Sny tovární i jiné
Román amerického spisovatele Jesse Waltera vyvolává otázky, co vlastně kniha potřebuje, aby byla dnes pokládána za úspěšnou.
Nádhernými troskami z titulu knihy Jesse Waltera (narozen 1965 ve Spokane) je míněna celá naše civilizace, která si spletla šoubyznys s náboženstvím a která se urputně chce neustále bavit, ale sama nedokáže nic zábavného vytvořit. Autor klade otázku po podstatě uměleckého úspěchu a jeho souvislostech s osobním životem. Děj se odehrává ve vesničce Porto Vergogna (doslova "přístav hanby", narážka na to, že prostitutky bývaly to jediné, co mohla tato chudá obec přistávajícím lodím nabídnout) na ligurském pobřeží počátkem šedesátých let, kdy se v Římě točil slavný velkofilm Kleopatra, i v současném Hollywoodu, kde někdejší továrna na sny zdegenerovala v soutěž o to, kdo udělá hloupější remake nějakého pradávného filmu. Sympatický, lehce naivní mladík Pasquale se snaží ze zchátralého hotýlku svých rodičů vybudovat luxusní turistický resort a pustí se do sisyfovské stavby tenisového kurtu na srázu nad mořem. Jeho nečekaným hostem se stane americká herečka Dee Morayová, jejíž kariéra, slibně nastartovaná vedlejší rolí v Kleopatře, právě prodělává osudný obrat. Ústřední dvojice se setkává po více než čtyřiceti letech v Americe, za asistence postav typických pro dnešní dobu: cynický hollywoodský producent, který už dávno přesedlal z filmů na lukrativnější reality shows, výstřední mladík snící o dráze špičkového scenáristy a kdysi vzorná absolventka filmové vědy, frustrovaná tím, jak zaprodává své někdejší ideály ve službách bulvární pakultury. Postavy Claire a Shanea ukazují, jak smutná a prázdná je ve skutečnosti existence amerického prekariátu (ten český to má lepší: ještě se ani nedozvěděl, že je prekariátem, odtud pramení jeho dětinská sebestřednost).
Jak Walter píše, "žijeme v době banálních zázraků" -, a jeho kniha je zajímavým pokusem vytvořit velký román v době, které chybí víra ve vlastní hodnoty a mýty. Příkladem je heslo "Jednej, jako bys věřil", které Shaneovi vštípí jeho otec a on mu bezvýhradně uvěří, nechá si je dokonce vytetovat na ruku - aby se až po třicítce dozvěděl, že to, co považoval za biblický citát a esenci vší lidské moudrosti, je ve skutečnosti jen replika z dost průměrného filmu.
Kniha Nádherné trosky má nepopiratelný spád a rafinovanou kompozici, která dokáže čtenáře zaujmout. Jenže autor píše až příliš hladce, repliky plynou tak předvídatelně, jako by nechtěly čtenáře obtěžovat ničím neočekávaným. A ta sebejistá elegance úspěšného autora nakonec setře rozdíly mezi pásmem vypravěče a výroky postav, od kterých by se autor chtěl nejspíš distancovat: "Nápady jsou jako struky. Má je každý vemeno. Podstatné je, jak je uchopíte."
Nemohu se ubránit tomu, že při čtení Walterova románu mám občas pocit jakéhosi déjà vu. Konfrontace italského a amerického světa za druhé světové války i krátce po ní - to je přece Horalka. Bezcitné zákulisí filmového průmyslu - to je Den kobylek. Furiant, snílek a milenec života z vesnice na konci světa - to je Řek Zorba. Nechci se vytahovat sečtělostí ani triumfálně usvědčovat Waltera z plagiátu, samozřejmě že každý příběh je odněkud. Problém je v tom, že ve srovnání s originálem působí současný úspěšný spisovatel příliš často jako ten "až druhý"; zaujme, ale nestrhne. Například Alvisovy zápisky z války působí dojmem, jako by je psal člověk, který válku poznal pouze z Hlavy XXII. Nějak se nechce věřit, že by někdo dokázal pár let po válce popsat své zážitky s tak ležérní ironií.
Současná literatura, nejen v Americe, jako by byla spíš chudou příbuznou žurnalistiky (a tady nejde jen o to, že sám Jess Walter skutečně začínal jako úspěšný reportér v The New York Times). Spisovatelé musejí také využívat každé příležitosti k sebeprezentaci, dělat z banalit světoborné události, dávat svým příběhům punc senzační autenticity, tvářit se jako ti, kteří vidí do zákulisí. Výsledkem je uspěchanost a povrchnost, existující v symbióze s redaktory kulturních rubrik, dělající bestsellery výhradně z knih, které neruší jakoukoli osobitostí a nenutí příliš k přemýšlení.
