Hotel Kopřiva
Do češtiny dosud nepřeložený fejeton připomíná publikační působení Josepha Rotha v letech 1917-1937 v legendárním deníku pražských liberálně demokratických Němců Prager Tagblatt.
Úvodní poznámka
Rothův fejeton z roku 1923 představuje humorně hravý protějšek k tehdy právě se rodícímu autorovu románu Hotel Savoy (1924). Kosmopolitní velkohotel Savoy se záhadným majitelem, jehož nikdo nikdy nespatřil (stejně jako majitele hotelu Kopřiva), se stává azylem podivného společenství osudem přivátých bohatých, ale i chudých hostí, zčásti válečných navrátilců odkudsi z Ruska, ze Sibiře nebo vůbec východu, a zároveň příměrem provizorních poválečných poměrů v Evropě a existenciálního bezdomoví. V revolučních bouřích padá hotel Savoy za oběť požáru. Hotel Kopřiva nás zato vrací do pohnutého konce starých časů doma a jeho koláž v závěru připomíná filmovou grotesku.
V P. stojí hotel Kopřiva. Má osmdesát pokojů ve dvou patrech. Mají tam portýra, co je zároveň pokojovým číšníkem i nosičem zavazadel. Je to hubeňour malého vzrůstu a nepříliš reprezentativní postava pro hotel o osmdesáti pokojích. Hubeňour čekává na nádraží na hosty. Kdyby tak město P. mělo větší nádražní halu, jak by se slušelo na město, které ve svých útrobách chová takovýto hotel Kopřiva, to bychom portýra ani neviděli. Za svou viditelnost vděčí jen nepatrným rozměrům nádražního prostoru v P. a pátravé potřebě cestujících si odpočinout.
Hotel Kopřiva je skoro pořád obsazený. Přesto však se tam člověk skoro vždycky může ubytovat. Neboť jsou hotely, v nichž zákon o neproniknutelnosti těles neplatí a nahrazuje ho jiný zákon, jenž zní takto: "V prostoru, který zaujímá jeden cestující, může druhý cestující spát." Tomuto zákonu vděčí provozovatel hotelu Kopřiva za své bohatství a okolnosti, že se nedává svým hostům spatřit, za duševní klid. Leckterý hoteliér by se od něho mohl učit. Stížnosti, jež nelze přednést, prostě nejsou. Neslyšná nespokojenost nemá trvání. Můžeme tudíž prohlásit, že s hotelem Kopřiva jsou všichni hosté spokojení.
Jiné hotely mají tak skvělá jména, až se pletou. Jmenují se Imperial, Savoy, Grand, Central, Paříž, Metropol. Tenhle hotel však se jmenuje prostě a tak nějak podomácku "Kopřiva". I jiné hotely mají osmdesát pokojů, zhruba osmdesát. Ale hotel Kopřiva má v těch osmdesáti pokojích sto dvacet lůžek, protože čtyřicítka z osmdesáti je dvoulůžková.
Ovšemže jsou dvoulůžkové pokoje ve městech, do nichž zavítají ať už milenci, či jen ženáči a vdané paničky, nezbytným zařízením. V P. však, a obzvlášť v hotelu Kopřiva, kde chtějí přenocovat pouze jednotliví cestující, jež zahnal strach z konkurence do samoty, zavdávají dvoulůžkové pokoje málem podnět k rozepřím. Zkušenost, že člověk sám nechrápe, spočívá v psychologické nemožnosti slyšet sebe sama ve spánku, přesvědčení o chrápavosti toho druhého zase ve staré tradici. Ovšem ještě silněji a nepřátelsky vůči zásadě dvojlůžkovosti se chová předsudek, že člověk z těch nejlepších poměrů spí a musí spáti sám. Opakuje se tedy po několikáté tento rozhovor:
"Já spím vždycky sám! - Prin-cipiálně!"
"Co to má znamenat?! Říkáte, že pokoj máte! A nemáte zbla nic!"
"Ale vždyť máme pokoj!"
"Za dvoulůžkáč neplatím!"
"Já taky ne!"
"Vždyť ho zaplatíte společně!"
"A že ne?!" Oba to pronesou unisono. Jenže portýr, znaje poddajnost povahy lidské, praví: Takže pokoj číslo 76!
