Počteníčko: Chvála bavorského léta
Kam ještě na prázdniny? Někdejší redaktor mnichovské Svobodné Evropy Jan Schneider zve do bavorských Alp.
Léto až v konečcích prstů! Probubnuji se jimi k jasnozřivosti, do naha vysvleču oči a ponořím se do barev. Obzor je rozhoupaný, plný pláství houpaček, třpytících se závratí. Z hrotů hor prýští sametové zaoblení, voda líná v opálových šupinách, a kdybys vzal slunce do hrsti, zažlutíš si prsty. Léto v Bavorsku, bílomodré až k zalknutí.
Ležím ve vysoké, divoké trávě, opilý vůní a zvonkohrou pasoucího se stáda. Vzduch je průzračně tekutý, proto dnes neplatí žádné dálky. Všechno je blízké na dosah ruky jako v pohádkové knížce dětství. Chce se mi plakat a smát se zároveň, takový nevysvětlitelný pocit štěstí i neštěstí…
Vlastně vysvětlitelný. Stačí podívat se na oblohu: vysoká, péřovitá oblaka prozrazují viníka mé podivně povznesené letní nálady: tímto oblačným, trochu nažloutlým písmem na temně modrém nebi se usvědčuje z přítomnosti neviditelný Drakula Bavorska FOEHN. Ano – fén. Prozaicky řečeno: je to silně ohřátý vzduch z jihu, který se přehoupl přes Alpy, aby v podobě padajícího větru těžce dolehl na krajinu. Teplota se rázem zvýší až o patnáct stupňů Celsia! Jarní fén dokáže za čtyřiadvacet hodin rozpustit více sněhu, než slunce za celých čtrnáct dní. V Bavorsku i v létě z čistého nebe prší neviditelný fén a ještě nikdo proti tomuto „suchému dešti“ nevymyslel speciální deštník. Zaručeně by se z něho stal přes noc milionář, protože lidé nemají fén rádi, mají z něho strach, proklínají ho. Ano, je to Drakula, upír, který způsobuje bolení hlavy, těžkosti při dýchání, nervozitu. A nejen to. Ve dnech, kdy vládne, pohádají se i přátelé na život a na smrt, milenci se na sebe zničehonic začnou mračit, křivka statistiky dopravních nehod povážlivě vystoupí, skalpel se zachvěje v prstech zkušeného chirurga, takže se nenaléhavé případy operací v bavorských nemocnicích odkládají na bezfénový den.
Já mám fén rád, fén, ten zvláštní tlak na krajinu srdeční. Zdá se mi, že spolu s fénem láska sestupuje z hor, erupce snění. Patnáct let žiji na bavorském venkově a studuji bílomodrý fén. Ve městě studium znesnadňuje smog a všeobecná honba za penězi. Fénu se musíš věnovat stejně jako poezii – s posedlou koncentrací. Proto spěchám k jezeru v krajkoví Alp, polonahý, ale s tlustým svetrem kolem pasu místo opasku. Ten tlustý svetr kolem beder v horkém odpoledni, to je další zvláštnost bavorského léta: teplota může během několika hodin poklesnout na úroveň pozdního podzimu. A ještě jeden nový zvyk jsem si v Bavorsku osvojil: když si vyjdu v létě v lehkých sandálech, nosím na plecích vysoké boty svázané k sobě tkaničkami. Protože člověk nikdy neví, kdy si ho Alpy zavolají. V tichých fénových dnech je toto volání hlasitější, to vždycky toužím po tom, abych se mohl vmžiku katapultovat z průzračných vod jezera a vzlétnout vysoko na zledovatělé vrcholky.
Nevím, zda jste si někdy jako malé děti pletli v zimě sníh se zmrzlinou, ale mě ta stará klukovská neřest stále ještě pokouší uprostřed léta na alpském vrcholku, při pohledu na třpytivou krupičku firnu. Ale protože se obvykle proti jedné neřesti úspěšně bojuje druhou, opouštím ostrůvky letního sněhu, abych se zastavil v sluncem rozpálené horské chatě na skleničku enciánu. Tento zázračný nápoj jsem poprvé ochutnal jednoho krásného bavorského léta na chatě, ležící na vrcholku Západního Karwendelu. Myslel jsem tenkrát na staré Kelty, původní obyvatele těchto hor, kteří dali Alpám jméno. Slovo alp znamená ve staré keltštině vysoké horstvo. Představoval jsem si keltské bojovníky, jak se ve skalních soutěskách vrhají na nepřátele za ohlušujících zvuků svých válečných trub – karnonů. A po prvním doušku enciánu jsem musel žehnat Ogmiovi, protože nikdo jiný než tento keltský bůh básnictví nemohl naučit alpské horaly umění, jak z modrého květu hořce vyrábět tento elixír. Od té doby chápu, proč je hořec chráněnou horskou rostlinou podobně jako protěž, stříbrný mech nebo rododendron, kterému se tady říká výstižně Alpenrose – Alpská růže.
