Co vše zmůže děkan?
Doposud neukončená volba děkana na Fakultě architektury VUT v Brně je nejen obrazem poměrů v akademickém prostředí, ale také modelovým případem pro reflexi a budoucí vývoj.
Dramatické události kolem volby děkana na Fakultě architektury Vysokého učení technického (FA VUT) nezačaly až dnem 25. března. Tehdy se však poprvé veřejným aktem − první neúspěšnou volbou − vyhrotily mocenské a osobní rozpory, které v prostředí brněnské architektury zrály již delší dobu. Symboly, které charakterizují situaci, nelze jednoduše ztotožnit jen s kandidáty na děkana, jimiž byli v zahraničí působící architekt Michal Sedláček, historik umění a bývalý ředitel brněnského Domu umění Rostislav Koryčánek a profesor Josef Chybík, dosavadní děkan. Spíše jde o souboj mezi dvěma póly, které lze charakterizovat v rovině koncepční a generační. Přičemž nemůžeme vyloučit ani rovinu osobnostní úrovně. Zkrátka modelový případ.
Stručná rekapitulace: Koryčánek zvolen, ale dosud nejmenován
Dokumenty týkající se celé dosavadní historie děkanské volby lze nalézt buď zde, nebo v chronologickém přehledu událostí na stránkách zademfa.com.
Pro naše potřeby zkrátím historii případu na nezbytné minimum: Předvolební kampaň byla vzrušená, vložil se do ní i emeritní děkan profesor Ivan Ruller. Zjednodušeně lze říci, že zatímco část pedagogů FA se veřejně vyslovila proti Koryčánkovi či proti zvolení děkana-nearchitekta, některé významné osobnosti zvenčí (mezi jinými architekt Josef Pleskot či Zdeněk Fránek, děkan Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci) Koryčánkovi vyjádřily podporu. První volba 25. března se nepovedla, protože předseda Akademického senátu FA profesor Petr Pelčák nejdříve obvinil studentské senátory z nepřípustné podjatosti (podepsali předvolební prohlášení ve prospěch Koryčánka) a vyzval je k rezignaci, což oni odmítli. Na to předseda zareagoval okamžitou rezignací, k níž se připojili tři další senátoři, a tím volbu zablokovali. Profesor Pelčák zřejmě doufal, že senát nebude schopen dalších kroků a bude se muset počkat do doby, než bude zvolen nový senát s příznivějším personálním obsazením pro jím navrhovaného kandidáta Michala Sedláčka. V diskusi se vyjádřil též v tom smyslu, že studenti mají příliš velký rozhodovací podíl.
Akademický senát sice volbu neuskutečnil, ale požádal rektora VUT o právní stanovisko, jak má dále postupovat. Právník rektorátu vypracoval materiál, který doporučil senát personálně doplnit a vypsat nové volby. Načež vypukla válka právních posudků, které si objednávali různí aktéři (akademický senát, profesor Ruller, další pedagogové), to vše kořeněno otevřenými dopisy a peticemi na podporu obou stran. Nakonec dle právního rozkladu ministerstva školství doplněný senát volbu znovu vypsal a uskutečnil. Přihlásil se však do ní pouze jediný kandidát - Rostislav Koryčánek. Ostatní kandidáti první volbu nepovažovali za uzavřenou. Z tohoto rozdílného pojetí vznikly i nejistoty do budoucna: může dojít i na soudní spory. Dle dosavadního průběhu, který se opíral o právní posudky rektorátu a ministerstva, však novou volbu vyhrál Rostislav Koryčánek a rektor VUT Petr Štěpánek jej měl jmenovat. Jenže ten váhal, protože část pedagogů FA se vyjadřovala radikálně proti jmenování. Rektor se snažil situaci posunout jednáním s nespokojenými pedagogy a Koryčánkem, které se uskutečnilo 3. července. Skupina 6 profesorů a 7 docentů z fakulty architektury mu však víceméně položila nůž na krk. V prohlášení, jež podepsali těsně po jednání a jež mělo být neveřejné (nakonec uniklo ven), shrnuli své pochopitelné i hrubě podpásové výhrady vůči Koryčánkovi takto. Své další setrvání na fakultě spojuje tato skupina s výsledným rozhodnutím rektora. Důležité tu je, že pokud by svoje předsevzetí dodrželi, může být ohrožena i akreditace fakulty.
Situace se dramaticky vyvíjí dál. Studenti na základě této nátlakové akce, kterou označili za nepřípustné vydírání, založili iniciativu Za demokratickou fakultu (stránky www.zademfa.com), kde zveřejňují vše k dosavadnímu průběhu volby. Uspořádali také protestní happening a na 21. července svolali tiskovou konferenci. Tam odsoudili nátlakové a zákulisní metody skupiny pedagogů a prohlásili, že jejich cílem není explicitní podpora Koryčánka, ale dodržování demokratických mechanismů v akademickém prostředí. Taktéž prohlásili, že současně plně respektují i právo rektora případně zvoleného kandidáta nejmenovat.
