých okamžicích stejní jsme i nejsme. Tedy je v nás a v životě něco trvalého, byť na to "něco" nahlížíme ze stále nových úhlů. Vít Slíva to ví a nesnaží se rozhodnout. Proč by to také dělal. Jeho poezie mu umožňuje obě přítomnosti propojit.
Oheň přemnožený stohem slámy
Obdivuji básně, které se odehrávají pod modrým nebem. Jsou v nich výrazy jako: "Nebe modré jak bazén, slunce v něm blaze plave", "Slunce chrlí poledne" nebo "Srpen se rozmách, a zazvonil srpem na poledne", které svou jednoduchou nenuceností ve spojení se zbytkem básně prostě účinkují. Ve sbírce je mnoho textů, které se odehrávají i v chladnějších ročních obdobích, ale právě léto je z knihy cítit asi nejvíc, a to dokonce až tak, že i smrt a zima přichází v srpnu.
Panny Marie Sněžné
Srpnový podvečer,
snáší se sníh.
Z černých děr
doléhá tajemný smích,
Bouda: smrk-stromeček,
obtížen dary:
nad nimi poklečet,
na smrt už starý...
- Do hejna vrabčích dní
jako když střelí.
Dodýchám poslední,
vánoční skřelí.
Možná, že právě ono parno, dusno, horko, ale někdy i vlažno, způsobilo, že poezie Víta Slívy se otevřela. Ale nemyslím tím ani tolik vyvření vzpomínek, které prostupují především druhou polovinou sbírky, ale spíše jakousi čistotu výrazu všech textů. Ta asi způsobila, že při čtení knihy jsem měl dojem až fyzického potýkání se s hlínou, zemí, ale i světlem, tmou nebo mraky.
Návrší je kniha, kterou je dobré mít u sebe. Je hutná, s pevnými konturami a hloubkou. S dalším a dalším čtením je mi to stále jasnější.
Vít Slíva: Návrší. Host, Brno 2014.