V průzračně modrých dnech bavorského léta vypadají Alpy neskutečně jako divadelní kulisy, a i když vlastně tvoří státní hranici, nikde na vrcholku nestraší hlídková věž. Jak se tedy divit bavorským a tyrolským horalům, že se jim při tomhle pohledu zajíkavá radost změní v hrdle v jódlování? Jódlování na pozadí barevné a akustické kulisy hor nemůže znít jinak, než jako hlas pramene, který divoce vyráží z hrdla skal, jako nezadržitelný zpěv svobody. Zahledíte-li se do jícnu horské propasti, pocítíte najednou úzkost, jež čiší z lidské přízemnosti a chápete věže bavorských kostelů jako žíznivá tykadla vysunutá k pokorné rozmluvě s Bohem.
Bůh má své zbožné Bavorsko rád a žehná horským pastvinám i zrcadlům zamyšlených mořských ok. A Bavorsko Mu odpovídá svým tradičním pozdravem Grüss Gott, zvoněním zvonů, o kterých kdesi Solženicyn napsal, že jsou tady proto, abychom byli lidmi a ne zvířaty. Bůh má své Bavorsko rád, to si cizinec uvědomí zvláště uprostřed milostivého léta, když sbírá cibulky věží kostelů do kazety své kamery s posedlostí hledače barokních pokladů, nebo když si jen tiše ukládá do paměti všechny barvy a tvary této požehnané krajiny. Pro dnešní uspěchaný svět je asi Bavorsko příliš pomalé, konzervativní a tradiční, ale právě proto tady ještě léto chutná létem bez polyvinylchloridové příchuti.
Bavorské léto je příležitostí pro všechny ty, kteří se chtějí stát přírodou zkoušenými koštéry vůní a barev. Asi jsem měl k tomuto nehonorovanému povolání talent již z domova, z jižních Čech, jež jsou s Bavorskem mentálně příbuzné, ale tady se rozvinul (odpusťte mi tu neskromnost!) až za hranici mezi tovaryšstvím a mistrovstvím. Bavorské léto osvobodilo mé chřípí, oči zkažené smogem a jedovatostí socialistického velkoměsta tak, že opět vidím a cítím jako v zázračných dnech mého píseckého a táborského dětství. A často si říkám: proč sem nemohu zavolat Fráňu Šrámka? Kolik by tady zaslechl stříbrných větrů nad jezerem? Ale nejen básníci, všichni pěvci chval léta by tady pookřáli a šli by se mnou do některé bavorské vesničky na velkou letní slavnost, které se tady říká Dorffest…
Je teplý červencový večer na malé návsi ve Walchstadtu,který je součástí střediskové vesnice Wörthsee. Sousedé se oblékli do svátečního a spěchají k jezeru. Na jejich oblecích rozeznáváš prvky bavorského lidového kroje. Nic divného v zemi, kde se neorganizuje folklór, ale bavorský Dirndl se stal společenským oblekem i pro dámy a pány z lepší společnosti. Sousedé a sousedky spěchají do hospůdky na písečné pláži jezera Wörthsee. Letní slavnost tam pořádají místní rybáři, ti trpěliví čtenáři poselství vln a těsnopisu splávků. Zvou nás na své jezerní pstruhy, upravené na roštu pod širým nebem. Ze sudu se čepuje medem a kořínky vonící černé klášterní andechské pivo a vedle mázů s čepicí pěny se na talíři bělají krajky nakrájené bílé ředkve. Místní myslivecká kapela vyhrává jednu bavorskou lidovou za druhou. Mým uším to často zní podezřele jihočesky. Rozsvícené lampióny se podobají lodním bójím na svátečně nažehleném jezeře. A když ohňostroj rozvine celou svou světelnou nádheru jako páv pyšný vějíř, i hvězdy na nebi se připojují k díkuvzdání velebnému bavorskému létu.
To je příležitost pro jihočeského básníka, aby se tiše svlékl do plavek a doplul k noční tiché meditaci o Bohu, létu a poezii, daleko do temných vln bavorského jezera…
Modlím se s tebou, léto, za sluneční jas,
za všechny ty, co žijí ve stínu.
Modlím se tiše ve svatostánku leknínu
za příležitost tenkou jak rybářský vlas,
za malou, sotva opeřenou vteřinu,
kterou se změní nevlídný světový čas.
Modlím se za tuto malou dědinu,
které ještě nečas nevzal hlas.
Modlím se tiše ve svatostánku leknínu
za všechny zvony, které polidšťují nás!
Jan Schneider: Bílomodrý fén. Vademecum pro toulavé Čechoevropany. Java, Třeboň 2002.
Jan Schneider (narozen 1934 v Písku) je dramatik, básník a písňový textař, v šedesátých letech spolupracoval s divadly Rokoko a Semafor, po odchodu do exilu v roce 1969 vedl hudební pořady na rozhlasové stanici Svobodná Evropa.