Filmovka čtyřicetiletou dámou

Město filmovou školou žije. Foto www.lfs.cz Večer na Masarykově náměstí. Foto www.lfs.cz Předání ceny Peteru Greenawayovi. Foto www.lfs.cz

Ve slovácké metropoli se ve dnech 25. července až 2. srpna uskutečnil jubilejní ročník největšího nesoutěžního filmového festivalu (nejen) v naší republice. K hlavním tématům letošního setkání patřila současná španělská kinematografie, britský sociální film, porn-art a tradiční sekce Visegrádský horizont. Velmi pestrý program dotvářely večerní koncerty na hlavním náměstí a bilanční výstavy. Filmovka slavila čtyřicáté narozeniny!

O fenoménu hradišťského filmového festivalu, jenž je koncipován jako Letní filmová škola, jsem psal už vícekrát (kdo chce, nechť si přečte mé starší texty s touto tematikou, například Po roce ve Filmovém ráji, Filmovka Ištvána Szabóa nebo Filmovka mezi kapkami deště), jednoznačně se jedná o kulturní a společenskou akci minimálně středoevropského významu s velmi šťastnou lokací. Počátky filmové přehlídky se přitom vztahují už k roku 1964, o deset let později získala tato akce podobu, která se blíží dnešní koncepci. Od roku 1992 je - s výjimkou povodňového roku 1997 - pořádána v Uherském Hradišti. Poté, co loni počet akreditovaných účastníků poklesl na 5100, byli letos pořadatelé mile překvapeni nárůstem o téměř čtrnáct set filmových fanoušků.

V hlavní roli Filmovka

Právě skutečnost, že festival dovršil čtyřicet let své existence, se stala podnětem pro uspořádání dvou retrospektivních výstav. První s názvem V hlavní roli Filmovka byla umístěna na velkých panelech při cestě ke kinu Hvězda (srdci festivalu), druhá, pojmenovaná Letní filmové školy ve fotografiích, ve foyer tohoto biografu. Na dobových fotografiích Jindřicha Štreita, Karla Cudlína a dalších tvůrců bylo možné pozorovat proměny festivalu, pozornému oku určitě neunikly… Někteří mí přátelé i návštěvníci, se kterými během festivalu debatuji, stále nostalgicky vzpomínají na éru charismatického ředitele Jiřího Králíka. Nesporně to byly bohatýrské časy, ovšem domnívám se, že nové vedení AČFK (Asociace českých filmových klubů) laťku festivalu udrželo a v posledních ročnících ji ještě zvýšilo.

Osobně mi velmi konvenují retrospektivy snímků velkých evropských režisérů, pravidelná sekce Visegrádský horizont s každoročním servírováním nových polských, maďarských a slovenských filmů, hollywoodské komedie ze čtyřicátých let i němé grotesky v sekci Film a živá hudba. Jako filmový neprofesionál si filmovku užívám, a pokud mi okolnosti dovolí do Hradiště přijet, každoročně objevím nějakého současného tvůrce, který mě nadchne. Letos to byl Tavernier, loni Paskaljević, předloni Szabó, předtím možná Tarr a ještě předtím Loach…

Filmový, koncertní a divadelní maratón

Pořádající AČFK připravila i letos nabitý program, z něhož lze vyzdvihnout sekci Fokus: Španělsko, současný britský sociální film, hojně navštěvovaný porn-art (zdá se, že mladá evropská generace začíná ve filmech vyžadovat nesimulovaný sex…), hollywoodské (screwballové) komedie z konce třicátých a čtyřicátých let (konverzačně vtipné a současně asexuální), retrospektivní přehlídku snímků klasika francouzského filmu Roberta Bressona (do širších souvislostí na místě uváděla jeho žena Mylene Bressonová) a současného amerického tvůrce Todda Solondze či u nás polozapomenutého dokumentaristy Alexandra Hackenschmieda, jenž po roce 1938 tvořil v USA a v Izraeli pod příjmením Hammid (styl jeho práce a dílo přibližoval přítomný syn Tino).

