Počteníčko: Zazi v metru
Ukázka z prózy Raymonda Queneaua o holčičce z venkova, která přijede na prázdniny k příbuzným do Paříže s jedinou utkvělou myšlenkou: poprvé v životě se projet metrem. Louis Malle natočil v roce 1960 podle knihy úspěšný film.
Po polévce přišlo na stůl černé jelito se savojskými brambůrky a pak husí játra (která koupil Gabriel v hospodě, nebylo možná jinak, všude prodávali husí játra), pak hodně sladký moučník a posléze káva v šálcích, silná káva, protože oba, Charles i Gabriel, makali v noci. Charles odešel hned po konečném překvapení, grenadině s třešňovkou, Gabrielova fuška nezačínala před jedenáctou. Natáhl nohy pod stůl ještě dál a usmál se na Zazi, dřepící toporně na židli.
"Tak co, maličká," řekl jen tak, "co kdybysme si teď šli lehnout?"
"Kdo jako my?" ptala se.
"Kdo jinej než ty, zajisté," odpověděl Gabriel, nechav se zaskočit otázkou, "v kolik chodíš spát doma?"
"Tady a doma, to není jedno, doufám."
"Správně," souhlasil Gabriel s porozuměním.
"To mě nechali tady, aby to tu bylo jako doma? To snadné?"
"Álejó."
"Říkáš to jen tak, nebo to tak myslíš doopravdy?"
Gabriel se obrátil k Marcelině, která se usmívala.
"Slyšíš, jak uvažuje žabka v tomhle věku? Člověk se ptá, proč to pak posíláme do školy?"
"Já," prohlásila Zazi, "chci chodit do školy až do pětašedesáti let."
"Až do pětašedesáti let?" opáčil Gabriel, mírně překvapen.
"Samo," pokračovala Zazi, "chci bejt učitelkou."
"To není špatné zaměstnání," mínila tiše Marcelina. "Pod penzí." Řekla docela automaticky, ovládajíc dobře jazyk francouzský.
"Doprdele pod penzí," na to Zazi, "já nechci bejt učitelkou kvůli penzi."
"Jistěže ne," řekl Gabriel. "Není pochyby."
"Tak hádej proč?" vyzvala ho Zazi.
"Tak nám to prozraď."
"Sám bys na to nepřišel, co?"
"Ta dnešní mládež se stejně cejtí silná v kramflecích," řekl Gabriel Marcelině. Načež k Zazi: "Tak proč chceš bejt učitelkou?"
"Abych mohla nasírat malý smrady," odpověděla Zazi. "Takový, co budou mít mý léta za deset, za dvacet let. Za padesát, za sto, za tisíc let, dycky tu budou malí smradi k nasírání."
"No a?" na to Gabriel.
"A to budu na ně svině. Nechám je lízat podlahu. Dám jim sežrat houbu z tabule. Zapíchnu jim kružítko do prdele. Nakopu jim zadky. Protože to budu nosit boty. V zimě. Vysoký tákhle (gesto) s velikejma ostruhama, abych jim mohla rozsekat maso na prdelkách."
"Víš," vysvětloval klidně Gabriel, "podle toho, co píšou v novinách, se moderní výchova nevyvíjí tímhle směrem. Je to dokonce docela naopak. Postupujeme s laskavostí, porozuměním, roztomile. Že je to pravda, Marcelino, že to tak stává v novinách?"
"Ano," odvětila tiše Marcelina. "Ale ty, Zazi, to s tebou ve škole zacházeli tak surově?"
"Na to bych se byla podívala!"
"Ostatně," pokračoval Gabriel, "za dvacet let už učitelky nebudou. Nahradí je biograf, televize, elektronika a takový fígle. To taky stálo onehdy v novinách. Žeano, Marcelino?"
"Ano," potvrdila tiše Marcelina.
Zazi se zahleděla na okamžik do budoucnosti.
"Takteda," prohlásila, "tak budu astronautkou."
"Správně," chválil ji Gabriel, "správně, je třeba lítat s dobou."
"Ano," pokračovala Zazi, "budu astronautkou, abych mohla letět nasrat Marťany."
Nadšený Gabriel se plácal do stehen.
"Má to nápady, tahle holka."
Byl unesen.
Přeložil Zdeněk Přibyl.
Raymond Queneau (1903-1976) byl francouzský spisovatel a matematik, renegát surrealistického hnutí a zakladatel experimentální skupiny Oulipo.