C. a k. veteráni
V "malém okresním městě W. na Moravě" se odehrává skoro celý první díl Rothova Pochodu Radeckého. Právě tam okresní hejtman Trotta poslouchá v neděli z balkónu vojenskou hudbu, jak hraje pochod Johanna Strausse. Znalci se domnívají, že se jedná o město Wischau / Vyškov na Moravě. Také následující fejeton nás zavede do tohoto Vyškova, kam mladý Roth, obdobně třeba jako Kafka do Třešti, jezdíval na prázdniny.
V moravském provinčním městečku, kde jsem strávil dva roky, to žilo veterány mnohem více než městskými hasiči. Leskem, kterým dokázali obestírat své okolí, dokonce málem předčili opravdové vojsko. Díky veteránům zaujímají ty dva roky čím dál tím více místa v mých vzpomínkách, zatlačují či pohlcují sousední etapy mého dětství a dorůstají postupně do významu časových období, jimž se v dějepise lidského rodu rádo říká epochy. Tento epochální charakter veteránů podtrhuje historický fakt, že zmizeli, s konečnou platností zmizeli, jak může pominout jen dětství samo a samotná habsburská říše, jejíž skon byl ještě podivuhodnější než její život. Neboť zmizela v moři času, ta veliká říše, s celou svou ozbrojenou mocí i se svými vojenskými spolky, k nimž veteráni patřili. Navzdory hledisku nesmrtelnosti, zmizela tak dokonale, tak navždy jako může pominout bezvýznamné dětství nějakého poddaného, jež se s impériem naprosto nedá měřit. Ale ve vzpomínkách, v nichž se věci velké snadno scvrkávají a věci nepatrné naopak přibývají na síle, ztotožňuje se malá část dětství s kolosální říší a spolek veteránů v sobě soustřeďuje celou slunečně sálající symboliku impéria. Měňavým chocholem z kohoutího peří, který těm zástupcům branné moci volně vlál přes okraje jejich vyztužených, kulatých, černých klobouků a který když ho zasáhl sluneční paprsek, vytvořil všechny barvy duhy z plné a produktivní černi, hýbá dnes jen a pouze van historie, věčný vítr, který vane nad osudy této země. Tenkrát to byl však pouze letní vánek.
Nesmíme si však veterány představovat, jak je zvykem, jako staré muže. Tedy jako kmety, ale pořád ještě při síle, kteří své mládí jenom několikrát do roka při zvláštních příležitostech obléknou do uniforem. Vůbec ne! Mí veteráni byli - málem bych byl řekl: celý svůj život - v nejlepších letech a věnovali se ve všední dny ve zdraví a s čilostí sobě vlastní každý svému povolání. Většinou to byli řemeslníci - a mezi řemeslníky zase většinou ševci. Ba, zdálo se, že mezi příslovečnou spořádaností tohoto řemesla a oddaností císaři je nějaká zvláštní spojitost, první a nejdůležitější předpoklad veteránského života. Také krejčího bychom našli mezi nimi. Ten se však vyznačoval tak mohutným vzrůstem, očividně proto sloužil u dragounů a přirozený vztah k jeho řemeslu, tedy krejčího, nebyl na něm skoro vidět. Zdálo se, že vykonává své povolání jen proto, že to nešlo, být každý den veteránem. A zatímco ti ostatní byli veterány jenom tak napůl, byl krejčí jenom tak napůl krejčím. Pozornost vedle něho zasluhoval už jen předseda spolku a pokladník v jedné osobě, mistr kominický, a to proto, že se mu nikdy nepřihodilo, aby chodil v civilu. Překvapivě rychle totiž střídal profesní čerň s černí sváteční a dobrovolnou a kontrast mezi jeho umouněnou tváří ve středu a jeho růžovostí v neděli demonstroval celou tu velkolepou a podivuhodnou proměnlivost opravdového veterána odzbrojujícím způsobem.
Řekl jsem před chvílí, že většina z nich byla veterány jenom tak napůl. Beru to zpátky. Neboť zvláštnost mých veteránů spočívala právě v tom, že jimi nikdy nepřestali být. V tomhle městě, které čítalo na dvacítku tisíc obyvatel, nebylo jich víc než šedesát mužů. A přesto dokázali rozhýbat ulice víc než celý regiment lantveráků. Neboť asi, ba nejspíš s věčnou starostí, že vojáci v činné službě by mohli mít nad nimi navrch, snažili se naši veteráni, aby vypadali jako jediný vzor vojáckých ctností a aby celý svět zapomněl, že netvoří žádnou vojenskou formaci, nýbrž pouze vojenský spolek, že nemají služební předpisy, nýbrž jenom stanovy a že jejich velitel vlastně žádným velitelem není, nýbrž jenom předsedou. Proměnili tedy původní netečnost veřejného mínění v užaslý obdiv, a chutě posměváčků, pokud na ně přišlo, udusili v zárodku. Ba kdyby to bylo v jejich moci, aby vyvolali válku s nepřítelem monarchie, ani na okamžik by nezaváhali. Vždyť všecky slavnosti, které pořádali, měly jasný válečnický ráz a veškerá prostná cvičení, jimž se náruživě oddávali, nebyla zdravovědnými hrátkami civilistů, nýbrž vážnými přípravami na vážnou věc.