S ohledem na urputnost, jaká se objevila v postojích některých představitelů pedagogického sboru, se nabízí několik otázek.
Co vlastně (z)může děkan?
Proč je o tento post taková bitva? Co by se stalo, kdyby se děkanem stal člověk, který architekturu sám nedělá, ale zabývá se jí jako teoretik? Měl by moc zlikvidovat stávající profesní pohled na architekturu s jeho akcenty a změnit zásadně strukturu a kvalitu výuky? Jakými mechanismy?
Myslím, že by to nebylo tak jednoduché. Akademické prostředí přece není tvořeno jen mocenskou pozicí děkana, existuje tu senát, vědecká rada, proděkani…
A dále: Jaké jsou vlastně předpoklady pro výkon funkce děkana? Tato otázka není bohužel upřesněna legislativně, a tudíž se o post děkana mohou ucházet i lidé, kteří nejsou špičkoví odborníci v oboru s patřičnými tituly. To byla jedna ze zásadních výtek Koryčánkových oponentů. Ale na druhou stranu: Je to opravdu nutné, aby to byli jen špičkoví oboroví znalci? Například dosavadní děkan není architektem, nýbrž stavebním inženýrem. Nejde tu ještě i o jiné, třeba manažerské vlohy a koncepční představy, které nezávisejí na profesi, ba dokonce je lepší, když úzce profesní pohled překračují? Tím nechci říci, že Koryčánek takové vlohy má, ale zatím nemohl nic ukázat.
V případě Koryčánka jde navíc evidentně ještě i o osobnostní zaměření, které mnohým vadí: Aktivistický děkan by mohl trošku zahýbat zakonzervovanými strukturami, které zřejmě řadě dosavadních pedagogů vyhovují. Koryčánkův aktivismus a kritičnost vůči politickým představitelům (například na brněnském magistrátu) mohou být problémem pro vztah fakulty (a zvláště některých jejích profesně aktivních pedagogů) s investorsky důležitým prostředím města, popřípadě i kraje. Argumentace "nezávislostí" fakulty (Koryčánek by ji prý ohrozil) tu spíše zakrývá obavy o strategickou pragmatičnost, kterou by se zřejmě vedení fakulty mělo řídit.
Poměrně razantně tyto a další skutečnosti pojmenovává Petra Hlaváčková v článku Kauza Rostislav Koryčánek aneb Průšvih jako Brno (a2larm.cz).
Kudy dále?
Studentská iniciativa Za demokratickou fakultu nastavuje zrcadlo jednotlivým aktérům a je nutno říci, že pedagogové, kteří se staví proti volbě Koryčánka od začátku, z tohoto srovnání nevycházejí úplně dobře. Odhaluje se tu jejich značná mocenskost a způsob uvažování ad hominem, tedy dehonestující protivníka. Tyto rysy se projevují zvláště tehdy, když se věci nedějí dle představ oponujících pedagogů. Mají problém s uznáním demokratických mechanismů (jinými slovy, s respektem k senátu) a s mediální prezentací. Ta jim zjevně vadí a zveřejňování protestů či podpory berou jako nátlak, který ohrožuje jejich dobré úmysly. Jenže medializace patří k demokracii. A navíc, škola je veřejnoprávní instituce, placená z peněz všech, a tudíž je nutno její fungování podrobovat i veřejné diskusi.
Na druhou stranu je to právě veřejná diskuse, která může vyčeřit prostředí tak, aby nepodléhalo zákulisním či partikulárním tlakům a zájmům. Nakonec jde přeci především o věc: o odbornou i etickou úroveň vzdělávání. Jestliže akademické prostředí (nejen studenti) skrze svůj demokraticky zvolený orgán dá najevo, že dosavadní typologie a koncepční představy vedoucích představitelů jej neuspokojují, je nutno to respektovat. Stejně tak se za nějakou dobu může ukázat, že to nebyla nejlepší cesta, a pak jistě existují mechanismy, jak ji korigovat. Jenže tento posun lze učinit až poté, co se potřebné skutečnosti ukážou v praxi. Nelze je manipulativně předjímat a strašit. Těžko si lze představit, že by tak významní architekti, jako jsou Pleskot či Fránek (a mnoho dalších profesních představitelů - viz například toto nedávné prohlášení), při všech svých možných přátelských vztazích ke Koryčánkovi riskovali svou pověst a chtěli přispět k propadu tak významné instituce, jakou nepochybně brněnská fakulta architektury je.