Občanská neposlušnost a jiné eseje
Svým způsobem života i uvažováním patří Henry David Thoreau ke stále živým pramenům, které promlouvají i v dnešní společnosti.
Henry David Thoreau se narodil, žil a zemřel ve městě Concord, ve státě Massachusetts. Slovo concord je odvozeno z latiny a znamená shodu, svornost, soulad nebo harmonii. Thoreauovy eseje o společnosti jsou však všechno jiné jen ne svorné nebo harmonické. Na několika místech knihy Občanská neposlušnost a jiné eseje Thoreau vyhlašuje společnosti a vládě válku, byť ne nutně takovou, při které teče krev. Tím jako by navazoval na odkaz svého města, jež nedostálo svému smířlivému názvu a poblíž něhož vypukla v roce 1775 bitva, která rozpoutala americký boj o nezávislost. Tento boj a v něm vybojovaná nezávislost pro Thoreaua však příliš neznamenala. A to ne proto, že se narodil až v roce 1817, ale z toho důvodu, že nezávislost pro něj nebyla pouze stavem, ale nikdy nekončící činností spočívající v úplném a neustálém lpění na těch nejvyšších mravních principech. Stát, který se jakkoli podílí na otrokářství, nelze ani zdaleka nazývat nezávislým. A jeho občané, kteří se proti němu nevzbouří, nejsou čestnými lidmi.
Občanská neposlušnost
Massachusetts v Thoreauově době nebylo otrokářským státem, ale v jednotlivých soudních případech, do kterých byla celá složitá problematika otrokářství rozdrobena od konce 18. století až po vítězství Unie v občanské válce, se stávalo, že soudce rozhodl o navrácení uprchlého otroka zpět majiteli do otrokářského státu. To bylo pro Thoreaua samozřejmě nepřípustné a v jeho očích to znamenalo, že Massachusetts otrokářským státem je. Asi nejslavnější Thoreauův text o společnosti Občanská neposlušnost, jež je i titulním esejem knihy, se zabývá právě tímto problémem. Thoreau v ní doporučuje svým spoluobčanům, kteří nesouhlasí s otrokářstvím, aby pokud chtějí být skutečně svobodnými lidmi, přestali platit daně, dokud se situace nezmění. Tak, jak to učinil on sám. Strávil noc ve vězení, než za něj někdo (pravděpodobně jeho teta) dlužnou částku uhradil.
Občanská neposlušnost je druhým esejem knihy a spolu s esejem Otroctví v Massachusetts, Obhajobou kapitána Johna Browna a Posledními dny Johna Browna tvoří páteř souboru. Texty, které se otrokářství buď netýkají, nebo až v druhém sledu, a více se zaměřují na osvětlení Thoreauových klíčových životních principů v abstraktní rovině, jsou první esej Ráj znovu (ne)nabytý a poslední Život bez zásad. Extrémní nehumánnost samotné instituce otrokářství a rasismu vůbec Thoreauovi umožnila jasně formulovat jeho stanoviska. Hranice mezi dobrem a zlem byla viditelná a měla pevné kontury.
Inspirace pro současnost?
Problém nastává, když překladatel, editor souboru a autor doslovu Jan Hokeš píše, že připomenout si Thoreauovo dílo má smysl i v současnosti. Připomenout si jej můžeme určitě, ale zdali je schopno nám pomoci zorientovat se v současném světě, což chtěl Jan Hokeš asi říci především, je už velkou otázkou. Tyto pochybnosti mohu ilustrovat na příkladě. Thoreau v úvodu Občanské neposlušnosti píše: "Nejlepší vláda je ta, která nevládne vůbec. Právě takovou vládu budou lidé mít, až na ni budou připraveni. Vláda je v nejlepším případě pouhým užitečným nástrojem, ale téměř všechny vlády jsou obvykle - a úplně všechny alespoň občas - neužitečné" (s. 29). Dokážu si představit, že nad podobným úryvkem zaplesají lidé politicky vpravo i vlevo, a nadneseně řečeno, dole i nahoře. Ale co se s takovým postojem dá skutečně dělat?