Velel jim lékárník, poručík v záloze, ale plukovník jako veterán. To dodávalo jeho osobě na dvojznačnosti a počtu jeho let na kolísavosti. A také nebylo zcela jasné, jakou úlohu hrál o císařových narozeninách. Předpisoval-li mu vojenský zvyk, aby se osmnáctého srpna dopoledne v deset hodin hlásil na posádkovém velitelství jako poručík, zavazovala ho zase jeho dobrovolná funkce, aby na posádkovém velitelství už téhož dopoledne v jedenáct hodin zaujal na kasárenském dvoře se svými šedesáti muži postavení. Zmizel-li ještě v deset hodin poměrně mladý, s jedinou zlatou hvězdičkou na límci, v nebesky modrém vycházkovém kabátě a v černých kalhotách se zelenými lampasy za velkou rezavě hnědou branou kasáren, vyšel naproti tomu s tasenou šavlí, s těžkým zlatým límcem, širokou černožlutou šerpou kolem těla, v černém obleku s temně rudým lemováním, těžkým vycházkovým kloboukem se zeleně vlajícími pery kolem jedné hodiny odpoledne v čele své čety z kasáren, zestárlý a k nepoznání. Kapitáni, a dokonce majoři ho zdravili jako první, ať si už sami pro sebe mysleli o něm a jeho jednotce, co chtěli. 18. srpna se snažili své myšlenky co možná vypnout. A ostatně bylo zhola nemožné, aby i staří vojáci nepodlehli sugestivní síle, kterou vyzařoval chochol z peří a lékárníkova uniforma. Možná že by i generál musel dávat pozor, aby ho nepozdravil jako první. I ve všech civilech se probudila chuť nastoupit pod lékárníkovým velením. Nahá šavle, jíž opětoval nesčíslné pozdravy, se proměnila v jediný živý paprsek v jeho ruce, bílý blesk, ocelového hada, stříbrné vítězství. Černožlutá šerpa vedla k velkému, hustému, zlatě protkanému třepení řemene, který se vyjímal jako obzvláštní požehnání beder, odpovídaje četným řádům, milostem hrudi. V černých zrcátkách lakovaných holínek se odrážela nebeská modř, roztřepená běl obláčků babího léta, vlající zeleň stromů na promenádě, čas od času proťatá stříbrným pozdravem šavle. Prázdné a bílé a zpité sluncem leželo tu kamení na silnici. V postranních uličkách zastavovaly vozy mlčky svá kola. Daleko vpředu vířil bubeník, uprostřed zvučely břeskně trubky, vzadu duněl kotel, přerušován a doprovázen zlatým šílenstvím činelů. Potom už dlouho nebylo nic. Jen poledne, bílé kamení a zbožná prázdnota. A za tímto prostorem tvořeným zbožností a létem pochodoval, sám a sám, velitel veteránů. Sám a sám: neboť za ním se rozprostíral kus nevyplněného léta, jakoby kousek císařových narozenin, takže lékárník si vykračoval mezi dvěma částmi narozenin, sám sobě majestátem a v mžiku jediný zástupce toho vzdáleného a opravdového Veličenstva. Teprve tři kroky za ním následoval poručík veteránů. Tři kroky za poručíkem první řada, s četařem po boku. Je mi zatěžko označit ostatní jako "maníky". Neboť všichni měli hodnosti a hvězdičky a bodáky se žlutými třapci a zlatými rýhovanými rukojeťmi. Nižšího než kaprála jsi tu nepotkal, vůbec nepotkal. Nevím, kdo jim ty hodnosti dal. Ve stanovách císařsko-královských vojenských spolků se výslovně praví, že vojenská hodnost, kterou veterán má, nemusí odpovídat hodnosti, kterou měl kdysi u vojska nebo v domobraně. Vždyť plukovník sám byl v záloze jenom poručíkem. Ale toho dne znamenaly šarže veteránů právě tolik co šarže vojenské, ne-li víc. Zlé jazyky tvrdily, že bodáky se zlatými rukojeťmi vězely zaletované v pochvách a nedalo se jimi hnout. Ale i kdyby to nařizoval nějaký předpis, kdo by taky kontroloval bodáky? Případy opilství se u nás nevyskytovaly a nebezpečí "zneužití" a nějakého "narušení pořádku" nebyla. Bylo jenom - zatím neviditelné - nebezpečí velkého narušení pořádku, z něhož se o několik let později vyklubala světová válka.
