Počteníčko: O zlomyslné opici
Bajka Jaroslava Bočka z akademického prostředí.
Jedna zlomyslná opice žila v zahradě univerzity a tam zaslechla otevřeným oknem kus přednášky profesora filozofie o tom, že člověk vznikl z opice.
"To jsou mi hlouposti," řekla si, "jestli něco z něčeho vzniklo, pak jsme my opice vznikly z lidí, a ne lidé z opic. Já bych například docela klidně mohla vystudovat univerzitu, ale ještě jsem neviděla doktora věd, který by se dokázal pověsit za ocas na větev a celou půlhodinu se houpat sem a tam."
A jak to řekla, pověsila se za ocas na větev a celou půlhodinu se houpala sem a tam.
Po půlhodině seskočila na zem, vkradla se do univerzitní šatny, tu si vzala boty, tamhle ponožky a tam zase sako, vrátnému ukradla z jeho budky zbrusu nové kalhoty a odpoledne už seděla v posluchárně mezi ostatními studenty.
Nikdo nic nepoznal, jenom jedna studentka jí řekla: "Pane kolego, nezapomněl jste se náhodou oholit?"
"To je taková sázka," odpověděla opice a tím to bylo vysvětleno.
Vystudovat jí skutečně nedalo mnoho práce.
Opičila se po studentech, zapisovala si přednášky jako oni, chodila na obědy do menzy a také fandila univerzitnímu klubu, jenom občas ji přepadla touha pohoupat se na ocase, ale tu během týdne potlačovala a vynahrazovala si to vždy o nedělích.
Její odpovědi při zkouškách byly dávány ostatním studentům za vzor. Dokázala nejen věrně reprodukovat obsah všeho, co profesoři vykládali na přednáškách, dokázala navíc napodobit i jejich tón a gesta, což profesorům neobyčejně lichotilo, zejména v těch pasážích, kde předepsanou látku zpestřovali výkladem svých vlastních náhledů. Brzy měla mezi profesory pověst nejsnaživějšího žáka univerzity.
Za vynikající prospěch jí bylo přiznáno státní stipendium. To jí ulehčilo život, neboť si mohla najmout jednolůžkový pokoj v koleji a pak už nemusela potlačovat svou touhu pohoupat se na ocase a čekat až na neděli. Každý večer se zamkla a do sytosti se vyhoupala na lustru.
Tak se jí podařilo zdolat všechny semestry, složit všechna minima i maxima a získat doktorský titul. Posledního půl roku už ji to všechno pěkně otravovalo, ale zaťala zuby a povzbudila se oblíbeným heslem profesora filozofie: "Whisky se pije do dna."
Ke dnu dospěla při slavnostní promoci.
Jakmile obdržela diplom, opice se všem přítomným uklonila a řekla: "Vážení! Na této univerzitě se hlásá, že člověk vznikl z opice. Nevěřte tomu, je to hloupost. Já si aspoň myslím, že jsem vznikla z člověka, protože jsem dokázala to, co všichni ostatní studenti. Ale vsadím se s vámi, že žádný nově promovaný doktor nedokáže to, co já."
A sotva to řekla, shodila ze sebe vypůjčené šaty, vyskočila na řečnický stolek, odtud na galérii pro hosty a odtud na slavnostně rozsvícený lustr uprostřed síně, kde se pověsila na ocas, houpala se sem a tam, jednou rukou mávala čerstvým diplomem a druhou posílala užaslým účastníkům promoce hubičky.
Na těch, které posílala profesorovi filozofie, si dala obzvláště záležet.
Z toho je vidět, že to opravdu byla jenom zlomyslná opice. Žádný člověk by přece nevynaložil tolik úsilí kvůli jednomu hloupému žertu.
Jaroslav Boček (1932-2003) byl filmový historik, novinář a spisovatel, autor monografie o Jiřím Trnkovi, knihy esejů Hry s českou otázkou, vědeckofantastických povídek i sbírky bajek Nápady milovníka zvířat (Československý spisovatel, Praha 1983), odkud je tato ukázka.