Thoreau v následujícím brilantně napsaném textu rozvíjí své stanovisko a dokazuje, že není anarchistou, za něhož bývá často považován, ale radikálním individualistou, kterého, řečeno jen s mírnou nadsázkou, společenské záležitosti zajímaly hlavně tehdy, když jej rušily při požitku z pobytu v přírodě. Thoreau si přeje, aby si lidé byli schopni vládnout sami, ale zároveň píše: "Na jednoho ctnostného člověka připadá devět set devadesát devět ochránců ctnosti, snáze se však jedná s tím, kdo určitou věc skutečně vlastní, nežli s tím, kdo ji pouze dočasně opatruje" (s. 34). Tenhle pohyb od naděje k zmaru je pro knihu typický. Thoreau sice pohrdal utopiemi hlavně pro jejich často silně materialistické založení, ale je zřejmé, že sám si minimálně jednu velkou utopii budoval, byť idealistickou a pro své vlastní potřeby.
Thoreauova utopie
Texty jsou řazeny chronologicky. Ráj znovu (ne)nabytý byl publikován v roce 1843 a je kritickou recenzí knihy, která popisuje právě jednu takovou materialistickou utopii. Thoreau se jí dokáže se sžíravou ironií vysmát, ale nikoliv způsobem urážlivým pro autora. Thoreau při psaní čerpal ze svých rétorických schopností, byl vynikajícím řečníkem a touto činností se i částečně živil. Pochyboval, že by pouhé materiální zabezpečení samo o sobě mohlo lidem přinést štěstí. Lidé by se dle něj měli pokoušet budovat podobně šťastný ráj, jak jej prezentují tvůrci utopií, spíše sami v sobě než okolo sebe: "Veškeré naše konání se vyznačuje nadměrným ruchem a shonem a příliš malou měrou trpělivosti a soukromí, jako bychom mohli něčeho dosáhnout za pouhých několik staletí. Skutečný reformátor nepožaduje ani čas, ani peníze, ani spolupráci, ani rady. Čím jiným je čas nežli hmotou, z níž je stvořeno prodlení? A můžete se spolehnout na to, že naše ctnosti nebudou živy z úroků z našich peněz" (s. 21).
Druhý, třetí, čtvrtý a pátý esej jsou věnovány formulaci Thoreauových stanovisek týkajících se otrokářství. Spolu s bohatým poznámkovým aparátem se jedná o unikátní zdroj informací o americké společnosti poloviny 19. století a o jejím zásadním sporu, který ji o několik let později dovede k občanské válce. Vhled do střetu mezi abolicionisty, otrokáři a přihlížející většinou společnosti nacházející se někde mezi těmito dvěma póly je opravdu hluboký, včetně popisu mediální scény nebo zachycení jednotlivých soudních případů, jejichž rozsudky tříbily stanoviska na obou stranách. Toto vše je popisováno očima pozorovatele, který uvažuje spíše intuitivně opíraje se o své pevné zásady, ale který je výjimečně sečtělý a umí výjimečně dobře psát. Poslední esej Život bez zásad je velmi čtivým vyznáním člověka, který už ve své době vedl nonkonformní život, ale ani dnes by tomu nebylo jinak. Až s jakýmsi patosem vykřikuje: "Domnívám se, že nic - dokonce ani zločin - neodporuje poezii, filosofii, ba i životu jako takovému více než ona neustálá honba za výdělkem" (s. 112). "Pokud bych společnosti zaprodal svá dopoledne i odpoledne - jak zjevně činí většina lidí −, jsem si jistý, že by již neexistovalo nic, pro co by mi stálo žít" (s. 116). Takto anekdoticky, za pomoci citací, se může zdát, že esej je vlastně banální, ale ve skutečnosti i přes onu určitou jednoduchost překypuje takovou energií, že bych ho doporučil k přečtení úplně každému. Prostě pomáhá. Léčí.