Ale zatím byl mír. Tak plný a hluboký, jaký jen na počátku dvacátého století mohl být, nejpokojnější ze všech mírových dob v dějinách lidstva. (Jiné mírové doby jsme neznali.) Léto co léto bylo jakoby zásobníkem míru, zelené, horké a nevyčerpatelné. A válka, na hony vzdálená té realitě polní šedi, kterou jsme poznali později, nosila ještě fantastický zelený volavčí chochol plukovníka veteránů. Ano, jeho válečnická jednotka mi připadá dnes jako druh zbraně, založený za účelem udržení míru, aby v něm mohla být reprezentována válka. Válečnické choutky této zbraně byly výplodem míru a ústily ve svévolné slavnosti pořádané bez zvláštního důvodu, nedělní svátky, jimž politováníhodný déšť učinil často přítrž.
Neboť spolek veteránů potřeboval peníze a v tom se dalo nejzřetelněji vidět, že to nebyla žádná vojenská formace. Mužstvo nedostávalo služné. Každou druhou neděli v létě natáhli tedy ostnatý drát kolem obdélníku v lese, nechali tři vchody otevřené a prodávali vstupenky. Uprostřed obdélníku vztyčili vzdušný hudební pavilon, vedle pavilonu kolo štěstí, vedle kola štěstí stožár, na jehož vrcholu se houpal salám. Našli se mladí lidé, kteří na stožár vyšplhali a salám vyhráli. Bez ustání metala hudba z pavilonu pochody do přírody vůkol. Ba neodloučila se od svých nástrojů ani tehdy, když se zvedly první poryvy větru, jež ohlašovaly bouři, když se v lese začalo zatmívat, daleko za kmeny stromů už zaburácel hrom a první kapky dopadly těžce na bílé letní šaty dívek. Až do posledního okamžiku seděla hudba veteránů ve svém pavilonu a hrála - podobná lodní kapele, která při námořní katastrofě vyhrává neúnavně dál, dokud se sama nepotopí, i s bubnem, kontrabasem a klarinetem.
Činnost spolku veteránů během celého léta spočívala v přípravách těchto slavností. Každý večer se shromáždila hudba v besedním domě, aby cvičila. A ačkoliv se hrály vždycky tytéž tradiční pochody, vypadalo to, jako by je nebylo možné provést s poslední, definitivní dokonalostí. Ačkoliv nikdo z posluchačů nemohl umění hudebníků nic vytknout, každý z nich kritizoval sám sebe co nejpřísněji a největší nespokojenost projevoval se sebou hornista. Byl to on, kdo vždycky znovu nasadil, aby tutéž pasáž odtroubil dokonale - kdežto ostatní, flétny, housle, čelo, se už blížili závěrečným taktům pochodu. Troubil si sám. Jako by ho ostatní nemohli slyšet. V mírném vánku zlatých letních večerů se zkusmý tón hornistův vznášel nedokončen, osamělý, nyvý, se zmrzačenou ozvěnou v oblacích. Ještě jednou hornista
nasadil. Nakonec dospěl k místu zhola nepřekonatelného odporu a jeho tenký, ostrý tón se zlomil, jako čepel o kamennou zídku. Cvičil déle než ostatní, až do desíti večer. Ale další den, když s kapelou vyrukoval, povedla se mu celá pasáž, o niž tak dlouho zápasil. Zdálo se, že jeho roh aspiroval na pochodový nástroj, na nic jiného. Když hornista pochodoval, roh poslouchal. Když se nehnul z místa, roh se vzpíral.
Touž dobou ostatní veteráni ve dvoře cvičili a cvičili také pořadovku. Uprostřed mezi pauzami hudby byly slyšet ostré povely poručíka. Plukovník se o pořadová cvičení nestaral. Pod jeho vedením, avšak za jeho nepřítomnosti se jednotce veteránů dařilo. Plukovník si užíval cti, že jí smí velet. Ale cvičení pravděpodobně neodpovídalo jeho společenskému postavení. Jeho zásluhy spočívaly na jiném poli. Měl už titul císařského rady. Pomalu a bezmála skromně si to promenoval po korze, s pšeničně bílým girardiovským slamákem spojeným tenkou stužkou s nejhořejším knoflíkem kabátu, na druhé, právě tak tenké stužce houpající se monokl, světlou rákosovou hůlku se stříbrným knoflíkem v ruce. A nikdo cizí, kdo ho takto spatřil, nemohl tušit, že tento pokojný korzista velí malému, leč odvážnému oddílu.
Jen Jeho c. a k. Apoštolské Veličenstvo, starý císař František Josef, to nejspíš věděl. Neboť u příležitosti padesátého výročí jeho vlády obdržel a zodpověděl holdovací dopis našich veteránů - pln milostivé přízně a velmi netečně, jak inu bylo velkým uměním opravdových císařů.
Z němčiny přeložil Roman Kopřiva
Joseph Roth: Heimweh nach Prag. Feuilletons - Glossen- Reportagen für das Prager Tagblatt. Uspořádal a komentář napsal Helmuth Nürnberger. Wallstein, Göttingen 2012, str. 403-410. (Původně otištěno 18. června 1929 ve Frankfurter Zeitung a 25. června 1929 v Prager Tagblatt.)