Eh, bien mon prince…
Odkud, že znáte ta francouzská slova? Ano, ovšem, těmi přece začíná Vojna a mír Lva Nikolajeviče Tolstého. V roce 2010 vyšel tento velký román po padesáti letech v novém českém překladu, jehož autorem je Libor Dvořák, vynikající a neúnavně pracovitý překladatel ruských próz. Literární ceny za překlad jsou udělovány spíše textům "aktuálním", tento velký překladatelský počin neprávem zapadl. A stojí za to ho připomenout. Stejně tak jako Lva Nikolajeviče Tolstého, od jehož narození uplyne 9. září 186 let.
Nový překlad Vojny a míru není žádná knižní novinka, vyšel před čtyřmi lety ke stému výročí úmrtí Lva Nikolajeviče Tolstého. Myslím, že ale nebudu jediný, kdo se k četbě nového překladu dostal až po několika letech. Jednak jsem ji pořád nějak odkládal s odůvodněním, že jsem Vojnu a mír už přece četl, a to dokonce dvakrát. Jenže to bylo už dávno, poprvé jsem ten román, ohromný jak umělecky, tak svým rozsahem, četl v osmnácti, podruhé v pětadvaceti. A od mého druhého čtení Vojny a míru už uplynulo pětadvacet let. "Starý" překlad mám ovšem v knihovně, takže bylo snadné do něj pro srovnání nahlédnout, poté co jsem si překlad nový zapůjčil v knihovně veřejné a během letošního léta přečetl. Nebylo to čtení bohužel takové jako za studentských let. Od četby mne pořád vyrušovaly nějaké povinnosti, hlavně chození do práce. Ani sednout si večer doma a číst a číst a zapomenout nad knížkou na všechno už tak nejde jako zamlada. A také je všude víc hluku, který ruší. A všelijakých elektronických hejblátek, která mají snahu četbu přerušovat. A Vojna a mír, to je rozlehlá pláň, kterou je nejlépe projít soustředěně a sám, a celou najednou.
"Starý" překlad je z roku 1959, jeho jazyk přirozeně za tu dobu zestárnul. Tak jako se vší pravděpodobností za dalších padesát let zestárne i překlad Libora Dvořáka, takže v tomto směru by bylo zbytečné překladu Tamary a Viléma Sýkorových něco vytýkat. Dvořákův překlad je živý a čtivý, uznání se mu však jaksi nedostalo. Objevilo se několik hlasů spíše kritických, v nichž šlo především o nahrazení textů, které jsou v originále ve francouzštině, překladem do češtiny. V překladu Tamary a Viléma Sýkorových je francouzština zachována. Bez francouzštiny je ale text mnohem čitelnější a není třeba hledat ve vysvětlivkách. Těžko říci, jak roviny románu, v nichž je francouzština používána především (což je jednak konverzace ve šlechtických salonech, jednak rozhovory vysokých důstojníků v ruské armádě bojující s Napoleonem), vnímá současný ruský čtenář, jehož druhou takřka mateřskou řečí jistě už není francouzština, jako tomu bylo v prostředí ruské šlechty 19. století, z nějž pocházel a v němž celý svůj život prožil i Lev Nikolajevič Tolstoj.
Libor Dvořák mnohokrát prokázal, že se umí vcítit do stylu překládaného autora, a také, že se umí výborně vyjadřovat v češtině. To potvrdil i u Vojny a míru, což je určitě jeden z jeho největších překladatelských počinů. Jazyk českého překladu je živý a čtivý, nejsou v něm ale žádné násilné či neuměřené aktualizace, všechno je, jak má být. Zda nová verze přinesla oživení zájmu o jeden z největších románů klasického typu tohoto literární žánru, to je otázka. Starší čtenáři, jak vidno z některých reakcí na nový překlad, už jsou zvyklí na překlad "svůj" a nechtějí na svých vzpomínkách na četbu Vojny a míru nic měnit. To ovšem nelze nikomu mít za zlé. A generace nečtenářů klasické literatury, což jsou téměř všichni, kterým je pod čtyřicet (a to jsem ještě v odhadu věkové hranice záměrně optimistický), těžko nový překlad Vojny a míru budou číst, protože je to prostě nezajímá. Většina "mladší kulturní veřejnosti", pokud vůbec něco čte a nevystačí si s pohyblivými obrázky, čte literaturu současnou, sci-fi, fantasy, komiksy, životopisy nebo esoteriku. A autoři jako Tolstoj, Dickens či Balzac už dávno nejsou "in".
Já osobně jsem novým překladem Vojny a míru nadšen a okouzlen. Jeden z důvodů, proč jsem se ve "zralém" věku nedokázal k Vojně a míru jako čtenář vrátit, totiž spočíval právě v překladu Tamary a Viléma Sýkorových. Několikrát jsem se pokusil, ale nikdy jsem se daleko nedostal. Příčinou byl jazyk překladu z roku 1959. Tolstého věty se mi zdály být zvetšelé, pokryté prachem, ba kostrbaté. Nenacházel jsem v nich fascinující postavy Andreje Bolkonského, Pierra Bezuchova a Nataši Rostovové, které žily v mé čtenářské paměti, ale na stránkách knihy šustily papírem. Až nyní v překladu Libora Dvořáka pro mne zas zcela reálně ožily, konečně jsem se s nimi mohl zase potkat, být s nimi na honu na lišku, na plese nebo v bitvě. Na leckterou vedlejší postavu jsem za ta léta pozapomněl a vybavila se mi až při četbě, kdy mne opět naplňovala odporem darebáctví Dolochova či jsem se znovu upřímně bavil svérázem Děnisova. A zřejmě podobně jako řada čtenářů jsem v tu chvíli vnímal Lva Nikolajeviče Tolstého jako přímého svědka událostí, o nichž píše, ač ve skutečnosti jde o historický román autora, který se narodil až v roce 1828, dávno po skončení napoleonských válek. Tolstoj ovšem vycházel z historie svých předků, takže s trochou nadsázky se dá říci, že v hlavní linii románu jde o rodinnou kroniku, a tedy o důvěrnou znalost tématu.
Strunu ruského nacionalismu, která je s Vojnou a mírem nerozlučně spojena, není ovšem zrovna dobře v současné době nechávat znít. Ono okřídlené "nám je moře po kolena", které se v románu mnohokrát objevuje, je v reálné přítomnosti opět jednou něco velmi nebezpečného a ohrožujícího. Literární mistrovství tohoto románu (a jeho překladu do češtiny) je však nesporné.