Konstrukce vesmíru a emocí
V Topičově salonu na Národní třídě v Praze je možné navštívit výstavu díla Františka Kyncla (1934-2011), českého výtvarníka, který žil od roku 1968 v německém Düsseldorfu. Praha zatím ještě neměla možnost vidět takto rozsáhlou expozici autora experimentujícího především v duchu konstruktivismu a známějšího v Německu než u nás.
František Kyncl je rodák z Pardubic. Tam mu byla po roce 1989 uspořádána celá řada výstav, tam jsem se také v roce 1993 poprvé setkal s jeho pracemi. A zdálo se mi to dobré. A jiné než tvorba většiny autorů vyjadřujících se v intencích konstruktivismu či konkretismu či jak budeme chtít tento směr ve výtvarném umění nazývat. V tom, co vytvářel František Kyncl, je duchovní rozměr, není to pouhá racionální konstrukce. A to mě oslovilo už tehdy, na počátku devadesátých let. František Kyncl mi tenkrát připadal blízký hlavně Karlu Malichovi a názor na tuto blízkost jsem nezměnil dodnes, i když oba umělci by nejspíš měli k tomu označení výhrady. Podobnou blízkost jsem vnímal také v tvorbě Kynclově a tvorbě Vladimíra Hanuše, výtvarníka o dost mladšího, s jehož dílem jsem se setkal poprvé rovněž na pardubické výstavě. Když jsem mu o ní řekl, hned se vzpíral: "Ne, to ne. Mně jde o něco jiného než Kynclovi!" Ale já tam tu souvislost stejně vidím a současná velká pražská výstava Františka Kyncla mi ji jen potvrdila. Ostatně tito tři výtvarníci jsou vlastně krajané: Karel Malich je z Holic, což je z Pardubic po silnici pouhých 22 kilometrů, a z Holic je to 28 kilometrů do Rychnova nad Kněžnou, kde se narodil Vladimír Hanuš.
Jistě také není náhodou, že "Klub konkretistů" (František Kyncl byl jeho členem), který sdružuje výtvarníky věnující se formální podobě výtvarného umění, jakou se zabýval i František Kyncl, má jako své sídlo uveden Hradec Králové a jeho vliv na výtvarné dění v Pardubicích je zřetelný. A František Kyncl je ovšem na pardubické výtvarné scéně jednou z legend a jeho evropského úspěchu si tu velmi považují. Mimo Pardubice ale František Kyncl po roce 1989, kdy už to pro emigranta začalo být možné, vystavoval poměrně málo a do širšího povědomí se příliš nedostal. I v Praze se představil víceméně jen sporadicky, naposledy v roce 1998 v malé Špálovce. Velká výstava z díla Františka Kyncla je nyní v Praze poprvé. Topičův salon se jí zhostil velmi dobře.
Jde vlastně o retrospektivu, i když práce Františka Kyncla nejsou v Topičově salonu seřazeny chronologicky. Ale co nejspíš mohlo vzniknout v šedesátých letech a co by mohlo být z let pozdějších, se celkem dá odhadnout. Je ovšem možné použít papíru s názvy a částečnými datacemi; jednotlivé práce jsou označeny pouze čísly, což je na této výstavě smysluplné, nikoliv matoucí, jak to někdy a někde jinde při použití čísílek místo popisek bývá. Na této výstavě by popisky rušily, je to komponovaný a čistý celek, myšlenková a výtvarná konstrukce, jejíž tvar směřuje, zdá se, do vesmíru. Různorodost díla Františka Kyncla, která je na této velké výstavě překvapující tím, kolik poloh autora ukazuje, je v expozici citlivě představena a tyto různorodé části vytvářejí smysluplný a podivuhodně jednotně působící celek. Trochu se z něj vymyká jen tvorba autorovy manželky Elsi, která je sice Kynclovu dílu blízká, ale její práce jsou prostě z jiné ruky a z jiné hlavy.
Asi nejznámější z díla Františka Kyncla, s výjimkou Pardubic v České republice zatím ne příliš známého, jsou jeho "monostruktury", jak je on sám označuje. Ty mohou nabývat různých forem, od kreseb až po prostorové konstrukce z bambusových špejlí stejné délky. Ale jak tyto monostruktury popsat v textu, když ani fotografie či video nedokáže zachytit, jak působí na návštěvníka některé z Kynclových výstav? Výstižná jsou slova samotného autora, která zazněla v rozhovoru pro idnes.cz v roce 2007, aniž by tedy František Kyncl chtěl těmito slovy popsat své monostruktury. A přece jako by mluvil právě o nich: "Snad první konkrétní vzpomínka: maminka mě veze v kočárku zimní Pernštýnskou ulicí na pardubické náměstí. Sněží a já pozoruji bílé vločky, jak se snášejí odkudsi na zem. Ty malé krystalky mi učarovaly, zvláště když se mísily s vůněmi obchodů, které jsme míjeli. Pekař, uzenář, cukrář… Později jsem mamince vyprávěl o bílé kouli, která se v mém snu pomalu otáčí a já v ní můžu klidně spát."
V Topičově salonu možná ten pocit také zažijete…
Elsi a František Kynclovi. Dialog sil - souzvuk energií. Topičův salon, Praha 15. 7. - 15. 8. 2014.