Ceny AČFK v podobě porcelánové zmrzliny obdrželi slavný anglický režisér Peter Greenaway, v nepřítomnosti jeho francouzský kolega Bertrand Tavernier, česká herecká legenda Josef Somr (na jevišti směl orazítkovat zadek mladé herečky…) a někdejší předseda AČFK Jan Kastner. Slabinou této oficiální a převážně pro domácí média určené části se stala absence některých evropských a amerických tvůrců, jimž byly určeny ceny české "klubařské" asociace a jimž byly také věnovány obsáhlé retrospektivy. Organizátorům to ale nelze vyčítat, s tímto faktem se potýkají i velké festivaly a filmovka vždy stála hlavně na programu, osobnosti tu tvoří příjemný doprovodný prvek…

Přibližně 270 filmů se v Hradišti promítalo denně od půl deváté ráno do dvou do rána v sedmi sálech s celkovou kapacitou 2023 míst k sezení. Dalších 400 míst je každoročně připraveno v letním kině v parku za Hvězdou, 2000 lidí se hladce vejde i do středu hlavního Masarykova náměstí, kde bylo v deset večer připraveno druhé letní kino. Ta jsou přitom volně přístupná i místním, jimž tento rok organizátoři festival výrazně otevřeli, a to zejména hudební scénou na uvedeném hlavním náměstí, kde byly po devět dní festivalu všechny koncerty gratis.

Kvalitní hudební scéna s Danem Bártou, Peterem Lipou, Priessnitzem, Janou Kirschner, duem Dva, mladou folkrockovou kapelou Zrní a dalšími vystupujícími příjemně prokládala celý festival, neboť chodit několik dní za sebou pouze do kina vydrží snad jen úzká skupina profesionálů a filmových fanatiků. Z filmovky se ostatně už v časech Jiřího Králíka stal multiumělecký festival, kde výborné filmy skvěle doplňují neméně dobré koncerty, divadelní představení a dokonce i výstavy.

Ve sféře múzy Thálie asi nejvíce zaujalo Dejvické divadlo, které sehrálo tři představení, jejich nejvíce očekávanou hrou byl Ucpaný systém (píšu ve spisovné češtině, neboť tu obecnou nesnáším), přes internet dlouho dopředu vyprodaný a na scéně Slováckého divadla dle svědectví přítomných mimořádně aplaudovaný. Z dalších divadel tu vystoupili například soubor Vosto5, brněnské divadlo U stolu, zlínští uvedli kabaret Astragal…

Tři kredity za šestidenní akreditaci

Kvalitních filmů se na festivalu promítá tolik, že ani při dobré vůli nelze všechny v předstihu vytipované i v průběhu akce objevené zhlédnout. Na festivalu je totiž také třeba společensky žít a zvládat setkání s přáteli a se spolužáky na zahrádkách nebo jen tak na trávě (…), velmi vhodné je v parných dnech skočit do přeplněného hradišťského bazénu… Z filmů, které jsem tak nezvládl a které bych přesto čtenářům Kulturních novin rád doporučil, můžu uvést například poetickou Neděli na venkově (režie Bertrand Tavernier, Francie 1973), komediálně laděný Příběh z Filadelfie (režie George Cukor, USA 1940) nebo z prostředí postbombardovaného Bělehradu syrový srbský Klip (režie Maja Milošová 2012).

Jako profesionální historik oceňuji časté propojení filmu s tematikou pohnutých dějin střední Evropy ve dvacátém století zvláště u současné polské a maďarské kinematografie. Současně získávám pocit, že tato tematika se stále více daří ztvárňovat i našim tvůrcům, viz nový film Fair-Play. Studentům magisterského programu historie i posluchačům spřízněných uměnovědných oborů bych proto filmovku minimálně doporučil k navštívení. Těm, kteří by se mi počátkem semestru prokázali alespoň šestidenní akreditací z festivalu, bych bez váhání udělil tři kredity (standardní počet kreditů za úspěšné zvládnutí semestrového předmětu). V tomto kontextu občas uvažuji i o zlepšení filmové gramotnosti středoškoláků - Projekt 100 je skvělý, avšak zastávám názor, že zásadní filmová díla by měla mít pevné místo i v tematických plánech dějepisu, češtiny a základů společenských věd v posledních dvou ročnících středních škol i učilišť.

Kulturní diplomacie

Jedním z aspektů filmovky, o němž se příliš nemluví a nepíše, je solidní propagace naší republiky v evropském uměleckém prostředí. Do Uherského Hradiště jezdí každoročně lidé od filmu z celé Evropy (občas i z mimoevropských destinací), kteří jsou často až šokováni v horkém létě plnými kinosály a zvídavými dotazy publika. V superlativech se v posledních letech o festivalu vyjadřovali například již zmínění renomovaní režiséři Ken Loach, Ištván Szabó a Goran Paskaljevič.

