Počteníčko: Rodrigues Vás vítá
Gerald Durrell na svých cestách za vzácnými zvířaty navštívil řadu exotických koutů světa. Takto popisuje přílet na ostrov Rodrigues v Indickém oceánu.
Z ptačí perspektivy měl ostrov barvu vypečené sušenky a vypadal poměrně holý, i když údolí byla zalesněná a i jinde se tu a tam vyskytovaly kousky uprášené zelené vegetace. V okamžiku, kdy jsme vystoupili z letadla, nás omámilo ono čarovné kouzlo, jež člověk cítí pouze na malém, sluncem zalitém ostrově někde na konci světa. Přešli jsme červenou lateritovou přistávací dráhu a vstoupili do miniaturní letištní haličky, na jejíž fasádě se skvěl nápis, který srdečně hlásal: "Rodrigues Vás vítá." Uvnitř jsem ke svému úžasu u otevřeného okna zahlédl stůl a nápis "Imigrační kontrola".
"Imigrační kontrola?" tázal jsem se Johna. "Co to má proboha znamenat? Vždyť sem létá jenom jednou týdně linka z Réunionu a třikrát týdně z Mauritia."
"Mě se neptej," řekl, "ale třeba se nás to netýká."
"Prosím, připravte si pasy pro imigrační kontrolu," pravil bodrý policista ve štramácké zelené uniformě, čímž rozptýlil veškeré naše pochybnosti.
Ještě štěstí, že jsme si vůbec vzali pasy s sebou, protože nás ani ve snu nenapadlo, že bychom je mohli potřebovat, když je Rodrigues mauricijská država. V té chvíli se rovněž dostavil i úředník imigrační kontroly. Byl to velký Rodriguesan čokoládové pleti v elegantní khaki uniformě. Nesl velký neuspořádaný balík jakýchsi papírů a silně se potil. Měl vážný, zmačkaný obličej, ve kterém mu neustále cukalo, takže vypadal jako ohař, jenž se zotavuje po nervovém zhroucení. Posadil se ke stolu, překotil svazkem papírů tabulku "Imigrační kontrola", rychle ji narovnal a přitom se na nás nervózně usmál. Postavili jsme se před ním do fronty a poslušně vytáhli pasy. On se mírně uklonil, odkašlal si a pak teatrálně otevřel slohu, jež obsahovala takové ty imigrační dotazníky, kde se člověka ptají na nejrůznější nesmysly, jako kde se narodil a tak dále a jestli měla babička zarostlé nehty na nohou. Jeho vážnost jakožto ochránce zákona ovšem trošičku utrpěla, když otevřeným oknem zavál teplý průvan a roznesl mu papíry po všech koutech místnosti, kterou pro nedostatek lepšího výrazu musím označit jako odbavovací halu. Všichni jsme se rozběhli a papíry mu sesbírali, za což nám byl až dojemně vděčný.
Potil se teď ještě silněji. Opřel se baculatými lokty o papíry, aby se ta nepříjemnost už neopakovala, a vzal si od Ann pas. Pracně zanesl do formuláře datum a místo narození, stáří a povolání. Všechno proběhlo hladce a on jí vrátil pas se širokým, zářivým úsměvem člověka, jenž je zcela pánem situace. Byl to však úsměv předčasný, protože jak se tak celý zardělý pýchou dychtivě natáhl, aby si vzal pas ode mě, další zlomyslný závan větru mu znovu rozfoukal papíry po celé hale jako konfety. Než jsme je všechny posbírali, uplynulo několik minut a Annin dotazník mezitím dostal razítko v podobě otisku služebního bagančete jednoho ochotného příslušníka letištní policie, kolem něhož papír klouzal po podlaze.
Uvedli jsme imigračního úředníka znovu do úřadu a on vděčně přistoupil na Anninu nabídku, že si stoupne za něj a bude mu ty věčně migrující formuláře přidržovat, aby se mohl plně věnovat jejich vyplňování. Když se úředník takříkajíc zbavil papírování, začal dokazovat své odborné kvality. Vzal si ode mě pas a prolistoval ho čokoládovými prsty s obratností profesionálního karbaníka. Vrhl na mě pohled, jenž měl být sice přísný a pronikavý, ale byl na to příliš šarmantní.
"Odkud jste přijel?" tázal se.