Thoreau uměl několik jazyků, včetně řečtiny a latiny. Byl velmi úspěšným studentem Harvard College. Často sofistikovaně odkazuje na Bibli, ale bohatě čerpá i z rozmanité literatury. Při působivém a vlastně velmi optimistickém popisu svého jednodenního pobytu ve vězení parafrázuje třeba i knihu Má vězení od Silvia Pellica, který strávil osm let v cele na Špilberku. Thoreauovo dílo o společnosti nebylo až do začátku dvacátého století příliš čtené, esej Občanská neposlušnost uvedl ve známost Mahátma Gándhí. Později z Thoreaua čerpal třeba Martin Luther King. Pokud byste se chtěli eseji inspirovat dnes, tak v nich kromě mnoha efektních citátů (sám jsem si jich vypsal asi dvě desítky), najdete především jakýsi náboj, který vás donutí zamyslet se nad tím, jak žijete. Thoreauovy eseje o společnosti za přečtení určitě stojí a je skvělé, že vyšly souborně i česky, přesto je třeba říct, že jeho knihy o přírodě jsou asi přece jen trvalejším a důležitějším odkazem dnešní a budoucí společnosti.
Ukázky z knihy:
Veškeré naše konání se vyznačuje nadměrným ruchem a shonem a příliš malou měrou trpělivost a soukromí, jako bychom mohli něčeho dosáhnout za pouhých několik staletí. Skutečný reformátor nepožaduje ani čas, ani peníze, ani spolupráci, ani rady. Čím jiným je čas nežli hmotou, z níž je stvořeno prodlení? A můžete se spolehnout na to, že naše ctnosti nebudou živy z úroků z našich peněz. Pravý reformátor nepočítá se žádným příjmem, ale s výdaji - výlohy vznikají, jakmile je začneme počítat. Co se týče rad, informace vznášející se v ovzduší společnosti jsou pro něho stejně prchavé a nepoužitelné, jako by byla pavučinová vlákna pro zhotovení Herkulových kyjů. Zcela postrádají zdravý rozum - jde spíše o holý nerozum. Kdo nám poradí, máme-li riskovat cent či kapku krve? My sami jsme totiž příliš mladí na to, abychom měli dostatek zkušeností. Kdo je na to však dostatečně starý? Staršími nás činí spíše víra nežli zkušenosti. Napřímíme-li paži, abychom vykonali nějaký skutek, je v tom zkušenost, která se vyrovná všem zásadám na světě. (s. 21)
Jsem si jistý, že kdyby tisíc, sto či deset lidí, jež bych mohl uvést jménem, kdyby pouhých deset čestných lidí, ba i kdyby jeden jediný čestný člověk v Massachusetts ve snaze skoncovat s otroctvím, skutečně odmítl spolupráci se státem a nechal se za to zavřít do okresního vězení, otroctví v Americe by bylo zrušeno. Nezáleží totiž na tom, jak nepatrným se může jevit začátek - co je jednou dobře vykonáno, je vykonáno navždy. My o tom však mnohem raději řečníme; to je prý naše poslání. Reforma má ve svých službách desítky novin, ale ani jednoho člověka. (s. 39)
Strávit noc v oné cele bylo jako vypravit se do daleké země, o níž bych si ani nepomyslel, že ji někdy spatřím. Připadalo mi, že jsem nikdy dříve neslyšel odbíjení městských hodin, ani večerní zvuky naší obce - spali jsme totiž při otevřených oknech, jež se nacházela u vnitřní strany mříží. Působilo to, jako bych své rodné město viděl ve světle středověku, jako by se z naší řeky stal Rýn a před mými zraky vyvstávaly výjevy s rytíři a hrady. V ulicích se ozývaly hlasy starých měšťanů. Stal jsem se nedobrovolným divákem i posluchačem všeho, co se odehrávalo v kuchyni přilehlého hostince, což byl pro mě zcela nový a nezvyklý zážitek. Získal jsem bližší pohled na své rodné město; nalézal jsem se přímo v jeho nitru. Nikdy předtím jsem neviděl jeho instituce. Vězení patří k tamním zvláštním institucím, jelikož jde o okresní město. Začal jsem chápat, co jsou jeho obyvatelé zač. (s. 45)