Soukromě se domnívám, že letní filmová škola neplánovaně naplňuje pojem kulturní diplomacie, který loni na webových Britských listech formuloval jejich vydavatel a publicista Jan Čulík a který je jinak naší exekutivou spíše zanedbáván (viz loňské zrušení Českého centra v Drážďanech bývalou vládou). Těch patnáct milionů korun, což byl rozpočet letošní akce, je z hlediska budoucnosti velmi dobrou investicí. Nechci zbytečně sýčkovat, ale není tomu ostatně tak dávno, co jeden britský ministerský předseda veřejně prohlásil, že kvůli jednomu neznámému národu ve střední Evropě přeci Anglie nepůjde do války…

Jestliže tedy současný talentovaný britský režisér Sean Ellis ve festivalových Filmových listech prozradí, že příští rok začne natáčet drama o atentátu na Heydricha, můžeme si jen gratulovat. Tak vysoce postaveného nacistu totiž žádný národní odboj v Evropě nezlikvidoval a naše exilové vedení v Londýně akci nařídilo i s vědomím očekávaných hrůz poté, které se skutečně naplnily…

O zdařilém atentátu, jenž výrazně přispěl k obnovení hranic Československa z roku 1938 (s výjimkou Podkarpatské Rusi), se ovšem v Evropě a ve světě příliš neví, Ellisův film proto může povědomí o našem národě jen a jen zlepšit. A mimochodem, pokud jste před pár dny na Radiojournale poslouchali rozhovor s korespondentem tohoto média v Londýně Jiřím Hoškem, mohli jste se dozvědět, že běžní Britové o nás téměř nic neví…

Motorkáři na obzoru?

Filmovka je už léta vyhlášená svou uvolněnou až undergroundovou atmosférou. V tomto směru se letos vydařil i oficiální plakát (korespondující s mottem festivalu "Zapáleni filmem!") se stojící mladou punkerkou, která drží v ruce hořící pochodeň. Samotní návštěvníci jsou tradičně a logicky zastoupeni převážně domácími z Moravy, z Čech přijíždí hlavně party či dvojice žijící nebo studující v jižních a východních Čechách, ale i študáci a pracující z Prahy tu netvoří žádnou výjimku. Při rozhovoru s kamarádkou jsme se nicméně shodli na tom, že Pražáci (myšleno umělci, akademici, studenti) jezdí v červenci do Varů, Brňáci (stejná sociální skupina) do Hradiště. "Ale tady je to lepší", vykřikli jsme pak unisono…

Na festivalu můžete ostatně lehce a velmi spontánně pozorovat i všeobecně známé mentální rozdíly mezi lidmi žijícími v Čechách a na Moravě (a ve Slezsku). Geolog a filosof Václav Cílek v knize Krajiny vnitřní a vnější hovoří o geologické a mentální hranici zhruba na linii Vídeň-Kroměříž. Na filmovce můžete tuto teorii zvláště v pozdně večerních a nočních hodinách snadno zkoumat i v praxi. "Vy jste úplně jiní než my, ale je úžasné, že mluvíte stejným jazykem, a tak Vám rozumíme", sdělila například mně a temperamentem obdařenému kamarádovi mladá dáma lehce nad pětatřicet let původem z Tábora.

Ale i tak skvělá akce, jako je letní filmová škola, má svou stinnou stránku. V posledních letech tu na úkor "kinařů" stále více posiluje subkultura "pařičů". Noční můrou především pro místní bydlící naproti Hvězdě a Smetanovým sadům se stávají taneční techno stany, které duní snad až do pěti do rána. Domorodci, kteří zrovna nemají dovolenou a ráno vstávají do práce, tak mezi příznivce festivalu rozhodně nepatří, ty nenadchne sebelepší koncert a film gratis… V těchto souvislostech je obdivuhodný velmi vstřícný postoj hradišťské radnice i velké části tamní veřejnosti. Tato trpělivost však nemusí být nekonečná. Je proto otázkou, proč se stanový a eventuálně i stánkový provoz neukončí v pracovních dnech třeba "už" v jednu v noci, neboť jde i o udržení renomé a typu návštěvníků festivalu. Za pár let by se totiž třeba mohlo stát, že by se filmovka mohla zvrhnout v převážně "alkáčské" srazy technařů, motorkářů a dalších subkultur, přičemž by filmy, koncerty a divadla tvořily jen nevinné dekorum pro neškodné "umělce" a záminku pro pořádání akce…

40. Letní filmová škola, Uherské Hradiště 25. července - 2. srpna 2014.