Hollywood byl ztělesněním Ameriky a Amerika počátkem šedesátých let si ještě zakládala na tom, že je v podstatě nevinná. Ano, je sice pragmatická a omezená, ale není dotčena dekadencí, ctí rodinné hodnoty a smysl pro fair play. Výstřelky celebrit se s ohledem na publikum tutlaly. To změnila až Kleopatra. Došlo k obratu prostému jako Kolumbovo vejce: využít bouřlivý vztah Richarda Burtona a Liz Taylorové k propagaci blbého a drahého filmu. Tak se zrodil moloch bulváru, žijící z nejhorších lidských vlastností, jako je škodolibý voyeurismus a laciné moralizování. Nakonec vše dospělo až do naprostého opaku, kdy o úspěchu herce nerozhoduje jeho talent, ale schopnost prodat tisku své skandály. A lidé, jejichž řemeslem není nic jiného než neustále lhát, nakonec ze zvyku obelhávají i sami sebe. Svět se změnil v globální vesnici ovládanou globálními drbnami, jak o tom psal Václav Havel ve své slavné glose k televiznímu pořadu Zpívá celá rodina: televize a její "masová intimita" vyrábí konzumenta, který "přímo jako by se dmul hrdostí na svou zasvěcenou příslušnost k té velké komunitě zasvěcených kumpánů", ergo "stádního televizního člověka, nadmutého pýchou na svou příslušnost ke stádu a slepého ke své skutečné roli v něm."
S čím mám problém asi největší, to je uvedení Richarda Burtona mezi fiktivní postavy knihy. V poslední době se v edičním plánu několika českých nakladatelství objevily knihy, beletrizující skandální soukromí slavných (například Život a názory Mafa, psa, a jeho přítelkyně Marilyn Monroe Andrewa O'Hagana nebo Paní Hemingwayová Naomi Woodové). Připadá mi to jako až příliš snadná cesta k literárním vavřínům. Burton je ve Walterově knize vylíčen jako tupý a bezcharakterní opilec. Nejde o to, nakolik tento popis odpovídá realitě, jde spíš o to, co popisuje Karel Kosík ve svém Století Markéty Samsové jako lokajskou mentalitu, snahu vyrovnávat se s existencí mimořádných osobností pomocí bulvárních klepů. Ani Walter nepřesvědčil, že skandální historky ze soukromí slavných a z právního hlediska spolehlivě mrtvých lidí mají v jeho knize podstatnější funkci než okouzlit čtenáře jako demonstrace autorovy otevřenosti a světaznalosti.
Mimochodem, také mi vadí suverenita, s níž Walter používá smrt nebo vážnou nemoc jako deus ex machina: s chladnou kalkulací a bez soucitu s postavami, jen aby popostrčil děj a zvýšil citové zaujetí čtenáře. Jistě, jde jen o fiktivní postavy, ale přesto to posiluje dojem z Waltera jako povzneseného kombinátora, podřizujícího všechno zamýšlenému efektu.
Zajímavé je, že Pasqualeho repliky v lámané angličtině špikované italskými slovy překladatel nepřevádí do češtiny: buď se mu do toho nechtělo (byla by to práce srovnatelná s Přidalovým počeštěním pana Kaplana a nejspíš neplacená, jak znám poměry v českých nakladatelstvích) nebo se dnes už bere jako houska na krámě, že každý je povinen umět anglicky natolik, aby dešifroval bizarní slovní skrumáže a ještě se pobavil jejich neumělostí.
Nápadné (a s dobovou atmosférou související) je to, jaký důraz klade Walterův román na rodinné hodnoty. Jen málokdo má možnost skutečně ovlivnit svět, ale každý se může pokusit vylepšit vztahy ve své rodině. Kladné postavy dají přednost rodičovství před kariérou, kdežto úspěšný filmový magnát je vykreslen jako všestranně odpudivá kreatura. Alvis (a v jeho stopách po letech i někdejší rockový bouřlivák Pat) postupně a ne zrovna levně poznává, že je lepší být dobrým prodejcem automobilů, manželem a otcem než průměrným spisovatelem. Odpovídá to náladám v současné Americe, kde už jen málokdo dokáže věřit v poučky Horatia Algera o maršálské holi, kterou si nese v torně každý řadový vojín. Je třeba mít jen takové sny, které se mohou reálně vyplnit. Tato adorace soukromí, která je pro americkou popkulturu poslední doby typická, jako by v něčem připomínala naše časy normalizace.
Abych označil Nádherné trosky za "literární zázrak", jak učinil podle obálky českého vydání recenzent National Public Radio, k tomu mám daleko. Suverénně odvyprávěný příběh ke skutečné literatuře nestačí, stejně jako ve výtvarném umění už nestačí pouhá fotografická přesnost. Je třeba vložit do díla také něco osobního a neopakovatelného. Walterova kniha je jen tržním výrobkem, byť ve své kategorii patří k těm kvalitnějším.
Jess Walter: Nádherné trosky. Přeložil Petr Štádler. Argo, Praha 2014.