Smyslem dobré vlády je učinit život hodnotnějším, smyslem špatné vlády je učinit jej méně hodnotným. Ztratí-li na hodnotě železnice a veškeré toliko materiální věci, sneseme to, neboť nás to jen přiměje žít prostěji a šetrněji; představme si však, že by klesla hodnota života jako takového! Jak bychom mohli klást na člověka a přírodu menší nároky a žít ve vztahu k ctnostem a všem ušlechtilým vlastnostem úsporněji, než je tomu nyní? (s. 68)
Tato událost mi připomíná, že existuje cosi jako smrt, tedy možnost, že člověk zemře. Zdá se, jako by nikdy dříve v Americe nikdo nezemřel, neboť abyste mohli zemřít, musíte nejprve žít. Všechny ty funebrácké vozy, rakve a pohřby, jichž se tu lidem dostalo, podle mého názoru o ničem nesvědčí. Žádná smrt nenastala, jelikož se ani neodehrál žádný život - lidé pouze zetleli či se rozpadli v podstatě týmž způsobem, jakým tleli a rozpadali se předtím. Žádná chrámová opona se neroztrhla, pouze kdesi někdo vykopal jámu. Nechť mrtví pochovají své mrtvé. Ti nejlepší z nich úplně vyhasli, jako popel v kamnech. Franklin i Washington odtud byli propuštěni, aniž by zemřeli - jednoho dne byli zkrátka nezvěstní. Znám mnohé, kteří předstírají, že skonají nebo že - alespoň pokud vím - skonali. Nesmysl! Vyzvu je, aby tak učinili. Vždyť v sobě nemají dostatek života. Rozvlhnou jako houby, a místo jejich odchodu na věčnost pak otírá stovka chvalořečníků. Od počátku světa skutečně zesnulo pouze zhruba půltuctu lidí. Domníváte se, že zemřete, pane? Nikoliv! Máte to marné. Zatím jste se nic nenaučil. Musíte zůstat po škole. Zcela zbytečně tropíme povyk kolem trestu smrti, tedy kolem toho, že někomu vezmeme život - ono totiž není co brát. Memento mori! Tuto úchvatnou větu, již si kdosi úctyhodný nechal kdysi vytesat do náhrobního kamene, jsme vůbec nepochopili. Vykládáme si ji poníženecky a ufňukaně. Zcela jsme zapomněli, jak umírat. (s. 94-95)
Novináři dlouho vytrvale psali, že Brown je šílenec, ale nakonec se spokojili pouze s tvrzením o "šíleném plánu", a jako jediný důkaz uváděli to, že jej jeho čin stál život. Nemám pochyb, že kdyby byl šel Brown do boje s pěti tisíci muži, osvobodil tisíc otroků, zabil sto či dvě stě otrokářů a na své straně měl dvojnásobné ztráty, avšak sám by o život nepřišel, vyjadřovaly by se o něm noviny úctyhodněji. On však dosáhl mnohem většího úspěchu. Osvobodil tisíce otroků na Jihu i Severu. Lidé zjevně netušili, co znamená žít či zemřít pro mravní zásady. Všichni ho tehdy označovali za šílence - kdo jej tak nazývá nyní? (s. 105)
Pánové literáti, novináři a kritici se domnívají, že umějí psát, protože studovali mluvnici a rétoriku, v tom se však šeredně mýlí. Umění slovesné kompozice je stejně jednoduché jako střelba z pušky, ale jeho mistrovská díla jsou známkou toho, že za nimi stojí nesrovnatelně větší síla. Tento nevzdělaný muž se v mluveném i písemném projevu vyjadřoval standardní angličtinou. Některá slova a fráze považované dříve za hovorové výrazy či amerikanismy se díky němu staly součástí standardního amerického jazyka. Z toho vyplývá, že nejdůležitějším kompozičním pravidlem - a kdybych byl profesorem rétoriky, trval bych na něm - je mluvit pravdu. Za prvé, za druhé i za třetí - ať už máte v ústech kamínky nebo ne. Vyžaduje to mužnost a zanícenost. (s. 107)
Zřejmě jsme zapomněli, že výrazem "svobodné vzdělání" označovali staří Římané vzdělání hodné svobodných lidí, zatímco učení se řemeslům či povolání sloužícím jen k zajištění živobytí se považovalo za vhodné pro otroky. S poukazem na uvedený výraz bych zašel ještě dále, řekl bych, že v pravém smyslu svobodně vzdělaný člověk není člověk majetný a oplývající volným časem - byť se věnuje umění, vědě či literatuře -, ale jedině člověk zanícený a svobodný. (s. 107)
Henry David Thoreau: Občanská neposlušnost a jiné eseje. Nakladatelství Paseka, Praha 2014.