Stafáž přítomnosti
V souvislosti s aktuální pražskou výstavou Jakuba Tomáše, o které pojednává text Michala Pěchoučka, přinášíme nevzdálené off-hlédnutí za Tomášovou brněnskou expozicí.
Obraz Dobrý den pane Courbete, Signacu, Cézanne! parafrázuje známý obraz autora manifestu realismu. Měšťané, jejichž pozornosti a uznání se Courbet dovolával, jsou v Tomášově podání nahrazeni malíři – pokračovateli. Mění se perspektiva, umělec se zdraví s umělci, kteří teprve přijdou, ani oni to nebudou mít lehké, to zase víme my, z naší perspektivy o sto padesát let dál, a tato je nám současně připomenuta tím, na co bychom při zkoumání figurální kompozice málem zapomněli – totiž, že se díváme na zátiší. Figurální zátiší? Iluzivní malba Jakuba Tomáše nevytváří iluzi skutečného setkání Courbeta se Signacem a Cézannem, ti se stávají informacemi, významy a představami, které lze modelovat v prostoru. Jakub konstruuje mentální prostor jako scénu, pro niž naše těkající i uvážlivá pozornost vystřihuje obrázky.
Scéničnost těchto iluzivně prostorových koláží plynule navazuje na předchozí Jakubovy cykly s náměty inscenovaných zátiší, letních kin, divadelních jevišť či prostoru před školní tabulí. Obraz jako prostor, v němž je cosi předváděno, sám sebe tematizuje a komentuje zobrazeným námětem. V malířských cyklech z let 2010 až 2013 autor ještě umocňuje divácký pohled kruhovými formáty obrazů – rám, vymezení pozorované scény, se přizpůsobuje oblasti lidského zorného pole, teatralizuje do tvaru divadelního kukátka.
Motiv konstrukce, a to zejména konstrukce ze stavebních materiálů odkazující na fenomén kutilství, v posledních letech úspěšně prosákl do všech výtvarných oborů. V tomto trendu se svébytně pohybuje i Jakub, když nasbíraný obrazový materiál prvně jako „malý modelář“ stříhá, podlepuje, prořezává a vsazuje do scény s dalšími předměty, aby z něj vznikl model – předloha pro malovaný obraz. Aranžovaný nebo nahodilý výsek ze světa hromadících se reprodukcí, kartonů a špejlí. Obraz skutečnosti.
Konstrukce scén pracují s literárními, historickými či kunsthistorickými odkazy, tematizují možnosti zachycení pohybu či obecněji času v obraze (iluzi pohybu prostorovým řetězením jedné a téže fotografie, či naopak výrazově volnou stylizací fotografického materiálu původně zaměřeného na analýzu pohybu), a jako jejich spojnice se objevuje fenomén návodu.
Manifestovaný realismus scén, něčeho, na co bychom mohli „opravdu“ narazit, s předměty, které bychom mohli uchopit, paradoxně postupně prohlubuje pocit neskutečnosti, představu hry „jako“ (romantismus lučištníka, sentiment historie, modýlek, divadlo). Obraz přitom i ve všech skladebných prvcích vychází z něčeho naprosto konkrétního (fotografie muže, praktický návod, realistické zobrazení, malba celku podle předlohy). Jsme natolik připraveni na malířskou koláž, na volné vršení a křížení obrazů, že nás racionalita skutečnosti při budování prostoru Tomášových pláten hravou konstrukcí, perspektivou a stíny „figur“ překvapuje a mate.
Do této „hry na skutečnost“ zapadají také papírové obrazy/objekty z cyklu Ohledání místa, v nichž autor klasickou formou obrazu měnícího se pod úhly pohledu diváka v obraz jiný představuje vždy různé vize místa, kde došlo ke zločinu. Hra na odhalení přitom podsouvá otázku, zda opravdu k odhalení došlo.
Stafáž přítomnosti je kritickým zhodnocením fenoménu skutečnosti malířskými prostředky a současně vtipnou glosou o malířské současnosti.
Jakub Tomáš: Stafáž přítomnosti. Galerie OFF/FORMAT, Brno, 21. května – 25. června 2014.