Protože ostrov Rodrigues byl již čtrnáct dní zaplavován dešti a naše letadlo z Mauritia přiletělo vůbec jako první spoj a navíc to v té chvíli bylo i jediné letadlo na letišti, zůstal jsem perplex. Kdyby mi tu otázku položili dejme tomu v Londýně, kde každou hodinu přistávají stovky letadel, chápal bych její oprávněnost, ale tady na Rodriguesu, kam se v nejlepším případě létalo čtyřikrát týdně, jsem si připadal tak trošku jako Alenka v říši divů. Potlačil jsem nutkání sdělit mu, že jsem připlaval z Austrálie, a raději jsem prozradil, že jsme přiletěli z Mauritia. Úředník chvilku zmateně přemítal nad slovy "zoolog a spisovatel" v kolonce povolání a zřejmě si přitom myslel, že je to něco stejně nebezpečného jako agent CIA nebo MI 5, ale pak si to pomalu, pečlivě opsal do formuláře, i když se slovem "zoolog" měl určité potíže. Nakonec mi pas orazítkoval, s lichometnickým úsměvem mi ho podal a já uvolnil místo Johnovi. Ann mezitím statečně zápasila s formuláři, protože začal foukat dost silný vítr. Na pomoc jí přišel i onen policista, jenž jí botou orazítkoval dotazník. Zdálo se, že je pevně rozhodnut nepřipustit, aby policejní sbor nějak pokulhával ve výkonu služebních povinností za příslušníky imigrační kontroly.
Imigrační úředník si vzal Johnův pas a zeptal se, odkud John přijel.
"Z Yorkshire, to je v Anglii," prohlásil John nevinně dřív, než jsem ho mohl zarazit.
"Ne, ne," protestoval úředník, zmaten takovou záplavou informací, "myslím, odkud jste přijel teď."
"Ach tak," řekl John, "z Mauritia."
Úředník si to pečlivě zapsal. Otevřel pas a pracně si zaznamenal veškeré skutečnosti týkající se Johnova narození. Pak pohlédl na rubriku povolání a spatřil to strašné a nesrozumitelné slovo herpetolog. Zavřel oči a vyděšeně svraštil čelo. Vypadal jako člověk, jenž se už celá léta budí každé noci ze sna, ve kterém po něm nadřízení chtějí, aby vysvětlil význam slova herpetolog a ještě ke všemu ho správně opsal. Ta noční můra se teď stala skutečností. Olízl si rty, otevřel oči a pohlédl nervózně na obávané slovo v naději, že snad mezitím zmizelo. Zíralo na něj, nesmiřitelné, nepochopitelné a neopsatelné. Úředník učinil hrdinský pokus.
"Herpo… herpa…" řekl a vzhlédl zoufale k policistovi, v očích tichou prosbu o pomoc. Policista se mu naklonil přes rameno a pohlédl na slovo, které kolegu tolik mátlo, s pobaveným výrazem člověka, jenž považuje křížovky z Timesů za dětskou kratochvíli, ale pak mu do očí padlo slovo herpetolog a přestal být tak sebejistý.
"Herp… herp…" zakoktal žalostně a bezmocně.
"Herpa… herper…" blábolil imigrační úředník.
"Herp… herp… herp…" mektal policista.
Začínalo to připomínat nějakou méně známou a méně srozumitelnou německou operu.
"Herpetolog," vyslovil jsem, jako když bičem mrská.
"Jistě," prohlásil moudře imigrační úředník.
"Co je to?" zeptal se poněkud méně bez obalu policista.
"To je člověk, který studuje hady," vysvětloval jsem.
Fascinovaně zíral na to zvláštní slovo.
"Vy jste sem přijel studovat hady?" otázal se nakonec s výrazem člověka, který se snaží nerozzuřit nebezpečného šílence.
"U nás hadi nejsou," prohlásil jeho kolega s pevným přesvědčením úředního orgána, jenž by za nic na světě nepřipustil, aby mu imigrační kontrolou prolezl byť i jeden jediný had.
"No, vlastně jsme sem přijeli chytat netopýry," uklouzlo mi.
Oba na mě zůstali nevěřícně civět.
"Netopýry?" vyrazil policista.
"Netopýři přece nejsou hadi," prohlásil imigrační úředník a tvářil se jako Charles Darwin, když předkládá světu výsledek svého celoživotního vědeckého bádání.
"Jistě, to máte pravdu," řekl jsem, "ale přijeli jsme sem na pozvání guvernéra Hazeltina chytat netopýry." Věřil jsem, že guvernér Hazeltine, jehož jsem pochopitelně v životě neviděl, by mi tu nevinnou lež jistě prominul. Při zvuku jména pana guvernéra se imigrační úředník i policista postavili do pozoru.
"Vy znáte pana guvernéra?" zeptal se imigrační úředník.
"Jsme tu jako jeho hosté," odpověděl jsem prostě.
Imigrační úředník uměl prohrávat. Pomalu a pečlivě opsal slovo herpetolog, orazítkoval Johnovi pas, usmál se na nás a bylo vidět, že se mu notně ulevilo. Podali jsme si s ním i s ochotným policistou ruce a oni nám popřáli příjemný pobyt. Přemítal jsem, proč je nutné zatěžovat ty prosté, upřímné a spokojené ostrovany tak byrokratickými metodami, když jsou v tomto prostředí naprosto nemístné a zbytečné.
Přeložil Šimon Pellar.
Gerald Durrell (1925-1995) byl anglický zoolog, cestovatel, spisovatel a popularizátor vědy, a také zakladatel útulku pro ohrožené živočichy na ostrově Jersey. Ukázka pochází z knihy Zlatí netopýři a růžoví holubi (anglicky 1979, česky 1983).