Magická Brazílie a Sherlock Holmes
Novela Kouzelné hodiny se mi dostala do ruky způsobem, který mne vždy okouzloval, a který je dnes stále vzácnější. Už od dětských let mne fascinovalo bloudění mezi regály veřejných knihoven, hledání neznámých knih od neznámých autorů, odhadování obsahu knihy podle obálky, podle ilustrací, podle rychle přelétnuté první stránky. Dnes už pro mě neznámým autorem, jehož knížku beru do ruky poprvé, ovšem nemůže být Charles Dickens. To je v pořádku, horší je, že regály knihoven zaplavuje komerce, horší je, že ve velkých "ústředních" knihovnách je regálů s knihami stále méně a čtenář je odkazován na počítač a výdej ze skladu.
Přesto se mi nedávno podařilo nalézt v regálu poklad. Rád bych si takový odnášel při každé návštěvě knihovny, myslím, že by to pro mne nikdy neztratilo svou svátečnost a že by se neumenšilo mé štěstí čtenáře, které zažívám při každém takovém setkání. Tentokrát šlo o knížku brazilského prozaika jménem José J. Veiga (1915-1999) a jeho novelu Kouzelné hodiny. Není to knižní novinka, ale rok vydání 2012 není zase tak neaktuální.
Vlastně už jsem od tohoto autora jednu novelu četl, dokonale jsem na to ovšem zapomněl. Nachází se ve výboru Pět brazilských novel, který mám doma v polici své vlastní knihovny. Tento výbor z brazilské prózy vyšel v roce 1982 v nákladu na dnešní dobu neuvěřitelném - 49 000 výtisků. Kolik čtenářů tehdy tu knihu mohlo přečíst? Texty v ní obsažené rozhodně nejsou jednoduchou komerční četbou. Dokázali tehdy lidé číst náročnější literaturu? Nebo ji brali jen jako náhražku té komerční, která jim chyběla?
Díky novele Kouzelné hodiny jsem přes třicet let starou antologií zalistoval znovu a pak si s chutí přečetl i zde se nacházející novelu od José J. Veigy nesoucí název Hříchy kmene. Tu dávnou četbu jsem si vybavoval nesmírně matně. Ten zážitek čtenáře byl tehdy jiný než dnes, vzpomínám si na dojem ohromující exotiky a tajemných magických rituálů. Dnes se mi Hříchy kmene zdají být blízké Bondyho Invalidním sourozencům nebo Brautiganově V melounovém cukru, tyto knížky jsem ovšem v roce 1982 neznal.
José J. Veiga umí spojit poezii s humorem, filosofující pasáže s plebejskou realitou, magii s ironií, tajemno s racionalitou, nostalgii s ostře kritickým odstupem. Ne vždy je to spojení hladké, obě jeho do češtiny přeložené novely obsahují zaskakující odbočky od příběhu či matoucí skoky z prostředí do prostředí a některá místa, která se mi zdají být zcela nelogická. Je ale logický sám život? U José J. Veigy si ovšem mnohdy nejsem jist, zda jde o záměr, tedy o literární ztvárnění zmatenosti světa a jeho neuchopitelnosti lidskou myslí, nebo zda se mu prostě jen některé věci v textu nevydařily. Autor je výborný stylista, umí zachytit atmosféru i přesvědčivě vykreslit postavy. Některé z nich ale během vyprávění jakoby zcela nepochopitelně opouští. Či jen záměrně nedořekne to, co by čtenář očekával? Těžko říci. V těchto prózách se každopádně pohybujeme ve zvláštním světě, kde by bylo nesmyslné očekávat, že se v něm lze spolehnout pouze na racionalitu. Přitom tu řada racionálních, přesných konstrukcí přítomna je. Jistě ne náhodou je jednou z postav Kouzelných hodin Sherlock Holmes, literární symbol logické dedukce v oblasti kriminalistiky. Sherlock Holmes se ovšem do vyprávění dostává magickým způsobem, když chudý malý chlapec z brazilského venkova dokáže jako médium zprostředkovávat obraz po obraze minulost, která se odehrávala v blízkosti starožitných hodin, jež se ocitly v brazilském vnitrozemí v domě, kde tráví léta svého stáří bohatý bývalý soudce s manželkou.
Novela obsahuje evidentně celou řadu narážek na brazilské dějiny a postavy z nich a zřejmě i řadu odkazů na díla brazilského písemnictví. To jsou věci, o kterých nevím téměř nic, a podobně na tom nejspíš bude většina českých čtenářů této knížky. Novele Kouzelné hodiny bez těchto znalostí jistě něco chybí, ale i tak je velmi vydařená. Začetl jsem se od první stránky a litoval jsem, když jsem se od knížky musel odtrhnout. Ne proto, že by se tu odehrávaly nějaké "senzace" - ta knížka je uměřená, zároveň civilní a zároveň velice básnická a její humor, kterého má spoustu, rozhodně není třeskutý. Obsahuje také výrazný politický rozměr, který ale nebrazilský čtenář vlastně nevnímá, ač je velmi nenápadně stále přítomen. Až na posledních dvou stránkách se autor otevřeně vyjádří vůči temným časům dvaceti let vojenské diktatury v Brazílii (1964-1985). A právě až závěrem se leccos v knížce vyjasní. Na jejím konci se ovšem nenachází žádná vysvětlující či didaktická či patetická pasáž, ale text stejně citlivě podaný jako celá novela. Ač pravda, krátké poslední větě knížky vůbec nerozumím, ať se snažím, jak se snažím. Záměr? Nebo se něco ztratilo překladem? V překladu je totiž řada nesrovnalostí, které by jistě odstranila pečlivější redakční práce. Ale kdo se té dnes věnuje? A kdo dnes vlastně čte takovou knížku, jakou jsou Kouzelné hodiny? Knížku, která zapadla téměř nezpozorována v rozbujelém pralese knižního trhu a která měla minimální ohlas v recenzích. Ale vyšla. A to je dobře. A snad si alespoň pár čtenářů našla či ještě najde.
José J. Viega: Kouzelné hodiny. Přeložila Marie Havlíková. Triton, Praha 2012.