Tranzitivní ekonomiky
Jan Drahokoupil a Martin Myant nabízejí ve své knize Tranzitivní ekonomiky: Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie mnoho nových pohledů na složitý politický a ekonomický vývoj zemí bývalého východního bloku od devadesátých let až do současnosti.
Kniha Jana Drahokoupila a Martina Myanta je jedinečným příspěvkem do debaty o české transformaci. Tato diskuse není uzavřená, protože stále ještě platí, že jen máloco umožňuje zkoumat českou politickou a ekonomickou současnost lépe než právě kvalitní analýza přechodu Československa a České republiky k tržnímu hospodářství. A proč se jedná o jedinečný příspěvek do této debaty? Především ze dvou důvodů. Zaprvé se publikace výslovně hlásí k politické ekonomii, disciplíně, která je v českém akademickém prostředí spíše zanedbána (kniha vyšla poprvé v roce 2011 v angličtině), zadruhé nabízí analýzu české transformace v mnohem širším kontextu, než je obvyklé. Kniha už na první pohled zaujme svým velkým rozsahem. Tím nemyslím ani tak počet stran (577), jako spíše její geografické vymezení, které zahrnuje celý bývalý východní blok.
Důvod pro tak široce pojatou oblast zkoumání je nasnadě a postupně vyplyne i ze samotné četby. S odstupem dvaceti let si můžeme všimnout, že některé země a jejich nové nebo staronové elity, které v transformačním období volily různé nástroje politické a ekonomické změny, dospěly ke stejným výsledkům, a naopak v zemích, kde byla přijata stejná opatření, je možno pozorovat odlišný vývoj. Autoři se rozhodli tuto analytickou bohatost využít co nejvíce. Kontradiktornost a kontraintuitivnost mnoha dat z období transformace odkazují k nutnosti zohledňovat i jiné aspekty než jen ty, které zdůrazňuje ve svém reduktivním pohledu současná (česká) ekonomie. Paradigma politické ekonomie, které je ze své podstaty lépe připraveno na trpělivé, empirické a opatrné osvojování problematiky, je pro pochopení transformace mnohem vhodnější.
Dlouhý a složitý příběh transformace
Nemá valný smysl rekapitulovat obsah knihy. Je rozsáhlý a knihu není nutné číst jako celek. Zájemce o specifickou problematiku si může vybrat jen určité kapitoly. První tři části jsou řazeny chronologicky od politické ekonomie státního socialismu po analýzu transformace. Další kapitoly už chronologii mírně upozaďují, byť je jako vodítko stále přítomná, a soustředí se spíše na konkrétní aspekty, jako je role státu nebo rozvoj podniků.
Jedním z největších přínosů knihy je, že nevypráví příběh transformace (do značné míry se jedná o příběh, se svými zvraty, vrcholy a pády) jako jediný možný, ale nabízí i jeho alternativy. To ale neznamená, že by onen hlavní prvoplánově kritizovala, spíš na něj nabízí nové pohledy a postupně si buduje pozici, z níž může slabiny transformace skutečně ukázat. Text je založen na úctyhodném množství tabulek a grafů, které díky komparaci mnoha zemí poskytují i přes svou zákonitou omezenost relativně celistvý obraz jednotlivých vlastností transformace.
Příliš zjednodušená kritika a příliš jednoduché vize
Jednou z nejzajímavějších otázek transformace je, do jaké míry byla přeměna ekonomik bývalého východního bloku založena na nedostatečné a někdy přímo deformované analýze předchozího ekonomického uspořádání. Je na místě se domnívat, že představa, že centrální plánování je jakousi absolutní inverzí nebo opakem tržního hospodářství, vedla k ortodoxii, která způsobila mnoho do značné míry zbytečných škod. To, jak tato představa zapadající do tehdy čím dál vlivnějšího neoliberálního paradigmatu vznikala, je v české literatuře doposud nedostatečně prozkoumaným fenoménem.
Jan Drahokoupil a Martin Myant o této problematice nepojednávají, ale ukazují její empirické důsledky. Vhodným příkladem může být uspěchaná privatizace v Rusku, jejímž posláním bylo otočit běh dějin, ale která místo toho vnesla do ekonomiky naprostý zmatek a nejistotu. Když před volbami v roce 1996 ruská média zveřejnila prohlášení, v němž pět ruských a osm amerických ekonomů, z nichž pět obdrželo Nobelovu cenu, požadovalo zvážení alternativního přístupu k ruské transformaci, byla celá akce odsouzena jako pokus o podporu komunistických protivníků Borise Jelcina. Až takto absurdně byla jakákoliv snaha o věcnou debatu vždy okamžitě zpolitizována.
V českém prostředí je jedním z důsledků takto nastavených mantinelů zvýšená citlivost až přecitlivělost na otázku vztahu státu a společnosti. Československý socialistický stát vytvářel dojem všemohoucnosti. Jenže v porovnání se Západem byl aparát zemí východního bloku relativně menší (počítáme-li striktně státní instituce, nikoliv národní podniky a podobně). Je zřejmé, že stát měl vzhledem ke svým represivním tendencím velkou despotickou moc, ale byl slabý ve své schopnosti skutečně ovlivnit ekonomický management podniků, tedy svou ekonomiku. Transformační politizace a ideologizace státu jako takového vedla k tomu, že v roce 1993 byla průměrná velikost státní správy ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu jen 3,8 procenta pracovní síly, zatímco v zemích OECD průměr dosahoval 10 procent. Přitom na Západě velikost administrativního aparátu pozitivně korelovala s úrovní ekonomického rozvoje a existují ekonometrické studie, které dokazují, že síla státu (měřená například pomocí schopnosti zvýšit daně) byla nejdůležitějším faktorem růstu v postkomunistickém světě. Na začátku devadesátých let tedy mělo jít v politice hlavně o to, definovat novou roli státu v moderní ekonomice. Mnoho indicií naznačuje, že se tato nová definice minimálně v českém prostředí dodnes nepodařila.
Kniha Tranzitivní ekonomiky je podnětným příspěvkem k přemýšlení nejen nad blízkou minulostí, ale i budoucností České republiky. Umožňuje zasadit českou transformaci do mnohem širšího kontextu, než bylo doposud kdy možné.
Jan Drahokoupil, Martin Myant: Tranzitivní ekonomiky. Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a střední Asie. Academia, Praha 2013.