"Nehoráznost!" prohlásí oba cestující. A jeden by málem pomyslil, že se ti dva v lásce zrovna příliš nemají. Ale neudělala z nich snad portýrova troufalost, že by se mohli stát spolunocležníky, právě spolunocležníky k tomu svolné? Nepřikovala je snad právě vzájemná nevraživost k sobě navzájem?
"Chrápete?" zeptá se první váhavě.
"Cože? Já a chrápat?!" zvolá druhý.
"Ani já nechrápu…!"
"Víte - neberte si to osobně - chrápání je ze všeho to nejhorší!"
"Moje řeč! - To jsem vám jednou jel…" A teď přijde obligátní anekdota, jež uvozuje stavy přátelství a upevňuje stavy spojenectví.
Jenže nezapomínejme, že nebezpečnější než samo chrápání je chrapot gramofonu. Dole, někde v jídelně to chroptí jeden pochod, valčík, dvoukročák za druhým s mrtvou neúprosností mechanismu. Jeho kromobyčejná záludnost spočívá v tom, že jeho pronikavost je silnější, jeho dotěrnost agresivnější, čím dále stojíme od trychtýře. Tato fyzikálně konstatovaná vlastnost gramofonu budí v nespavci přesvědčení, že není, není úniku, leda přeludného. Zvučnost nezná mezí. Na útrpnosti a úpornosti nabývá akustické pronásledování v posledním pokoji druhého poschodí více než v kterémkoli jiném pokoji v poschodí prvém. Před rozeznělým chřtánem trychtýře nalezl bys spánek dříve než ve zklamané, klamné dálce.
A občas jsou v P. ještě výroční trhy. Nikdy se nedají předvídat. Nastávají jako živelní události. Vypuknou jako bouře. Pokoje jsou dražší. Dvakrát tak drahé. I trhy mají svou záludnost. Nedají se večer, když člověk dorazí, pozorovat. Člověk padne do trhů po hlavě, jako do nastražených sítí.
Tisíce kufrů s vzorky putují hotelem Kopřiva. V jeho lůžkách leží zástupci všech branží. V jídelně sedí u jediného dlouhého stolu. Vidíme tu obchodního cestujícího v hračkách s tragickým obličejem. Vypadá, jako by cestoval v pohřebních komoditách. On však vede na skladě pestré radovánky života: rudé husary ze dřeva, žluté paňáci z hedvábí, skákající opice na gumičkách, pestře opeřené káče, kominíčky v tangaří velikosti, mrkající panny, černé čertíky s plamennými jazyky, malá počitadla s barevnými korálky, na nichž se matematika stává hrou. To cestující v mýdle vedle něho je veselí samo. Voní pižmem, pačulim, pudrem. Ten s papírenským zbožím zase vykládá pasiáns. A ten s plnicími pery, to je zjev skoro ze starých časů: připomíná husí brky. Tabákový kouř spíchává dečku nad deskou stolu. A nikdo nemá čas. A každý žije mezi příjezdem a odjezdem.
Vždycky mezi dvěma vlaky tenhle hotel Kopřiva chvátá. Jeho osmdesát pokojů, jeho sto dvacet lůžek víří prostorem. Nestojí, nestojí hotel Kopřiva. Stojí tu jen naoko. Gramofon dělá kotrmelce po schodech nahoru, po schodech dolů. Kufry se vzorky letí. Portýr se řítí do pokoje - z pokoje. Pokojový číšník utíká k vlaku. Nosič zavazadel se kutálí. Portýr je pokojový číšník. Nosič zavazadel je portýr. Pokojový číšník je nosič zavazadel. Čísla pokojů jsou časy odjezdů. Hodiny jsou jízdním řádem. Hosté visí, připoutáni neviditelnými šňůrami, na nádraží. Mrskají s sebou tam i zpět. Gramofon je vždycky znamením k odjezdu. Osmdesát je rovno sto dvaceti. Sto dvacet pokojů drkotá přes osmdesát lůžek.
Joseph Roth: Jak by se mně stýskalo po Praze! (Heimweh nach Prag, Wallstein, Göttingen, 2012, str. 183-185, poprvé otištěno v Prager Tagblatt, roč. 48, č. 28, 4. prosince 1923.) Přeložil a úvodní poznámkou opatřil Roman Kopřiva.